„Prežili sme obdobia, keď sa veľmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ Tolik Gustáv Husák poté, co se mu podařilo „normalizovat“ společnost nabuzenou osmašedesátým.

Podobný pocit může mít divák představení nazvaného Brexit. Na jedné straně Evropská unie, díky níž jsme kontinentem stabilním, bezpečným a prosperujícím, a na straně druhé nevděční Britové, kteří dali partnerům vale. „Kolísavé“ a „oportunistické“ odpadlo, zatímco „charakterní“ zůstává?

Neřekl bych. Britové jen hledají cestu k lepšímu životu. Ti řadoví mají pocit, že z přináležitosti své země k EU netěží. Někdo někde možná ano, oni a jejich ekonomika nikoliv.

S ekonomickou rovinou to může být iluze. Mezi znalci nenajdeme moc jedinců, kteří by si mysleli, že si libra, britské banky či podniky pomůžou. Pes je spíš zakopaný v tom, že sladké plody členství Velké Británie v EU konzumovali jiní. Ti, co v referendu patřili k menšině.

Jednak selhali politici, jejichž povinností je s lidmi bez masek mluvit, vysvětlovat jim realitu, ale také v jejich zájmu přerozdělovat výnosy. Zároveň s tím se ukázalo, že neoliberální ekonomický model, jehož je Británie po léta výkladní skříní (odtud také četné výjimky z evropských smluv), je natolik těžkým mlýnským kamenem, že jej ani solidaristická Evropa nedokáže vyvážit.

Jenže voliči neřekli „ne“ stávajícímu politickému a ekonomickému modelu. Stejně tak Skotové před časem nedali sbohem Británii. Frustrace naopak vyvrcholila odchodem Spojeného království z EU. Přitom jen snílek si může myslet, že to životy obyčejných lidí na ostrovech pozvedne. Maximálně na čas zafunguje placebo efekt.