Překvapivý výsledek britských voleb, v nichž Theresa Mayová utrpěla vskutku klausovskou ne-výhru, je s ohledem na jednání o brexitu exemplární ukázkou střelení se do nohy před začátkem běhu. Volby, v nichž proti sobě stáli dva lídři, kteří představují odklon od ortodoxie a běžné praxe svých stran, však přinesly i jiné skutečnosti: další výzvy pro britské politické tradice, oživení bipartismu a hlavně posílení pozic unionistických formací ve Skotsku. Jde také o volby, v nichž mnohem více než obvykle hrála svou roli kampaň a výkony jednotlivých lídrů.

Neplánované sebepoškození

Theresa Mayová vyvolala předčasné volby vzdor svým slibům i vzdor logice Fixed Parliament Term Act z roku 2011, který měl zbavit vlády možnosti snadného rozpouštění parlamentu. Ale soutěživá logika britské politiky je silnější než snaha ji změnit, a tak si opozice nedovolila nutit vládu vládnout dál a vyhnout se konfrontaci. Mayová jasně počítala s navýšením své křehké většiny, získáním chybějící volební legitimity a jasným vzkazem do Paříže a Berlína.

Corbyna považovala za nezvolitelného a doufala, že svým více národoveckým a inkluzivním diskurzem získá labouristické voliče na severu Anglie. Corbynovi odpůrci pak měli dávat hlasy Liberálním demokratům (LD) a tím umocnit její vítězství. Celkové nastavení bylo výhodné pro ni: proč by vlastně měl být Corbyn premiérem, když by skoro po celé funkční období musel vyjednávat brexit a dohody o volném obchodu? On?

Výsledek je takový, že May se dostává do pozice bratra Michaela Corleona z Kmotra. Toryové totiž neodpouští a ona zredukovala jejich 330 hlasů na 318 (potřeba je 326). Evropa se začala jízlivě ozývat a premiérka nyní bude muset vedle brexitu řešit fungování menšinové vlády s podporou severoirských unionistů (DUP) a nepokoj uvnitř strany.

May přitom ne-výhru utrpěla s větším počtem hlasů, než kolik získal Cameron v roce 2015, ale i než Blair v roce 1997, přičemž tehdy dostali labouristé 418 křesel! Inu, jaký volební systém, takové výstupy.

Jediné, co jí může těšit, je obnovení pozic strany ve Skotsku. Tam konzervativci nedokázali od roku 1992 získat víc než jeden mandát a byli tak vlastně primárně anglickou stranou. Porážkou skotského expremiéra Alexe Salmonda a westminsterského mluvčího nacionalistů (SNP) Robertsona dosáhli toryové symbolicky hodně a stali se zde hlavní unionistickou stranou. Skotsko pro ně není politický hřbitov. Mají za něj třináct zástupců.

Umírněně slavit může Labour Party, jež měla být hlavní obětí uvedené taktiky. I díky větší volební účasti, která dosáhla dvacetiletého rekordu (68,7 procenta), se tomu tak nestalo, byť ve Skotsku pomohla účast spíše konzervativcům. Podceňovaný Corbyn, který prohrával doplňovací volby a nedávno moc neuspěl ve volbách obecních, má 262 křesel z výchozích 229 (v roce 2010 měla Labour party 258 křesel). A strana, v níž mnozí doufali v jeho porážku, ho během voleb podpořila (jistě, mnozí mysleli, že drtivě prohraje sám, a nechtěli pak být obviňováni).

Na celé kampani, která přinesla ztráty také skotské SNP, ale pomohla LD, je nejzajímavější ten fakt, že to byla zjevně její finální část a performance lídrů, které udělaly škrt nad premiérčinými plány. Změny v programových tezích, neznalost ekonomiky a vágnost, reflektovaná vysoce kvalitními médii, plus celková arogance Mayové plánu a svého druhu vydírání, že brexit si vyžaduje právě ji, to vše se projevilo hlavně v posledních dvou týdnech. A naopak, Corbyn zvládl kampaň lépe a dokázal i překvapivě tvrdě a nekonzistentně se svými letitými názory využít poslední teroristický útok. Podívejme se nyní na strategie kandidátky a kandidáta na stále nejistější úřad hlavy britské vlády.

Theresa Mayová mezi proudy

Theresa Mayová má s Corbynem jedno společné. Představuje odklon od stranické tradice, a to jak z nedávné, tak i z historičtější perspektivy. V roce 2002, kdy byli konzervativci drceni Blairem a zdáli se být nevolitelnými, o nich řekla, že jsou „nasty party“ (hnusná či odporná strana). Jako ministryně vnitra i jako premiérka pak razí vlastní linii lidovějšího konzervatismu, paternalistitějšího, bližšího německé CDU či již neexistující italské Křesťanské demokracii.

