Na Českém rozhlase Plus byl asi před měsícem odvysílán zajímavý přibližně půlhodinový spor nad novým francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a jeho prvními kroky. Na jedné straně se jej účastnil známý komentátor francouzského dění Josef Brož, který má na Macrona spadeno už od počátku a i zde jeho politiku především kritizoval. Na druhé straně stanul pak český exvelvyslanec ve Francii a náš skvělý přispěvatel Petr Janyška, jenž v DR představuje pravý názorový břeh, a tak má i pro Macrona téměř jen slova chvály.

Pánové se přeli nad řadou zajímavých aspektů věci, stojí to celé za poslech. V kontextu nejčerstvěšího dění je však nejzajímavější moment, kdy v pořadu nastane debata, zda je na místě sdílet nadšení liberálního středního proudu pro Macronův bravurně připravený stisk tlapy amerického prezidenta Trumpa, nebo není. 

„Ono v podstatě o nic nešlo. Jeden demonstrativní stisk. Taková hloupost a kolik se kolem toho nadělá,“ chce se při vzpomínkách na daný moment říct v duchu argumentace Josefa Brože. „Jenomže zahraniční politika na úrovni, na jaké ji měl možnost dělat při prvním setkání s Trumpem Macron, se takto prostě dělá,“ namítl v pořadu přibližně Petr Janyška.

Promyšlené gesto a jeho načasování. O to jde v podobných situacích v první řadě; v situacích, kdy se s něčím perspektivně velkým začíná. Anebo když je třeba něčím perspektivně velkým rozmělnit pozornost.

Nyní v úterý 26. září pronesl Emmanuel Macron projev, který je dalším takovýmto mimořádným gestem, v lidově-sportovní metaforice — řekněme — pumelicí evropské politiky. Macron vystoupil při návštěvě na Sorbonně s energickou kritikou vyprázdněnosti současné Evropské unie a v duchu své manažerské image — o níž dnes shodou okolností píše u nás v DR z jiného úhlu Jakub Horňáček — zahrnul francouzský prezident do projevu bodový plán na zásadní eurounijní reformu.

Onu europumelici ovšem nečiní z této události pouze razance plánu. Zásadní je zde především skutečnost, že si Macron nachystal jeho přednesení na začátek dlouhých koaličních rozhovorů v Německu. A pak samozřejmě i to, co a jak řekl.

O čem konkrétně Macron mluvil: je prý nezbytné prohloubit integraci tak, aby „pomalí nemohli zdržovat ty rychlé“, a přitom nevytvářet superstát — evropskou federaci. Prakticky by se dle Macrona měly posílit vícerychlostí parametry EU s tím, že by ve vnější ne-tak-integrované slupce bylo místo jistě i pro Británii a státy Balkánu, což je mimochodem krásně francouzské podání.

Dále by se dle Macrona patřilo snížit počet komisařů na patnáct, tedy v podstatě na polovinu, což by znamenalo zrušení symbolicky zásadní garance, že budou mezi nejvyššími úředníky EU zastoupeni nominanti všech zemí. Polovinu europarlamentu by pak chtěl Macron nechat volit z mezinárodních kandidátek, nikoliv jenom z osmadvaceti národních jako doposud.

Ta část EU, která by chtěla, by měla dále dle francouzského prezidenta mít jasnou společnou politiku pro oblast Středozemního moře a severu Afriky, s čímž souvisí nutnost vytvořit jeden společný azylový úřad a jednu společnou pohraniční stráž pro zónu volného pohybu osob a možná i jednu společnou armádu s rozpočtem, pro začátek alespoň do roku 2020 společnou intervenční jednotku a doktrínu k jejímu nasazování.

V boji s terorismem má dle Macrona navíc EU posunout společná prokuratura a celoevropská policejní akademie, k hledání společné cesty do budoucnosti evropská agentura pro inovace, společné uhlíkové a finančně-transakční daně a též síť unijních univerzit. Těch by si Macron představoval založit nejméně dvacet do osmi let (!).

