V říjnu loňského roku vydali Reportéři bez hranic spolu s Evropskou federací novinářů, Mezinárodním tiskovým institutem, Evropskou vysílací unií a dalšími významnými žurnalistickými organizacemi prohlášení, které apelovalo na české poslance a poslankyně, aby urychleně přijali reformu mediálních zákonů. Od té doby se ovšem nestalo prakticky nic. Především vinou vlády.

Nejen, že je kabinet Petra Fialy (ODS) navzdory svým dřívějším velkolepým prohlášením v této oblasti nečinný, ale premiér navíc zařadil zpátečku a v únoru letošního roku zrušil místo vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací. A protože jeho práci přejal poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, bývalý diplomat a prorektor konzervativního CEVRO Institutu, je jasné, že mediální agenda se vládě aktuálně smrskla na problém dezinformací — pomineme-li hořkou skutečnost, že Pojar dle vlastních slov neví, co dezinformace jsou.

V novém ratingu médií, který podle aktualizované metodiky vydal Nadační fond nezávislé žurnalistiky, dostalo dobré hodnocení pouze jedenáct ze třiatřiceti zpravodajských webů. Známka „A“, kterou byly hodnoceny, přitom neznamená, že jde automaticky o svobodnou a nezávislou žurnalistiku, ale že naplňují alespoň ty nejzákladnější parametry, která odlišují profesionální novinařinu od všeho, co se za ni pouze vydává (to je i důvod, proč toto hodnocení dostaly i z hlediska kvality obsahu kritizovaná média).

Kdo dostal o stupeň nižší známku, prokazuje už poměrně závažná pochybení, kterými se vychyluje z profesionální sféry — například dostatečně nezdrojuje, neodlišuje komentáře od zpráv či reklamu od redakčního obsahu. MediaRating je jakýmsi sítem. Co jím nepropadne, vychyluje se z profesionální žurnalistiky natolik, že nemá cenu jeho kvalitu vůbec dál zkoumat. Abychom proto mohli být se stavem českých zpravodajských webů spokojeni, měli by „áčko“ mít všichni. Aktuální výsledek je tedy bez nadsázky tristní.

Podle prozatím posledního výzkumu Reuters Institute Digital News Report 2022 si pouze sedmnáct procent obyvatel České republiky myslí, že média nepodléhají nepřiměřenému politickému vlivu, osmnáct procent pak soudí, že média nepodléhají vlivu byznysu. Celkově se důvěra ve zpravodajství snížila, a to až na třicet čtyři procent.

I to je mizerný výsledek, který vytrvale zakrývá relativně vysoká důvěra ve veřejnoprávní média — kterou je ale třeba vnímat právě ve vztahu k této celkové nedůvěře (mimochodem bok po boku České televizi a Českému rozhlasu lidé za důvěryhodnou považují i problematickou stanici CNN Prima News, což jen ukazuje na to, že výsledky nelze nazírat jakožto důkaz kvality).

A v tomto kontextu poskočila Česká republika v uznávaném žebříčku svobody tisku, který každoročně vydává organizace Reportéři bez hranic. Zatímco loni jsme se umístili dvacátí, letos čtrnáctí (pro srovnání — libertariánské Spojené státy americké jsou až čtyřicáté páté).

Jak tomu rozumět? Jsme příliš zpovykaní a stěžujeme si v situaci, kdy bychom měli spíše uznat, že žijeme v jedné z nejsvobodnějších zemí na světě? Jsou česká média z globálního hlediska vysoce kvalitní, jen si jich neumíme vážit? A není vlastně celá ta „blbá nálada“ kolem médií jen projevem nějakých předsudků či neznalosti?

Pozadí „velkého skoku“

Jako výsledky každého průzkumu, i index svobody tisku je třeba číst korektně. Každá metodika má nějaké konkrétní cíle, a její zjištění je tudíž třeba chápat pouze v jejich rámci. I proto byl třeba jásot mezi příznivci některých médií na sociálních sítích po zveřejnění posledního MediaRatingu nepatřičný — „áčko“, jak uvádím výše, neznamená, že jejich favorizovaný web dělá nezávislou žurnalistiku. A stejně tak index Reportérů bez hranic není uznáním ze strany mezinárodní novinářské komunity, ale spíše odrazem toho, jak lidé kolem českých médií vnímají prostředí, v němž pracují.

Onen velký skok navíc nastal již dříve — v roce 2022 si Česká republika polepšila o celých dvacet stupňů. Předtím se pohybovala spíše v nebezpečné blízkosti těch zemí, které metodika řadí do kategorie „problematické“. Ani dnes ale ještě nevykročila do „zelené zóny“. První poznatek tedy budiž, že naše situace stále ještě není „dobrá“, ale pouze „uspokojivá“.

Do elitního klubu mezi Norsko, Irsko, Dánsko, Švédsko, Finsko či Nizozemsko nepatříme. Před rokem sice nastal jistý pokrok, ale pouze v rámci jedné kategorie. A to ještě ve chvíli, kdy se změnila metodologie — od roku 2022 organizace používá poněkud odlišný způsob hodnocení (změnily se kontextové indikátory a dotazník), a tak lze tuto proměnu částečně přičíst i změně ve výpočtu skóre.

