Evropský návrh zákona o svobodě médií na jedné straně vzbudil silný odpor mezi českými vydavateli, kteří ještě před prázdninami vyslali své zástupce v čele s šéfredaktorem MF DNES Jaroslavem Pleslem lobbovat do Evropského parlamentu. „Každá další regulace povede pouze k dalšímu zhoršení postavení mediálních domů, jako je ten náš, v celé Evropě,“ posteskl si před politiky vyslanec holdingu Andreje Babiše. V září pak evropská vydavatelská asociace uveřejnila prohlášení, podle něhož zákon je  „v rozporu se základními pilíři svobodného tisku“, protože má „zbavit vydavatele jejich svobody volit si redakční linii a podílet se na každodenním řízení svých vlastních publikací“.

Novinářské organizace návrh sice přivítaly, ale s jistou pachutí: není podle nich totiž dotažený. „Měl by posílit snahu o zvýšení transparentnosti vlastnictví médií pomocí jasných pravidel namísto měkkých právních doporučení, zavést pravidla upravující veškeré finanční vztahy mezi státem a médii“, „zaručit nezávislost národních regulačních orgánů i nezávislost Evropské rady pro mediální služby“, „rozšířit opatření proti sledování novinářů a zajistit obecnou záruku ochrany zdrojů,“ uvedli zástupci profese ve společném prohlášení, které podepsal například Mezinárodní tiskový institut, Reportéři bez hranic nebo Evropská federace novinářů, jejímž členem je i český Syndikát novinářů.

Právě na jmenované problémy se má regulace zaměřit: podle jedněch zbytečně či škodlivě, podle druhých nedostatečně. Kdo je více v právu?

Kvadratura kruhu

Obecně platná odpověď neexistuje. Jinak odpovídá zastánce volného trhu, jinak obránce nezávislosti novinářů. Tento problém si nese žurnalistika od chvíle, kdy v devatenáctém století vznikl masový tisk a v meziválečných letech století dvacátého se etablovala žurnalistická profese s vlastními organizacemi, standardy a kodexy.

Žurnalistika je totiž ze své podstaty vnitřně rozporuplná. Uznává, že média jsou velké ekonomické a byrokratické organizace s vlastními cíli, které mohou být i velmi pragmatické a uspokojují především vlastníky či akcionáře. Zároveň ale usiluje o nezávislost, objektivitu, nedotčenost těmito partikulárními zájmy. Žurnalistická etika to vyjadřuje jasně požadavkem oddělení obchodních a redakčních procesů.

Minimálně v západních společnostech jsou tyto standardy poměrně stabilizované. Přestože se jejich výklad liší a nikdy není zcela přesně uchopitelný, můžeme rozeznat specifickou „novinářskou ideologii“, jak o ní hovoří nizozemský mediální teoretik Mark Deuze, která ospravedlňuje činnost novinářů.

Mezi tyto „nezbytné podmínky“ profesní identity podle něj patří vědomí veřejné služby, nestrannost a profesní odstup, autonomie, bezprostřednost a smysl pro etiku. Novináři zkrátka chtějí „pracovat pro veřejnost“, „vyprávět příběhy, které sami chtějí“ a být v této práci svobodní a nezávislí. I přes relativizaci spíše nepoučenými zástupci českých médií, kteří tu a tam vytáhnou nepravdivou frázi, že žádné závazné standardy neexistují, je étos novinářské práce mezinárodně konsenzuální.

V zájmu těch, kdo řídí média

Vydavatelské a vlastnické cíle však vytvářejí protichůdný tlak. I přes vzájemné přesvědčování o respektu nemohou mediální domy z povahy tržního hospodářství vyznávat jinou logiku než zisk — ať už ve finanční, či politické rovině. Jde o vliv, o možnost uspokojit dlouhodobé záměry těch, kteří do tisku svoje peníze investovali, a těm samozřejmě představa novináře vyvázaného ze služebního postavení zaměstnaneckého poměru po chuti být nemůže.

Netýká se to pouze oligarchů. I relativně nezávislé velké domy, které nevlastní miliardáři, musí vždy počítat s konkurencí a jejich editoriální politika je ovlivněna představami a zájmy podílníků.

I proto již na začátku šedesátých let navrhoval britský sociolog kultury Raymond Williams nový přístup k organizaci médií, který nazval „demokratickým“. Měl být založen na právu kontrolovat prostředky komunikace těmi, kteří do ní aktivně přispívají. Na rozdíl od vlastnictví soukromého, které vždy vyjadřuje zájmy majitelů, či veřejného, které hrozí zpolitizováním, má být takový demokratický systém řízení média založen na přímém vlivu novinářů na jeho chod. Bez toho, aby měli novináři vliv na řízení média, nikdy svobodní nebudou.

