Labouristé letos získali více hlasů než v letech 2001, 2005, 2010 i 2015. To je skutečnost, kterou čekal opravdu málokdo. Pro Jeremyho Corbyna i celou stranu je to obrovský úspěch. Přestože nedokázal získat absolutní většinu, Corbyn nepochybně vytřel zrak všem, kteří ho již předem odepisovali. Podařilo se mu to navíc i navzdory neustálé, zuřivé denunciační kampani ze strany pravicového tisku i podrazům z řad vlastního poslaneckého klubu. V okamžiku vyhlášení voleb se zdálo, že Labour party je v beznadějné situaci. Jak se jí to podařilo otočit? Přitáhla k politice mladé lidi a těm, kteří byli přesvědčováni, že musí spolknout hořkou pilulku neoliberalismu, nabídla příslib lepší budoucnosti. Konzervativci mladé voliče po léta ponižovali a démonizovali. Labour je dokázala nadchnout a přivést k volbám.

I bez podpory miliardářů a tisku tak Corbynovi labouristé zvládli sebrat konzervativcům některé okrsky, jež měli za „jisté“, a Therese Mayové upřít většinu, po níž tak dychtila. Umožnily jim to dvě věci. V první řadě je to zavržení marketingového přístupu k politice, typického pro éru Tonyho Blaira. Místo něj přišel Corbynův tým se silnou, decentralizovanou kampaní zdola. V jejím srdci stáli místní straničtí dobrovolníci, corbynovská aktivistická organizace Momentum a aktivní, pracovití kandidáti. Za druhé je to pak představení rozhodné, naději vzbuzující alternativy ke konzervativní politice úspor a škrtů. Tu zpodobnil program, plný návrhů jdoucích přímo proti ekonomické ortodoxii, která opanovala britskou veřejnou debatu.

Co je zásadní — právě takový přístup se strefil do rozpoložení britské mládeže. Teprve až budeme mít přesnější data, můžeme její vliv na celkové výsledky důsledně zhodnotit. Již teď se ale zdá, že právě v klíčových okrscích - od Harrow West až po Canterbury (které konzervativcům patřilo nepřetržitě od roku 1918) — byly hlasy mladých zásadní. Než konečně vyšly exit polls, příznivci Labour nervózně sledovali výstupy velkých agentur pro průzkum veřejného mínění. V posledních několika dnech se jejich předpovědi dramaticky lišily - od ComRes, jež dávala konzervativcům dvanáct procent náskok, až po Survation, která ho odhadla na pouhé jedno procento. Tento rozdíl vyplýval z toho, jakou váhu dávali výzkumníci preferencím voličů mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety — těch, mezi kterými měla Labour největší popularitu. Právě tato skupina, psalo se, mohla změnit výsledek voleb a osud Velké Británie. Háček spočíval v tom, že v roce 2015 přišlo k volbám jen třiačtyřicet procent z nich, kdežto lidí starších pětašedesáti let volilo osmasedmdesát procent.

Pozorovatelé teď předpokládají, že účast mladých šla strmě vzhůru. Dávalo by to smysl — labouristický program nabídl mladým lidem naději na důstojnou budoucnost, kdežto liberální demokraté jim pod vedením Nicka Clegga lhali a konzervativci na ně útočili. Konzervativci seškrtali příspěvky na bydlení lidem od osmnácti do jednadvaceti let i studentská sociální stipendia a mladší pětadvaceti let vyloučili ze zvýšení minimální mzdy. Volební program Theresy Mayové nenabízel mladým zhola nic. Jako by jim chtěla vzkázat: se s tím smiřte. Konzervativci mladé lidi odepsali a ještě se jim posmívali, že jsou příliš líní jít k volbám.

Labour hovořila jiným jazykem

Labour k mladým hovořila naprosto odlišně. Slíbila zrušení školného na univerzitách, krok směřující k zastavení postupující komercializace vysokého školství. Navrhla program bytové výstavby, který by velkému množství lidí otevřel cestu k vlastnímu bydlení. Tato rétorika ovšem neoslovila jen mladé lidi — hovořila jsem v průběhu kampaně rovněž s mnoha staršími, kteří se obávali, že pod vládou konzervaticů budou vyhlídky budoucích generací ponuré.