Mluví o těch, kteří jsou poškozeni globalizací, kritizuje sociální rozdíly a navštěvuje chudší oblasti. Thatcherová chtěla jednotný evropský trh, Mayová z něj (prý) klidně odejde. Nepokračuje v tradici elitářského Camerona, jenž prosazoval řadu progresivních kroků, ani v umírněnosti a proevropskosti Johna Majora či Edwarda Heatha. Patrně se snese s Trumpem, což jí ostatně v poslední fázi kampaně, kdy se již naplno projevily jeho kroky a problémy, nepomohlo (Trump kritizoval starostu Londýna po teroristických útocích; speciální pojetí „special relationship“). Mayová mluví i o nové industriální strategii a nabízí výhody Nissanu, přitom toryové jsou symbolem deindustrializace za thatcherismu.

I díky tomu si klasičtí liberálové a neoliberálové stěžovali, že Británie postrádá vůdce, kteří by hájili ekonomickou globalizaci a liberální hodnoty, na rozdíl od dob Blaira či Camerona a Clegga. V době, kdy Francouzi posílají do politiky Macrona se jim zdá, že Británie se uzavírá a přestane být lídrem v otevřenosti, multikulturalismu a modernizaci. The Economist je plný litanií nad absencí britské verze Trudeaua.

Současně však Mayová mluví o Británii jako o zemi, která se díky brexitu otevře světu, v čemž ji podporují klasičtí elitáři a neoliberálové jako Johnson. Tyto rozpory, vlastní celému brexitu, by mohly teoreticky být základem jakési ideové a politické fúze a „nové třetí cesty“, tentokrát zprava, ovšem to by Mayová musela někdy udělat či předložit něco konkrétního. To se nestalo a asi nestane.

V kampani totiž sice odmítla mediální konfrontace s Corbynem, ale o to více si zkomplikovala situaci, když přímo stála proti výborně připraveným a o jednotlivých politikách informovaným novinářům. Nikde jinde v Evropě nečelí politici takové kontrole! V České republice na sebe v debatě křičí několik zpocených hlav a mezi nimi sedí po léta tentýž člověk, který je neustále ujišťuje, že on je moderátor a ptá se, co s problémem velkého veřejného dluhu (když ten je jeden z nejnižších na kontinentě).

↗

V Británii je to informovaný novinář, jenž rozumí ekonomice a má připravené podklady hodné univerzitní přednášky. Mayová byla najednou slabá a nekonkrétní. Současně negovala věci, jež si strana dala sama do programu, jako tzv. dementia tax, která v důsledku ohrožovala jádrové voliče toryů (důchodce vlastnící domy), anebo sliby o udržení lidskoprávních závazků.

Mayová si přitom jako poradce vybrala experta na politický marketing a stala se n-tou obětí této chyby. Australan Lynton Crosby nepovažuje znalosti o jednotlivých politikách za podstatné a volební program je pro něj nedůležitý. Chtěl, aby se jenom mluvilo o charakterových vlastnostech premiérky, potřebě silné vlády kvůli brexitu a  Corbynovi. Mayová s tím nebyla zcela spokojena, avšak jiná strategie nebyla.

Kampaň tudíž nebyla dostatečně programová, aby ukázala věcnost a schopnosti premiérky před jednáním s Evropou. Současně budila svou ostrostí proti Corbynovi, jež má svůj původ ve velmi tvrdé a brutální australské politice, Crosbyho přirozeném terénu, pocit soucitu s okopávaným vůdcem opozice. Mayová nyní musí doufat, že někdo projeví soucit s ní. Hlavně její kolegové z „nasty party“.

Corbyn a jeho práčata

Od publikace slavné Dangerfieldovy práce „The Strange Death of Liberal England“ (1935), analyzující úpadek liberálů, si čtenáři mohli v době Blairovy pevné kontroly parlamentu a mizerných výsledků opozice přečíst vynikající Wheatcroftovu „The Strange Death of Tory England“ (2005). Ještě nedávno se dalo čekat, že někdo napíše o smrti labouristické Anglie, drcené UKIPem, skotskými nacionalisty, Liberálními demokraty a Mayové lidštější verzí Konzervativní strany.