Cílem nebylo nic jiného než to, oč podle svých deklarací usilují vydavatelé, novináři i Evropská unie: otevřená veřejná diskuze, v níž má každý právo promluvit. „Jakékoliv omezení svobody individuálního přispívání je ve skutečnosti omezením zdrojů společnosti,“ napsal tehdy Williams.

Povinností společnosti je zajistit takové podmínky, aby nejen každý mohl svobodně šířit své názory a fakta, ale aby se rovněž mohl rozvíjet tvůrčí jazyk. K tomu je ovšem třeba, aby tvůrci sami — a to nejen novináři, ale i umělci a další mediální pracovníci — byli zapojeni do řízení médií.

Tyto principy dnes nalezneme pohříchu spíše v malých alternativních či radikálních médiích. Mediální mainstream i Evropská unie se stále snaží vyřešit kvadraturu kruhu — uspokojit profesionály i jejich nadřízené.

Je třeba více demokracie

Evropský zákon o svobodě médií je bezesporu významný krok. Jasně artikuluje na mezinárodní úrovni potřebu koordinovaně bojovat proti zásahům do redakční autonomie, a to jak ze strany státu, tak i vlastníků. Zároveň poměrně srozumitelně ukazuje, že nejde pouze o přímý nátlak, ale třeba i nakládání s finančními zdroji.

Cílem má být transparentnost, nezávislost, inkluzivita, proporcionalita a absence diskriminace, a to i v takových otázkách, jako je metoda měření publika. To vše jsou záslužné myšlenky, jež nelze považovat za příliš radikální. Spíše jasně vyjadřují étos žurnalistické profese, který samozřejmě není vydavatelům či státní moci vždy po chuti.

Návrh ale je problematický ze dvou důvodů, které ve výsledku mohou jeho vlastní cíle podrývat.

Za prvé vše zastřešuje zřízením nového mezinárodního orgánu — Evropské rady pro mediální služby. V příslušné sekci v textu zákona se hovoří o nezávislosti tohoto výboru: „Při plnění svých úkolů nebo výkonu svých pravomocí rada zejména nevyžaduje ani nepřijímá pokyny od žádné vlády, instituce, osoby nebo orgánu.“ Politický realista však tuší, že jde spíše o zbožné přání. Vzhledem k tomu, že orgán má být složen z reprezentantů národních regulačních institucí, získává povahu jakéhosi trojského koně. V mnoha státech včetně Česka jsou totiž právě tyto národní regulátoři v rukou politických zájmů, ať už prostřednictvím přímého vlivu politiků, anebo prostě tím, že do volby jejich členů promlouvají parlamenty či vlády. Stačí jen připomenout kontroverze kolem českých rad médií veřejné služby, za něž rozhodně nelze vinit pouze ANO — táhnou se již po desetiletí a stály i za televizní krizí v roce 2000.

Druhý problém návrhu spočívá v jeho oddanosti tržní logice. Evropská unie stojí na principech ochrany trhu, a i když se snaží všemožně omezovat ekonomické škody, nikdy nezapře, že vznikla z mezinárodních organizací s ekonomickými cíli.

Proto je návrh tak krotký a profesní organizace jej nemohou přivítat s plným respektem. Mezinárodní společenství by totiž muselo připustit myšlenku Raymonda Williamse, že záruku nezávislosti nedává iluzorní posilování zdi mezi redakcí a kanceláří vlastníka, ale pouze větší zapojení novinářů do řízení.

Taková myšlenka zní hereticky zvláště v českém prostředí, kde je tradičně novinářská solidarita velmi nízká. Ostatně když se v devadesátých letech minulého století členové Syndikátu novinářů rozhodovali, zda budou odborářskou či profesní organizací, zvolili si nakonec druhou z těchto cest. Tím jasně deklarovali, že jejich cílem není vybojovat více autonomie novinářům, ale pouze jim zajišťovat jakýsi všeobecný respekt. Ten dnes ale spíše nepožívají — ani od vlastníků médií, kteří s nimi zacházejí cynicky, ani od veřejnosti.

V podmínkách evropské politiky tak regulace představuje především významný symbolický akt, který dává jasně najevo, že boj za svobodu médií není bojem za svobodu vlastníků. Může alespoň trochu přispět k vyšší transparentnosti médií a nezávislosti novinářské práce, avšak pro média jde spíše o kosmetickou úpravu. Demontáž oligarchických impérií ani zvýšení podílu profesionálů na rozhodování o jejich práci nečekejme. Naopak, komisaři možná před brány novinářského světa přivezli nového trojského koně v podobě evropské mediální rady. Doufejme, že alespoň v tomto bodě dojde k takovému přepracování návrhu, které rizika minimalizuje.