Trik na kritiky

V projevu, jenž byl i formálně ukázkou skvělé politické rétoriky přizpůsobené dokonale místu a času, a v tomto smyslu srovnatelné například s památnou amerikanofilní, ale protibushovskou řečí Nicolase Sarkozyho v americkém Kongresu v roce 2007, se Macron již preventivně vymezil vůči kritikám, že EU nelze dále integrovat, jelikož neexistuje evropský politický lid — proto ty mezinárodní kandidátky, univerzity a také vyzdvihování „jedinečné kultury spolupráce“ založené unijními otci zakladateli.

Stejně předešel Macron i námitkám, že EU nebude nikdy dostatečně rychlá a efektivní — proto ty reformy institucí —, a dopředu se vymezil také vůči kritice, že z EU nemůže stejně nic dobrého, smysluplného či účinného vzejít. Proto tolik prostoru celoevropsky palčivým tématům migrace, uprchlictví a terorismu.

Již z francouzské předvolební debaty se ví, že Emmanuel Macron by chtěl společný rozpočet eurozóny a pro platiče eurem společného ministra financí. Ve svém úterním projevu zopakoval i tyto cíle. Kdyby však zmínil jenom je doplněné o potřebu dvourychlostní Evropy, jak o ní západní politikové čím dále častěji mluví, šlo by jen o další tuctovou řeč určenou k odsouzení, že přes Němce něco takového stejně neprojde.

Takto kolosální a zároveň ideově soudržný plán si ovšem nemůže nikdo z evropských státníků dovolit ignorovat. Zvláště, když Macron chce, aby začali reprezentanti zapojení-chtivých zemí pracovat na přípravě konkrétních reforem už v dalším měsíci.

Důležitost načasování

Jak už naznačeno výše, Macron pronesl svoji řeč v den, kdy všichni zaujatí sledovali ještě povolební poměry v Německu. Mezi zahraničně-politickými novináři se tušilo, že debata o další integraci EU letos na podzim rozběhne, a mělo se za jisté, že půjde o debatu nad prohloubením integrace několika rychlostmi — jinak v jádře EU a jinak na periferii, přičemž každý si bude muset vybrat.

Jaksi automaticky se však zároveň počítalo, že první velký krok k dané debatě učiní velká Angela Merkelová, a to až po sestavení své další vlády. Macron teď všechny překvapil.

Nejedny noviny dnes jistě napíšou, že plán francouzského prezidenta je aktuálně nerealistický, protože CDU/CSU, jež bude novou německou vládu řídit, chce tak maximálně evropský měnový fond, a FDP, jež bude její součástí, pouze rozpočet na uprchlíky a ochranu vnější hranice. Čistě z hlediska předvolebních programů to bude pravda.

Macron však — řečeno opět sportovně — udal nečekaně ráznou rozehrávkou tempo hry. A to zejména Němcům. I když bude nesporně zajímavé sledovat rovněž, jak se promítne sorbonnská řeč francouzského prezidenta do naší české, nebo třeba do rakouské, předvolební debaty, budou to lídři německých stran, kdo bude tlačen ze všech směrů přijít s podobně evropanskou odpovědí.

Sám Macron ostatně nenechal Němcům ani píď prostoru k uhýbání: „Německu nabízím nové partnerství. Vím, že se na všem neshodneme, ale můžeme o všem mluvit (...) Proč bychom nešli příkladem (...) a například nepropojili do roku 2024 naše trhy absolutně přijetím stejných pravidel pro fungování firem, od obchodního práva pro pravidla bankrotů?“ uvedl ve své řeči doslova.

Možná, že nakonec z Macronových europlánů skutečně nic reálného nebude. A možná, že jde skutečně prvotně o snahu rozmělnit domácí francouzskou pozornost, jež se v poslední době soustředila na připravovanou spornou reformu pracovního práva a tematické protesty. Pokud se však člověk vcítí do současného francouzského prezidenta, těžko přijít na lepší formu a čas, jak a kdy daný plán představit. Z jednoho i druhého hlediska. Patří se ještě připomenout, že sociální dimenze se do Macronovy unijní vize jaksi nevešla.

„Jsem to já,“ řekl před několika měsíci proslule agilní a sebevědomý Macronův předchůdce Nicolas Sarkozy, když měl vyjádřit, co právě na Macrona po nástupu do úřadu říká. „Macron, on je celý já. Akorát je ještě lepší,“ doplnil tehdy Sarkozy.