V parlamentních volbách před deseti dny bylo ve Francii z 577 poslanců zvoleno 233 žen. Parita se projevila i v dalších ohledech: ženy mají přesnou polovinu křesel v nové Macronově vládě (včetně třeba ministryně obrany), přesnou polovinu všech vedoucích míst v parlamentní struktuře jeho strany (polovinu vedení poslaneckého klubu, mluvčích, pokladníků…). Je to levicové, či pravicové? A má takový pohled na paritu žen a mužů vůbec smysl?

Vysoký podíl žen mezi poslanci mají skoro všechny strany nového parlamentu: u Macrona to je téměř polovina (47 procent), u socialistů a u krajně levicového Mélenchona kolem 40 procent, u pravicových Republikánů a u Národní fronty čtvrtina, u komunistů dvacet procent.

Proč zmiňuji levicové — pravicové rozdělení? Velkou Macronovou novinkou a průlomem do dosavadního politického myšlení je jeho deklarované setření antagonismu pravice — levice (aspoň v tradičním pojetí dvou velkých zaběhaných stran). Jeho nová strana Republika v pohybu se profiluje jako současná, moderní, pragmatická síla, která rozumí, oč jde v moderní společnosti, a kritéria téhle modernosti bez vytáček prosazuje (aspoň zatím).

Jedním z nich je přirozeně rovné postavení žen a mužů, právě tak jako třeba myšlenka, že integrace začíná v první třídě a tam je třeba školy posílit. Strana se projevuje jako liberální, tedy svobodomyslná v etymologickém slova smyslu, „libertas“ jako „svoboda“, minimálně kulturně a sociálně. Proto získala před týdnem tak velkou podporu ve volbách a pohodlnou většinu v parlamentu.

V Čechách i na Moravě jeho myšlenku setření pravo-levé dichotomie předem odmítlo jako scestnou mnoho kritiků. Počkejme si ale, jak bude fungovat v reálu, a potom posuďme. A nedomnívejme se, že těch téměř osm milionů voličů, kteří jí dali hlas, byli jen naivkové a že my víme lépe.

Ve Francii se parita prosazovala už delší dobu. Existuje zde zákon z roku 2000, podle něhož musí být na kandidátkách stejný počet žen a mužů, a strany, které to nedodržely, platí pokutu. To byl léta případ především pravice, která ročně platila 3,5 milionu eur. Později se prosadil i požadavek pravidelného střídání, zipování.

Jedna věc je ale dát formálně ženy na kandidátky, druhá zajistit reálně jejich zvolení. Ženy mohou být navrhovány do zvolitelných či méně zvolitelných okrsků, mohou být brány vážně, nebo jako povinná stafáž. Žena dnes stále není ve Francii ani prezidentkou, ani premiérkou, ani předsedkyní parlamentu (byť se o takové uvažovalo).

Socialisté ve Francii před pár lety prosadili v Evropě nebývalou věc: pro volby do departementů (okresů) kandidovala vždy zároveň dvojice: žena a muž, takzvaný binom. Takže i vítězství bylo přísně paritní a v okresních radách je tak stejný počet mužů a žen. Možná to bude vzorem pro další volby, jednou třeba i parlamentní, experiment byl vesměs chválen.

Děti přistěhovalců, morální čistota poslanců

Druhá novinka: Republika v pohybu teď přivedla do parlamentu dosud nebývalý počet lidí afrického či maghrebského původu, dětí přistěhovalců. Minulý týden jich bylo zvoleno 35, většinou zase z Macronovy formace, v předchozím parlamentu jich bylo osm. Je to levicové, či pravicové?

Rozhodně to odpovídá duchu doby, skutečnosti, že těchto lidí žijí ve Francii miliony a dosud byli na politickém okraji, u politických stran o ně nebyl zájem. Proč to neudělali socialisté v minulém období, kdy měli většinu ve vládě, parlamentu, regionech? Byli levicoví, nebo pravicoví? Stačí mít socialistickou legitimaci, aby byl politik nalevo?

V minulém období měli socialisté dvě velké veřejné figury, které se narodily v cizině a dostaly v dětství francouzské občanství: starostku Paříže Anne Hidalgovou a premiéra Emmanuela Vallse. Oba přišli ze Španělska. Sarkozy zase neskrýval svého maďarského otce. Obě hlavní strany se ale většinou ve své otevřenosti zastavily na kraji Evropy, potomky přistěhovalců z jiných kontinentů přivedl do parlamentu ve větším počtu až teď Macron.

Třetí pro nás zajímavý fakt: Macronovo hnutí před volbami velmi dbalo na bezúhonnost svých kandidátů. Nesměli být nikdy odsouzeni, nesměli být ve vyšetřování, museli prokázat své příjmy a řádné placení daní. Už to by mohlo být pro Českou republiku inspirací.

Jelikož Francií čas od času otřese aféra politiků, kteří skrývají své zahraniční konto, zapomenou platit daně či mají na výplatní listině za peníze parlamentu svoji ženu či děti, a že tento typ skandálu zlomil vaz pravicovému kandidátovi na prezidenta Fillonovi — hodlá Macron jako jeden z prvních zákonů prosadit posílení morálky v politice.

V nejbližších dnech ho měl prezentovat nový ministr spravedlnosti a lídr spřízněné centristické strany Bayrou. Pár dní po jeho jmenování do vlády se však objevila v médiích podezření, že jeho malá strana v minulosti zaměstnávala pracovníky svého aparátu jako asistenty svých europoslanců, placené Evropským parlamentem, aniž by tam něco dělali. Čili podvod s evropskými penězi (pokud se prokáže).

Bayrou a jeho dvě spolustraničky, vědomi si politické zodpovědnosti, z vlády ihned odstoupili a druhý den Macron jmenoval vládu novou. Žádné přešlapování a výmluvy, zda odstoupit, zda nesu zodpovědnost za svou náměstkyni, zda teď či až za měsíc, zda to uhrát s prezidentem. Odstoupili během jednoho dne. Žádné týdny dohadování o nových jménech, žádné přestřelky přes média. Do druhého dne Macron vládu doplnil. Tak to ve Francii při vládních výměnách většinou chodí, změna se koná rychle. Nová vláda je mimochodem stále paritní, má stejný počet žen a mužů.

Demokratický parlament se silnou opozicí