„Prežili sme obdobia, keď sa veľmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ Tolik Gustáv Husák poté, co se mu podařilo „normalizovat“ společnost nabuzenou osmašedesátým.

Podobný pocit může mít divák představení nazvaného Brexit. Na jedné straně Evropská unie, díky níž jsme kontinentem stabilním, bezpečným a prosperujícím, a na straně druhé nevděční Britové, kteří dali partnerům vale. „Kolísavé“ a „oportunistické“ odpadlo, zatímco „charakterní“ zůstává?

Neřekl bych. Britové jen hledají cestu k lepšímu životu. Ti řadoví mají pocit, že z přináležitosti své země k EU netěží. Někdo někde možná ano, oni a jejich ekonomika nikoliv.

S ekonomickou rovinou to může být iluze. Mezi znalci nenajdeme moc jedinců, kteří by si mysleli, že si libra, britské banky či podniky pomůžou. Pes je spíš zakopaný v tom, že sladké plody členství Velké Británie v EU konzumovali jiní. Ti, co v referendu patřili k menšině.

Jednak selhali politici, jejichž povinností je s lidmi bez masek mluvit, vysvětlovat jim realitu, ale také v jejich zájmu přerozdělovat výnosy. Zároveň s tím se ukázalo, že neoliberální ekonomický model, jehož je Británie po léta výkladní skříní (odtud také četné výjimky z evropských smluv), je natolik těžkým mlýnským kamenem, že jej ani solidaristická Evropa nedokáže vyvážit.

Jenže voliči neřekli „ne“ stávajícímu politickému a ekonomickému modelu. Stejně tak Skotové před časem nedali sbohem Británii. Frustrace naopak vyvrcholila odchodem Spojeného království z EU. Přitom jen snílek si může myslet, že to životy obyčejných lidí na ostrovech pozvedne. Maximálně na čas zafunguje placebo efekt.

Pochybování a upřímné odpovědi

Tím spíš mne nedojímá, když z úst některých českých politiků zní, že ztrácíme v EU spojence. Hlavně jej ztrácí Klausovic rodina. Byl to přece exprezident, expremiér a expředseda, který se upínal k naději, že mu Británie píchne se suspendováním evropských sociálních, zdravotnických a environmentálních standardů.

Jestli má britský odchod nějaké pozitivum, je jím zúžení EU na země, které se nestydí hlásit k principům sociálního státu, jenž nenechá slabší jedince na odpis. Nepřeji Britům, aby je jejich osud bolel a už vůbec bych jim ho neztěžoval — vždyť bolestivý bude každopádně.

Ale co my, kteří jsme zbyli? Jak přistoupit k šedesátému výročí Římských smluv (na nichž v březnu 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii), aniž bychom oslavovali jevy, jež si ohňostroj nezaslouží?

Naplno se projevuje generační střídání. V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech si dříve těžce zkoušení lidé uvědomovali, jak je důležité předcházet válkám spoluprací a jak integrace v řadě oblastí činí náklad na bedrech národních států lehčím. Také politici té doby brali spolupráci v Evropských společenstvích a později v EU vážně. Nebyla to pro ně příležitost k salónnímu evropanství, jehož je typickým reprezentantem šéf Evropské komise Juncker. Vedle hezkých řečí také odváděli kus práce — ať v Bruselu, nebo doma.

Sympatickým záchvěvem je hráz, která roste proti sílícímu nacionalismu. Trump patří Američanům, Brexit Britům. Sice v hodině dvanácté, ale Rakušané si zvolili proevropského prezidenta, Holanďané se ve výrazné většině přiklonili k proevropským partajím, ve Francii je favoritem prezidentských voleb středový politik fandící integraci a v Německu stoupá Martin Schulz, jehož životní příběh ukazuje, jaké možnosti moderní a nesobecká společnost, typická pro Evropu, přináší.

Abych to ale s optimismem nepřeháněl. Efekt bruselské slonovinové věže se projevuje i v řešení problémů, na něž jednotlivé země nemají stejné pohledy. Počínaje finanční krizí, jež nejkrutěji postihla Řecko, a konče migračními starostmi. Důraz na participaci, solidaritu (formou přerozdělování uprchlíků nebo peněžní „náhrady“) mám v zásadě za správný. Nelze se jím však ohánět coby kordem, nýbrž jej prosazovat v dobře vyargumentované diskusi.