Corbyn měl být hrobníkem, jelikož přílišné výkyvy doleva se straně nevyplácely (výrazně v roce 1983, méně v roce 1987 a opět nedávno za Milibanda). Nejvíce strana uspěla s centristickou pozicí, která tlačila torye doprava k nevolitelnosti a získávala hlasy i na jihu a jihovýchodě. V kontextu debat o strukturálních problémech sociálních demokracií jinde v Evropě, se očekával katastrofální výsledek, jehož měl být Corbyn viníkem. Ale bilance voleb a zisk více lidových hlasů než kolik měl Blair v letech 2001 a 2005 (zde o více než tři miliony), plus mobilizace mladých, zatím debaty o smrti nepotvrzují.

Corbyn je svými radikálními stoupenci považován za vůdce, který vrátil Labour Party k jejím původní radikálnější tradici a zpět na levici, tedy k odporu proti nehumánnímu kapitalismu a k hledání socialistické utopie. Podobně o něm smýšlejí jeho odpůrci zprava. Mnohdy se však do něj projektují představy, které on buď sám nesdílí a/nebo které nejsou v souladu s tezí o znovuobjevených kořenech či tradicích strany.

Labour Party totiž nejpozději od roku 1924, kdy se poprvé nakrátko chopila vlády, funguje jako reformní strana v kapitalismu a sdílí většinu hodnotových východisek britského establishmentu. Po druhé světové válce labouristé pomáhali iniciovat vznik NATO, nehrnuli se do dekolonizace, podporovali protisovětské akce (třeba odpor ke vzniku Izraele byl motivován částečně protisovětsky) a implementovali politiku sociálního státu, doporučenou členem Liberální stany Beveridgem. A byla to tatáž Labour, která za premiéra Callaghana v roce 1978 chystala mnohé kroky, které o pár měsíců později začala zavádět Thatcherová. Nemluvě o tom, že Blairovi nezlomila vaz ani válka v Iráku, když i v roce 2005 vyhrál.

Corbyn je tak dědicem radikálnějšího křídla, které si však sotva může nárokovat celou tradici strany. Ostatně — na rozdíl od mnoha svých stoupenců — Corbyn chápe svou pozici správně, jelikož byl celý život členem Labour Party a nešel do ní jako reprezentant proudů radikální či revoluční levice, jež do strany vstupovaly s plánem zrevolucionizovat jí zevnitř (tzv. entryists).

Corbyn se stal vůdcem vlastně náhodou. Poslanci, kteří ho nominovali, tak mnohdy činili pouze proto, aby tzv. zpestřili nabídku. Nový způsob volby lídra, tedy členy a registrovanými stoupenci, ho nečekaně postavil do čela. Muž, který hlásal jednostranné jaderné odzbrojení, sjednocení Irska, hlasoval více než čtyři sta krát proti stranické linii a neváhal hájit přímo na argentinské ambasádě v Londýně návrat Malvinských ostrovů Argentině, vede stranu, již o dekádu dříve řídil Blair. Již jako lídr nezpíval text hymny, jelikož je republikán.

↗

Klopýtání Mayové a fakt, že Corbyn navštěvoval hlavně labouristické obvody, a to i ty „jisté“, kde byl nadšeně vítán, začaly měnit obraz situace a částečně i chápání toho, kdo je „schopný“. Foto Lukáš Senft, DR

Po celou dobu byl Corbyn zpochybňován médii, podstatnou části stranického establishmentu (nejenom Blairem či Mandelsonem, ale také Edem Milibandem) a oporou mu byla hlavně členská základna a část odborů, ale nikoli lidé, kteří uspěli ve volbách. Jeho odpůrci si stěžovali na pohrůžky násilím, řešila se obvinění z antisemitismu u jistých corbynistů, lidé odcházeli ze stínového kabinetu a loni na podzim čelil Corbyn hrozbě sesazení, přičemž by ani nezískal nominaci od poslanců, nebýt již lídrem strany, což rozhodoval i soud.

Je proto překvapující — třeba pro autora tohoto textu — že Corbyn nejenom ve volbách výrazně neztroskotal, ačkoli jasně prohrál, ale že to byl hlavně jeho výkon v posledních čtrnácti dnech, který straně pomohl. Ještě po výbuchu v Manchesteru se mohlo zdát, že Corbynova slova o nutnosti chápat vztah mezi britskými vojenskými intervencemi a terorismem, budou zdrojem potvrzení obav ze „slabého lídra“ či podivína. Přetřásaly se též jeho údajné vazby na IRA nebo pozitivní hodnocení Cháveze a Castra. Nejasný postoj k Brexitu pak proti němu využívali jak odpůrci, tak stoupenci odchodu Británie z EU.