Důležitější je ale podívat se na to, jak se index vůbec měří. Má dvě složky — ta objektivnější je založena na kvantitativním přehledu případů, kdy se novináři dostali pod tlak (čili byli vystaveni především věznění, uneseni či vražděni — což se u nás naštěstí neděje). Kvalitativní část metodiky však vůbec nehodnotí obsah médií nebo nějaká objektivně měřitelná kritéria, ale spoléhá se na postoje a názory mediálních odborníků, kterým je dotazník distribuován.

Ti odpovídají na otázky typu „Existují nezávislá média?“, „Je významná část médií a novinářů zkorumpovaná?“ nebo „Odráží se pluralita názorů obyvatel země v médiích?“, z nichž se potom jednoduše vypočítává skóre v jednotlivých oblastech (politické či ekonomické prostředí, bezpečnost apod.).

Index tedy nepředkládá výsledek analýzy skutečného stavu, nýbrž odraz toho, jak příslušníci elit (experti a expertky, lidé z akademické či neziskové sféry atd.) vnímají stav médií v zemi. To není v zásadě špatně, ostatně sledovat tato kritéria každý rok nějakou obsáhlou analýzou chování médií, novinářů a novinářek či vlastníků by bylo možné jen sotva. Zeptat domácích expertů a expertek, u nichž lze předpokládat, že se v oblasti orientují, je zkrátka schůdnější. A je to ostatně zcela běžný přístup většiny obdobných analýz.

Tím je však výsledek především zprávou o tom, jak stav vnímá určitá omezená skupina lidí, která samozřejmě má i svoje politické a ekonomické preference. Nezapomeňme, že média a obory, které je zkoumají, jsou zaplněné především lidmi ze zajištěné a nastupující kosmopolitní sociální třídy, kteří budou logicky ve svém hodnocení zákonů, vlády i organizace médií aplikovat poněkud odlišný soubor hodnot a představ než zbytek společnosti.

Plané naděje a spolupracující elity

Podíváme-li se na prostředí českých médií ze vzdálenější perspektivy, strukturálně se za poslední tři roky nic podstatného nezměnilo. Nastaly některé spektakulární, ale spíše symbolické odchody (v roce 2021 byla z Rady ČT např. odvolána Hana Lipovská), ale především zůstala nenaplněna celá řada slibů, mezi něž patří především nová mediální legislativa.

Důležitější změny nastaly na politické scéně — volby do poslanecké sněmovny vynesly do vládních křesel koalici SPOLU, což většina mediálních elit vnímala jako velkou společenskou změnu. Jak víme z aktuálního výzkumu CVVM, vláda Petra Fialy je veřejností hodnocena nejhůře ze všech vlád od roku 2014.

To, že Andrej Babiš (ANO) již není premiérem, je sice významnou změnou, politikem je však nadále, média stále vlastní a mediální pole je mezi českými oligarchy rozděleno podobně jako dříve. Slíbené mediální reformy nepřišly a vládní zmocněnec pro média a dezinformace se stal spíše poradcem pro strategickou komunikaci vlády, která je však tristní i tak.

Mimochodem, pokud bychom výkon zmocněnce Michala Klímy hodnotili z pohledu toho, jak přispěl ke lepšímu stavu českých médií, kromě různých projevů a prohlášení bychom nějaký reálný efekt našli jen stěží. Čnělo by jen to, že Klímův „akční plán“ narazil na tak silný a všeobecný odpor, že jen podtrhnul marnost netransparentní a nesystémové činnosti vládního zmocněnce.

Lze tedy říci, že onen „velký skok“ v indexu Reportérů bez hranic je spíše výsledkem trvajícího spiklenectví mezi elitami a pravicovou vládou, dokladem nadějí, které nový establishment nenaplnil. Stav českých médií rozhodně stále není ani uspokojivý.

Chybí nám základní samoregulační mechanismy (silná profesní organizace, celoživotní vzdělávání novinářů a novinářek, systematická akademická i profesní diskuze o mediální etice a profesních standardech, tisková rada, redakční ombudsmani), nezbytná reforma mediálních zákonů, spolupráce mezi akademickou, profesní a byznysovou sférou, jež by reflektovala stav médií a vytvářela realistické a smysluplné vize. Palčivým nevyřešeným tématem je postavení žen v médiích a útoky na novinářky. A tak dále.

Andrej Babiš zkrátka není příčina, ale symptom. Ano, nezávislá média existují. To samo ale nestačí — aby byla česká média svobodná, musí být především profesionální, nezávislá na soukromých zájmech svých majitelů (a to včetně tzv. „nezávislých médií“), na ekonomických tlacích. Musí respektovat demokratické principy i ve své organizaci a řízení, musí posílit roli žen ve vedení a vytvářet bezpečné prostředí.

A dnes stejně jako před volbami v roce 2021 platí — ochota politiků dělat důležitá a strukturální rozhodnutí v oblasti médií, stejně jako ochota novinářů se organizovat a projevovat profesní solidaritu, je mizerná. V čem jsme si ale zřejmě jako lidé z médií polepšili, je optimismus, daný tím, že po pár letech zasedli do vládních lavic „naši lidé“. Takový optimismus je však paradoxně nebezpečný a skutečné reformě brání. Jsem zvědavý, jak se v příštím vydání indexu kocovina ze zmařených nadějí projeví.