O tom, že se bývalému předsedovi Evropského parlamentu Martinu Schulzovi, který povede německé sociální demokraty do zářijových parlamentních voleb, úspěšně daří stylizovat sama sebe jako někoho, kdo není součástí establishmentu, a zná proto starosti obyčejných lidí, se v Německu vtipkuje jako o důkazu, jak málo se tamní voliči zajímají o dění v Evropské unii. Postoje jednotlivých stran k evropským otázkám se předmětem předvolebního boje se stávají v Německu velmi zřídka, a to i v případě voleb do Evropského parlamentu.

Letos to však vypadá, že po Francii, kde bylo rozhodnutí mezi zintenzivněním nebo naopak oslabením evropské integrace jedním ze stěžejních motivů prezidentských voleb, se otázka budoucí podoby Evropy stane důležitou i v německém parlamentním volebním boji. Němečtí sociální demokraté totiž větří příležitost získat voliče vedle apelu na větší sociální spravedlnost německé společnosti také slibem silnější a sociálnější Evropy.

Šok, jaký v Německu vyvolal výsledek hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské unie a následné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, je naprosto nesrovnatelný s většinovými reakcemi u nás. Zatímco v České republice se v lepším případě krčí rameny, že to je prostě demokracie, a v tom horším se jedno, druhé či oboje vlastně schvaluje jako rozumné, vyvolaly obě události v německé společnosti nefalšované zděšení a obavu o budoucnost rozpadající se Evropy ve světě, ve kterém se už ani na donedávna nejbližšího, ochraňujícího spojence nedá spolehnout.

Právě tím lze částečně vysvětlit poslední masivní nárůstu počtu členů a členek německé sociálně-demokratické SPD. V Německu také vzniklo hnutí Pulse of Europe, v jehož rámci se v tamních, ale i jiných evropských městech setkávají každou neděli tisíce lidí, aby vyjádřily svou podporu evropské myšlence. Březnový průzkum pro veřejnoprávní televizi ARD ukazuje, že dnem rozhodnutí o brexitu skokově klesl počet Němců a Němek, kteří jsou přesvědčení, že jim členství v EU přináší spíše negativa, z více než pětiny na asi 10 procent a zůstává od té doby více méně konstantní. 78 procent dotázaných si pak přeje zintenzivnění evropské integrace.

SPD tedy cítí, že by se mohla dát do na dosavadní poměry radikálně proevropského volebního boje. Týdeník Spiegel citoval bývalého předsedu strany a současného ministra zahraničí Sigmara Gabriela: „Nalevo od středu existuje velká podpora pro Evropu. Myslím si, že když budeme plédovat za sociální Evropu, dají se s tím vyhrát volby“. Lídr socialistické kandidátky Martin Schulz zase do deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal, že každé euro zaplacené EU „se Německu několikanásobně vrátí zpátky“. SPD tedy zvažuje slibovat ve volebním boji posílit EU zvýšením německého příspěvku do jejího rozpočtu, zejména na financování nově diskutovaného sociálního pilíře integrace, a také povolení přísných reformních požadavků kladených na krizí postižené jižní země EU, zejména Řecko.

Zejména první jmenovaná věc, tedy že by si někdo mohl myslet, že placení více do bruselského rozpočtu by snad někde mohlo fungovat jako úspěšný volební tahák, musí znít pro většinu českých uší jako vtip. Existuje samozřejmě řada z části pochopitelných důvodů, proč tomu tak je. Jedním z nich je fakt, že v Německu, které bylo v mnoha ohledech více zasaženo válkou a které si zároveň systematickou vzdělávací prací tuto vzpomínku udržuje živou a odstrašující, evropský příslib míru funguje pořád daleko lépe než u nás, kde mírovou myšlenku z části zdiskreditovalo prázdné nadužívání minulým režimem.

Za další lze považovat naše dosud nedostatečně naplněné naděje, že nám členství v Evropské unii přinese citelné zvýšení mezd a s ním i obecné kvality života na západoevropskou úroveň, kterou mnoho z nás nyní díky otevřeným hranicím dobře zná — ale o to lépe také tuší, jak vzdáleni jí zatím jsme. K tomu je pak také potřeba připočítat to, že málokdo na naší politické scéně se snaží pro výhody členství v Unii nadchnout. Brusel naopak slouží obvykle jako obětní beránek a viník pro všechno špatné a systematicky je přitom potlačován fakt, že jsme jeho součástí a sami děláme málo pro to, aby EU vypadala podle našich představ.

Ať už jsou důvody pro náš euroskepticismus, jeden z nejhlubších v celé Unii, jakékoli, pochopitelné více či méně — musíme si zvykat na fakt, že v mnoha částech Evropy sílí hnutí přesně opačná. A hrozí tak, že si budeme s Francouzi či Němci brzy rozumět ještě méně, než už tomu je nyní. A že nás prostě nechají stát opodál.