Ale klopýtání Mayové a fakt, že Corbyn navštěvoval hlavně labouristické obvody, a to i ty „jisté“, kde byl nadšeně vítán, začaly měnit obraz situace a částečně i chápání toho, kdo je „schopný“ či „průchozí“ a kdo ne. (Pochybnosti o Corbynovi však stále přetrvávají, což hlásí z obvodů nejenom jeho straničtí odpůrci.) Mobilizace mladých a elán i hlasy (!), jež straně dali, vyvrací teze o starém a veřejností neakceptovatelném „mugwump“ (termín užitý Borisem Johnsonem, který označuje věčně nezávislého a patrně tvrdohlavého člověka).

V klíčový moment udělal vždy zásadový Corbyn jednu z nejdůležitějších věcí: své zásady dočasně opustil. Po útoku na London Bridge neváhal použít sekuritizační diskurz a kritizoval premiérku, bývalou ministryni vnitra, za škrty v policii. Přitom po střelbě v pařížském Bataclanu se nevyjadřoval ve prospěch nutnosti rychle fyzicky eliminovat střelce a obecně byl viněn z empatie k útočníkům (naposledy nedávno v Manchesteru).

Často hlasoval proti protiteroristickým zákonům. Nyní však přijal běžný politický styl a v posledních dnech kampaně prosadil jako její agendu debaty o oslabené policii, čímž vzal Mayové šanci mluvit o brexitu. Najednou vypadali jako hrozba pro bezpečnost škrtající konzervativci. A Corbyn též zmínil potřebu tvrdě si pohovořit se sunitskými monarchiemi, podporujícími radikální islám. V kontextu výše popsaného působila May jako slabá vůdkyně a když se zapojil tweetující Trump, po nedávné chvále Saudské Arábie, s kritikou starosty Londýna, vypadala premiérka, která ho pozvala na státní návštěvu, ještě hůř.

Corbyn tak politicky obstál, jelikož počet lidových hlasů, které obdržel je vysoký a přebral toryům některá křesla. Labour Party je nepustila na severovýchod a na konzervativním jihovýchodě získala osm míst z původních čtyř. Jeho kritici během kampaně umlkli a strana působila jednotně. Je jasné, že mnozí doufali v Corbynův konec, ale nechtěli z něj dělat oběť establishmentu. Nyní to budou mít chvíli těžší.

Oživení unionismu a vláda, která si moc neDUPne

Telegrafická analýza jiných výsledků musí zaznamenat propad skotské SNP, jež ztratila jednadvacet míst z šestapadesáti. Proti jejímu necelému milionu hlasů stojí 1,5 milionu hlasů unionistických stran, jež všechny částečně získaly zpět své skotské pozice, a to i na úkor viditelných tváří SNP. I Nicola Sturgeon uznala, že její tlak na druhé referendum o nezávislosti voliči v daný moment neocenili. Všichni musí být unaveni jejím neustálým lavírováním kolem tohoto tématu.

Obě velké strany dostaly dohromady přes osmdesát procent hlasů a bipartismu tak po letech úpadku ožil, ačkoli LD, slibující mimo jiné další referendum o brexitu, získala čtyři poslance a má jich tak dvanáct. Současně se však na řadě míst nevedly souboje dvou hlavních stran, ale trojstranné střety. Volební systém pak umožnil, aby v jedenácti obvodech činil rozdíl mezi vítězem a poraženým méně než sto hlasů, přičemž ale vítěz bere vše. Obdivovatelé této volební formulky by si měli vzít ponaučení, ačkoli třeba Andreji Babišovi by to nevadilo…

Současně systém nevyprodukoval tzv. silnou vládu s jasným mandátem. Mayová čelí velmi nejisté budoucnosti a hodlá vládnout s podporou deseti poslanců severoirské unionistické a bigotní DUP. Británie se tak stále více blíží konstelaci časté ve Španělsku, kdy regionální strany pomáhají za ústupky těm celostátním.

Tím se zvýší tlak na výrazně „měkčí“ Brexit, což už uvítal i irský premiér. DUP chce stále dohodu o absenci hraničních kontrol v Irsku. Tyto záležitosti však budou dráždit „tvrdé“ brexitery mezi toryii v situaci, kdy každý hlas je klíčový. Nastane přesně to, čemu se Mayová chtěla vyhnout. O faktu, že se londýnská vláda více propojí s ulsterskou problematikou, což není zcela v souladu s logikou mírových dohod, ani nemluvě, nehledě na očekávatelné požadavky na větší finanční transfery do Severního Irska a odpor DUP k homosexualitě či potratům.

Kdyby se Theresa Mayová držela logiky zákona o pevném parlamentním období, nemuselo se jí to stát. Nyní by si měla dávat pozor na své spolustraníky, kteří nikdy neváhali brutálně sesadit lídra, který jim již nevyhovoval.