Je to dnešní evropský trend: vznikají politické strany a hnutí, které nabízejí zjednodušené vize světa a tyjí z faktu, že voličstvo moc nechce tyto vize namáhavě analyzovat a kritizovat. V České republice tak vlastně více než polovina voliček a voličů reaguje na heslovité argumenty, které uspokojují určité pocity, ale nepobízejí k přemýšlení ani neobstojí ve zkoušce praxí.

Podobné zjednodušené argumenty prezentuje v Německu strana Alternative für Deutschland (AfD — Alternativa pro Německo), ovšem v Německu jsou fanoušci takové zjednodušené vize světa mnohem menším sektorem veřejnosti, potažmo voličstva, než na české scéně. Je to dané historickým vývojem.

Pozorovatel tohoto politického subjektu rychle zjistí, že existuje východo-západní gradient — v nových spolkových zemích je tato strana silnější. V západních okupačních zónách vítězné mocnosti brzy po válce přišly na to, že perioda nacismu zjednodušila chápání věcí veřejných. Z podnětu mocností se do hry dostalo občanské vzdělávání, a to na školách i pro dospělé.

Někteří čeští politici to dnes označují za politickou propagandu, ale Spolková centrála pro politické vzdělávání, založená v roce 1956, existuje dodnes a její materiály nepřesvědčují nikoho o tom, koho má volit, ale poskytují širokou základnu informací ke kompetentnímu výběru možného politického směřování.

Opakuje se historie?

V Německu po válce v několika vlnách vznikaly politické subjekty, které nehodnotily nacistickou minulost kriticky, hovořily o hrdinství vojáků a o sociálních snahách nacistů. Začalo to Deutsche Partei (Německá strana), která byla dokonce v padesátých letech ve vládnoucí koalici. Ta například odsuzovala Norimberské procesy s válečnými zločinci jako projev „nenávisti a pomstychtivosti“, označovala protihitlerovské odbojáře za zrádce a relativizovala vraždění Židů.

Později se do několika zemských parlamentů dostaly strany NPD (zkratkou lehce připomínající zkratku Hitlerovy strany) a Die Republikaner. Tyto strany také usilovaly o revizi válečné historie.

Strana AfD, která vznikla roku 2013, v oblasti reflexe historie připomíná řadu aspektů, které známe z této historie. Alexander Gaulandt, jeden za zakladatelů strany, například k památníku zavražděných Židů v Berlíně poznamenal, že se jedná o „ostudný památník“ (Schandmal). A řada dalších prominentů AfD prosazuje historicky revizionistické pozice.

Se zmíněnými předchůdci má AfD jednu věc společnou: vášně a hlasitost bojů, které využívají zjednodušené argumenty, zakrývají fakt, že věcná schopnost politicky opravdu něco způsobit, vytvořit, dojednat, je téměř nulová.

Z historických příkladů je vidět, že tyto strany do politiky vstoupí (AfD je nyní ve všech zemských parlamentech), ale brzy předvedou, že jejich působení nemá pro zemi jako takovou prakticky žádný užitek. Volební preference se opět sníží. Odbourat jejich impulsy a podněty k násilí a šovinistickému vidění světa pak stojí hodně úsilí.

Co je jiné než v historii