Labouristé letos získali více hlasů než v letech 2001, 2005, 2010 i 2015. To je skutečnost, kterou čekal opravdu málokdo. Pro Jeremyho Corbyna i celou stranu je to obrovský úspěch. Přestože nedokázal získat absolutní většinu, Corbyn nepochybně vytřel zrak všem, kteří ho již předem odepisovali. Podařilo se mu to navíc i navzdory neustálé, zuřivé denunciační kampani ze strany pravicového tisku i podrazům z řad vlastního poslaneckého klubu. V okamžiku vyhlášení voleb se zdálo, že Labour party je v beznadějné situaci. Jak se jí to podařilo otočit? Přitáhla k politice mladé lidi a těm, kteří byli přesvědčováni, že musí spolknout hořkou pilulku neoliberalismu, nabídla příslib lepší budoucnosti. Konzervativci mladé voliče po léta ponižovali a démonizovali. Labour je dokázala nadchnout a přivést k volbám.

I bez podpory miliardářů a tisku tak Corbynovi labouristé zvládli sebrat konzervativcům některé okrsky, jež měli za „jisté“, a Therese Mayové upřít většinu, po níž tak dychtila. Umožnily jim to dvě věci. V první řadě je to zavržení marketingového přístupu k politice, typického pro éru Tonyho Blaira. Místo něj přišel Corbynův tým se silnou, decentralizovanou kampaní zdola. V jejím srdci stáli místní straničtí dobrovolníci, corbynovská aktivistická organizace Momentum a aktivní, pracovití kandidáti. Za druhé je to pak představení rozhodné, naději vzbuzující alternativy ke konzervativní politice úspor a škrtů. Tu zpodobnil program, plný návrhů jdoucích přímo proti ekonomické ortodoxii, která opanovala britskou veřejnou debatu.