Dosavadní muž číslo jedna v českých médiích, předseda hnutí ANO, poslanec, bývalý premiér a neúspěšný prezidentský kandidát Andrej Babiš, prodal po deseti letech svou společnost Mafra majiteli investiční společnosti Kaprain Karlu Pražákovi. Spekuluje se přitom o tom, že Pražák má ve skutečnosti zájem především o pardubickou chemičku Syntesia, která je součástí transakce, a Mafru obratem přeprodá vážnějšímu zájemci, jímž je fosilní oligarcha Pavel Tykač. Jeho zájem vybudovat podobné mediální impérium, jakým disponuje jiný fosilní baron Daniel Křetínský je dávno veřejným tajemstvím.

Na změny se připravuje i veřejnoprávní Česká televize, v jejímž čele už za necelý měsíc stávajícího generálního ředitele Petra Dvořáka vystřídá dosavadní ředitel brněnského studia České televize Jan Souček. Do toho běží debaty o zajištění udržitelného financování veřejnoprávních médií: vláda má brzy představit takzvanou velkou mediální novelu, jež má řešit výši a rozsah koncesionářských poplatků, které jsou dosud primárním zdrojem příjmů veřejnoprávních médií.

Andrej Babiš do toho přišel se slibem, že ve volebním programu hnutí ANO bude napříště zrušení koncesionářských poplatků po vzoru Slovenska či Maďarska. To znamená, že navrhuje faktické zestátnění České televize a Českého rozhlasu, které dosud explicitně žádala ze sněmovních stran pouze SPD Tomia Okamury. O posledních turbulencích na české mediální scéně jsme hovořili se sociologem médií Jaromírem Volkem.

Deset let po přelomovém ovládnutí vydavatelství Mafra (MF Dnes, Lidové noviny) Andrejem Babišem je překoupil, pokud transakci schválí antimonopolní úřad, majitel investiční společnosti Kaprain Karel Pražák. Co to znamená pro českou mediální krajinu?

Znamená to pouze utlumení politicko-ekonomické oligarchizace domácích médií, která tímto krokem ale nemizí. Jen se zřetelné propojení zhruba třetiny mediálního trhu s ekonomickou a politickou mocí expremiéra Babiše, přesouvá více do oblasti byznysové. Jednoho oligarchu nahrazuje druhý, bez politické funkce.

Velký byznys ale má vždy své významné politické souvislosti, takže s uvedenou vlastnickou změnou nelze očekávat, že daná média nebudou podporovat vedle byznysových i politické zájmy svého vlastníka. V tomto smyslu je také nepodstatné, zda do konce roku Karel Pražák Mafru a Londu (druhou dosud Babišovu mediální společnost vlastnící mimo jiné Rádio Impuls, pozn. red.) přeprodá někomu z klubu velkých byznysmenů, ať už jde o Pavla Tykače, Michala Strnada nebo někoho dalšího, kdo bude považovat vlastnictví médií za mocenskou pojistku, onen příslovečný atomový kufřík.

Pražákova motivace ke koupi vydavatelství Mafra se jeví jako těžko pochopitelná. Spekuluje se, jak jste už naznačil, o jejím rychlém přeprodeji fosilnímu oligarchovi Pavlu Tykačovi, který naopak o vydavatelství projevil veřejně zájem už dříve. Dokážete tuhle transakci nějakým způsobem rozklíčovat?

Předpokládám, že Karlu Pražákovi jde podobně jako zbrojaři Michalovi Strnadovi především o nákup Synthesie, chemického podniku, který má četné synergie s jejich dalším „výbušným“ podnikáním. Karel Pražák si pravděpodobně spočítal, že se mu nákup celého balíku Mafry, Londy a Synthesie vyplatí, přestože Mafra poslední roky nevydělává, na rozdíl od Londy, a především velmi profitabilní Synthesie.

Co by pro českou mediální krajinu tedy znamenalo vlastnictví vlivného vydavatelství Pavlem Tykačem?

V případě Pavla Tykače můžeme spekulovat o tom, zda místo zájmu o výbušnou chemii, neuvažuje o potřebě symbolické výbušniny vyššího typu, a proto jej zajímají Babišovy mediální skupiny, coby onen pověstný atomový kufřík pro obranu byznysových zájmů. Obě Babišovy skupiny by mohly být Tykačem například využity k formování veřejného mínění exponováním hrozby energetické krize způsobené ukončením těžby uhlí.

I když vláda rozhodla o termínu ukončení jeho těžby, myslím že nejsou vyloučeny pokusy o revokaci tohoto rozhodnutí. K tomu by se dala periodika Mafry, a nakonec i Rádio Impuls využít.

Prodej Mafry je zjevně reakcí na zpřísnění novely zákona o střetu zájmů, která dosavadní zákaz vlastnictví médií politiky vztáhla i na skutečné majitele, tudíž by Babišovi dosavadní finta se svěřenskými fondy nadále nepomohla. Je omezení vlastnictví médií v České republice dostatečné, když si vezmeme, že sice přinutila zbavit se médií aktivního politika Andreje Babiše, ale současně média dostala do rukou dalšího miliardáře s pochybnými motivacemi, jako je Karel Pražák?

Jak už jsem říkal, jednoho oligarchu nahradí jiný. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco Babiš byl jako vrcholný politik pod relativní kontrolou — a tím pádem i jeho média. V případě těch, kteří jeho skupiny koupili či případně ještě přeprodají, takovou kontrolu mít veřejnost nebude. Zcela nedostatečná je navíc regulace internetových periodik, které zákon neřeší vůbec, protože zákonodárci čekají na evropskou úpravu.

Jak by měla ideálně za vás regulace mediálního vlastnictví vypadat?

Na to se těžce odpovídá v pár větách, ale zkusím to načrtnout. Vedle již existující částečně úspěšné snahy vytěsnit vrcholné politiky z vlastnictví celoplošných médií, je třeba totéž opatření zavést i ve vztahu k politikům jako provozovatelům internetových, síťových mediálních služeb. V této oblasti vidíme, jak nové technologie a byznys předbíhají jejich právní regulaci.

Nabízí se také otázka, zda nesnížit hranici zákonně akceptovaného tržního podílu provozovatele mediálních služeb, respektive uživatelského zásahu všech jím vlastněných médií, který sleduje antimonopolní úřad. Například, momentálně, přes značný propad prodeje i čtenosti tištěných médií s nejkratší periodicitou, zasahuje Babišova mediální skupina jako celek pět milionů mediálních konzumentů.