Labouristé letos získali více hlasů než v letech 2001, 2005, 2010 i 2015. To je skutečnost, kterou čekal opravdu málokdo. Pro Jeremyho Corbyna i celou stranu je to obrovský úspěch. Přestože nedokázal získat absolutní většinu, Corbyn nepochybně vytřel zrak všem, kteří ho již předem odepisovali. Podařilo se mu to navíc i navzdory neustálé, zuřivé denunciační kampani ze strany pravicového tisku i podrazům z řad vlastního poslaneckého klubu. V okamžiku vyhlášení voleb se zdálo, že Labour party je v beznadějné situaci. Jak se jí to podařilo otočit? Přitáhla k politice mladé lidi a těm, kteří byli přesvědčováni, že musí spolknout hořkou pilulku neoliberalismu, nabídla příslib lepší budoucnosti. Konzervativci mladé voliče po léta ponižovali a démonizovali. Labour je dokázala nadchnout a přivést k volbám.

I bez podpory miliardářů a tisku tak Corbynovi labouristé zvládli sebrat konzervativcům některé okrsky, jež měli za „jisté“, a Therese Mayové upřít většinu, po níž tak dychtila. Umožnily jim to dvě věci. V první řadě je to zavržení marketingového přístupu k politice, typického pro éru Tonyho Blaira. Místo něj přišel Corbynův tým se silnou, decentralizovanou kampaní zdola. V jejím srdci stáli místní straničtí dobrovolníci, corbynovská aktivistická organizace Momentum a aktivní, pracovití kandidáti. Za druhé je to pak představení rozhodné, naději vzbuzující alternativy ke konzervativní politice úspor a škrtů. Tu zpodobnil program, plný návrhů jdoucích přímo proti ekonomické ortodoxii, která opanovala britskou veřejnou debatu.

Co je zásadní — právě takový přístup se strefil do rozpoložení britské mládeže. Teprve až budeme mít přesnější data, můžeme její vliv na celkové výsledky důsledně zhodnotit. Již teď se ale zdá, že právě v klíčových okrscích - od Harrow West až po Canterbury (které konzervativcům patřilo nepřetržitě od roku 1918) — byly hlasy mladých zásadní. Než konečně vyšly exit polls, příznivci Labour nervózně sledovali výstupy velkých agentur pro průzkum veřejného mínění. V posledních několika dnech se jejich předpovědi dramaticky lišily - od ComRes, jež dávala konzervativcům dvanáct procent náskok, až po Survation, která ho odhadla na pouhé jedno procento. Tento rozdíl vyplýval z toho, jakou váhu dávali výzkumníci preferencím voličů mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety — těch, mezi kterými měla Labour největší popularitu. Právě tato skupina, psalo se, mohla změnit výsledek voleb a osud Velké Británie. Háček spočíval v tom, že v roce 2015 přišlo k volbám jen třiačtyřicet procent z nich, kdežto lidí starších pětašedesáti let volilo osmasedmdesát procent.

Pozorovatelé teď předpokládají, že účast mladých šla strmě vzhůru. Dávalo by to smysl — labouristický program nabídl mladým lidem naději na důstojnou budoucnost, kdežto liberální demokraté jim pod vedením Nicka Clegga lhali a konzervativci na ně útočili. Konzervativci seškrtali příspěvky na bydlení lidem od osmnácti do jednadvaceti let i studentská sociální stipendia a mladší pětadvaceti let vyloučili ze zvýšení minimální mzdy. Volební program Theresy Mayové nenabízel mladým zhola nic. Jako by jim chtěla vzkázat: se s tím smiřte. Konzervativci mladé lidi odepsali a ještě se jim posmívali, že jsou příliš líní jít k volbám.

Labour hovořila jiným jazykem

Labour k mladým hovořila naprosto odlišně. Slíbila zrušení školného na univerzitách, krok směřující k zastavení postupující komercializace vysokého školství. Navrhla program bytové výstavby, který by velkému množství lidí otevřel cestu k vlastnímu bydlení. Tato rétorika ovšem neoslovila jen mladé lidi — hovořila jsem v průběhu kampaně rovněž s mnoha staršími, kteří se obávali, že pod vládou konzervaticů budou vyhlídky budoucích generací ponuré.

Osobnost Jeremyho Corbyna a jeho socialistický idealismus ovšem také sehrály roli. Mladí lidé nestojí jen o politiku, která bude k jejich prospěchu. Labouristé se v průběhu kampaně snažili lidi přesvědčit, že v politice se může angažovat kdokoliv, a že starost o vlastní zájmy není neslučitelná se starostí o blaho všech. Posunem doleva dokázal předseda Labouristů inspirovat například vznik hip-hopové iniciativy grime4corbyn, jež straně umožnila oslovit také lidi, kteří by s ní jinak nechtěli mít nic společného. Po celé Británii jsem hovořila s mladými lidmi, na něž zapůsobila Corbynova upřímnost, jeho schopnost vcítit se do lidí a porozumět jim a jeho odpor k vypočítavému politickému rutinérství.

Impozantní výsledek Labouristů nicméně nelze vyložit čistě jako výsledek mobilizace mládeže. Dokázala přilákat nové voliče v nečekaných částech Anglie i Walesu, a ve Skotsku se jí podařilo opět vyhrát v okrscích, kde před dvěma lety utrpěla debakl. Hovořím právě o místech, kde se jí předpovídaly nejstrašnější porážky, kde ji měla opustit její tradiční základna z řad pracujících. Právě díky obratu doleva si Labour dokázala znovu získat i je — protože jasně odmítla pokračování konzervativní politiky škrtů, nabídla silné investice do veřejných služeb, zavázala se nezvyšovat daně chudším pětadevadesáti procentům lidí, přihlásila se k mírumilovnější zahraniční politice, slíbila vzít naše železnice, vodovody a energetiku z rukou akcionářů zpět do společného vlastnictví a změnit rozložení moci v britském veřejném životě.

Tyto volby jsou tedy nejen porážkou Mayové, ale především triumfem Corbynových labouristů. Labour nabídla politiku společenství namísto atomizovaných jednotlivců, politiku, jíž by lidé mohli být součástí. Corbyn zůstal věrný svým zásadám, skoncoval s manažerským a marketingovým přístupem k politice a dychtivě hovořil k lidem a s lidmi. A mladí lidé přišli volbám, protože jim Labour nabídla změnu, kterou stálo za to volit. Skutečně je to tak prosté.

Článek Young people voted because Labour didn´t sneer at them. It’s that simple vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.