Jak neskočit populistům „na špek“? Německým novinářům se to začíná dařit

Facebook Twitter Vytisknout

Německá média se postupně učí nepřistupovat na úmyslné provokace a skandály, jimiž si krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) vynucuje pozornost, a namísto toho dopřávají prostor investigativním reportážím o tématech, jež straně nejsou příjemná. Chtějí-li však média přestat populistům nechtěně pomáhat a účinně plnit roli „hlídacího psa“, mají před sebou ještě hodně práce.

Tak by se daly shrnout výsledky studie o mediálním pokrytí německé ultranacionalistické strany, jež od loňských voleb zasedá také ve Spolkovém sněmu. Zpracovat ji nechala Nadace Otta Brennera (OBS), výzkumný institut předních německých průmyslových odborů IG Metall.

Méně skandálů, více investigace

Její autor, sociolog médií Bernd Gäbler, upozorňuje, že vztah populistických stran k médiím bývá ambivalentní. Na jedné straně poskytují krajně pravicoví politici novinářům vděčný materiál svými skandálními výroky a provokacemi a potřebují je k zajištění pozornosti, na druhé straně se ovšem do médií rádi ostře navážejí, aby se mohli pasovat do role utlačovaných bojovníků proti prohnilému establishmentu. Novináři tak paradoxně AfD, jež si záměrné provokování vepsala i do své mediální strategie, pomohli k jejímu vzestupu.

Toxická situace vzájemné „lásky i nenávisti“ se však v průběhu posledního roku mění, tvrdí Gäbler. Média se učí nereagovat na provokace a kontroverze — jako když kupříkladu předák strany Alexander Gauland označil nacismus za „pouhé ptačí lejno“ na jinak „úctyhodné“ německé historii — a namísto toho poskytovat „souvislejší, méně chaotické“ pokrytí strany.

Stále častěji se také objevují původní reportáže, jež nereagují na přímou komunikaci strany, a namísto toho odkrývají její pozadí. Díky tomu se podařilo kupříkladu odhalit skutečnost, že lídryně strany Alice Weidelová ilegálně přijímala příspěvky na volební kampaň ze Švýcarska, či vazby stranických organizací na neonacistickou scénu.

Do velké míry je to podle Gäblera dáno tím, že si novináři na AfD zvykli a začali více zpochybňovat svou vlastní touhu po navýšení čtenosti prostřednictvím psaní o stranou vyvolaných skandálech. Namísto toho je nyní znát větší úsilí o novinářskou práci, jež by veřejnosti přinesla souvislejší informace o tom, co jsou vlastně pravicoví populisté zač. „Ten prvotní moment — podívejte, je tu někdo úplně nový — se konečně vyčerpal a je znát, že novináři k AfD přistupují s větší rozvahou a ptají se, co je na nich vlastně zajímavého,“ vysvětluje Gäbler pro Deutsche Welle.

S tím souhlasí rovněž předseda Německé unie novinářů, Frank Überall. Ten tvrdí, že němečtí novináři nebyli na AfD připraveni, protože krajně pravicový populismus byl až do jejího vzestupu v německé vysoké politice něčím neznámým. Proto mohla strana využít touhu novinářů po provokativních tématech ke svému prospěchu.

Co se nedaří

K mnohým aspektům práce německých novinářů ve vztahu ke krajní pravici je však Gäbler kritický. Nedobrá je podle něj mimo jiné vinou nedostatečných kapacit zejména situace regionálních médií. Z jeho analýzy lokálních deníků v Hesensku a Bavorsku vyplývá, že tamním novinářům chybí zájem o bezprostřední okolí a politické zprávy přebírají z agentur. Místo toho, aby místní sdružení krajně pravicové strany podrobovali zkoumání a dohledu, dovolují určovat agendu jejímu celostátnímu vedení.

Kritizuje ovšem také novou tendenci médií stavět argumentaci proti pozicím krajní pravice na čistě osobních stanoviscích. „Proklamovat svou identitu vegana, hipstera či matky samoživitelky a žádat od společnosti bezbřehou toleranci jen podporuje vývoj ke společnosti izolovaných jednotlivců. Namísto debaty o pojmech a faktech pak diskutujeme o dojmech a pocitech,“ tvrdí Gäbler. Novináři — zejména ti mladší — by se podle něj měli učit zpochybňovat tvrzení strany kompetentně, nejen na základě subjektivních názorů.

Důležité je podle něj nakonec jasné rozlišování, kdy má ještě význam s populisty a jejich příznivci hovořit a pokoušet se o jakýsi dialog, a kdy je třeba se jasně vymezit. „Kdo zpochybňuje rovnocennost všech lidí, popírá holocaust, nebo chce zničit naši kulturu národní paměti, nepatří do demokratické diskuse,“ zdůrazňuje. „Profesionální žurnalistika by měla samu sebe vnímat jako součást širšího demokratického hnutí.“