Idiomy užívané v německém jazyce mají také literární původ. Jedním takovým je výraz „námahy roviny“ (die Mühen der Ebene), který pochází z Brechtovy básně Vnímání z verše „Námahy hor máme za sebou, před námi leží námahy rovin“. Dalo by se říci, že v takové fázi se nacházejí němečtí Zelení, necelé dva měsíce před parlamentními volbami, které našeho západního souseda čekají na konci září.

Po jarních průzkumech, které jim opakovaně přisoudily první místo s šestadvaceti procenty před CDU/CSU, tehdy sužované aférami jejích poslanců s provizemi za státní nákupy roušek a respirátorů, se Zelení již od počátku léta potýkají s veřejnou kritikou a stagnující přízní veřejnosti. Zdá se, že se Zelení podobně jako česká koalice Pirátů a Starostů dostali do pozice, kdy se od nich vyžaduje drobná a náročná práce s veřejností a už jim nestačí jen poukazování na chyby druhých nebo i jen mlčenlivá stylizace do role Mirků Dušínů. Lámat nad Zelenými a jejich volebními lídry hůl ovšem není na místě.

Především nejsou Zelení v pozici „černých koní“ volebního klání poprvé. Vědí, jaké to je, když jim u občanů a novinářů vyprší doba hájení, a mohou se proto z lecčeho z minulosti poučit.

Minulé nezdary přinesly zkušenost

V souvislosti s dlouhodobými trendy v německé společnosti, jako je rozpad tradičních voličských subkultur křesťanských a sociálních demokratů, a s odklonem druhé vlády Angely Merkelové od jaderné energetiky po katastrofě v japonské Fukušimě, mohli totiž Zelení pomýšlet na proniknutí mezi velké strany již v roce 2011. Tehdy nejenom, že po půlstoletí vlády CDU ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko získali pozici tamního premiéra pro svého straníka Winfrieda Kretschmanna, také v celostátních průzkumech veřejného mínění atakovali hodnoty okolo dvaceti procent.

Drželi se jen těsně třetí za konzervativní CDU/CSU a sociálnědemokratickou SPD. Povzbuzeni Kretschmannovým úspěchem ve Stuttgartu a růstem preferencí si tehdy dělali zálusk i na ovládnutí berlínské radnice, která byla od počátku milénia pod kontrolou sociálních demokratů.

Zelená kandidátka na starostku a exministryně zemědělství ze Schröderovy rudozelené vlády Renate Künastová ale nakonec nebyla schopna účinně čelit negativní kampani SPD a CDU. Zvláště sociální demokraté tehdejšího úřadujícího starosty Klause Wowereita varovali voliče před Zelenými a dopady jejich možného vládnutí na městské infrastrukturní projekty — skandál SPD s neodbornou realizací veřejné zakázky na výstavbu nového letiště ještě tehdy nevyplaval na povrch.

Také Wowereitovi marketéři zručně pracovali s obavami z možného povolebního spojení Zelených s CDU coby údajně asociální koalice „práva a pořádku“. Zelení tak v zemských volbách zůstali v převážně levicově liberálním Berlíně hluboko za očekáváními s „pouhými“ sedmnácti procenty za SPD a CDU a ani se nestali součástí vládní koalice na radnici na Alexanderplatz.

Tu nakonec utvořila SPD se svým rivalem CDU. Obdobného pochybení se Zelení dopustili i v celostátních parlamentních volbách v září 2013, kdy negativní kampaně proti nim využily jejich návrhy na mírné zvýšení daní u ročních zdanitelných příjmů nad šedesát tisíc eur a poněkud komické myšlenky zavést povinné vegetariánské dny ve školních a podnikových jídelnách.

Vznikla situace, která značně ztížila Zeleným možnost účinně komunikovat jakékoli jiné programové body a vize. A po většinu času museli čelit kritice, že jsou stranou zvyšování daní a podivné „buzerace“.

V neposlední řadě byli Zelení od jara 2013 vystaveni diskusi o dřívějších postojích některých stále ještě prominentních straníků ze 70. a 80. let k trestněprávnímu postihu případů pedofilie a sexuálního násilí. Strana se od těchto minulých tendencí opakovaně distancovala a tři měsíce před volbami pověřila dvojici akademiků podrobným výzkumem kontroverzních míst v historii zeleného hnutí.

Účinky negativní kampaně a rozpačitý dojem se tím ale nijak oslabit nepodařilo a oproti předchozím volbám v roce 2009 si Zelení dokonce o více než dva procentní body pohoršili na 8,4 procent. Jejich poslanecký klub zůstal v Bundestagu tím nejmenším.

Před volbami 2021 je však situace Zelených oproti zmíněnému období zklamaných nadějí poněkud jiná, a to přese všechny kontroverze okolo současné volební lídryně Annaleny Baerbockové ohledně jejího poněkud přibarveného životopisu, nedeklarovaných veřejných příjmů a opsaných pasáží v její knize. Negativní kampaň sice i letos jede na plné obrátky, není ale již pravděpodobné, že by se volební štěstí Zelených na konci září opět smrsklo na jejich tradičních osm až deset procent. Hovoří pro to následující důvody:

1. Zvýšené vnímání ekologických rizik ve veřejnosti: kolem dvaceti procent se Zelení v průzkumech veřejného mínění nepohybují až od letošního roku, ale již od podzimu 2018 po létě vyznačujícím se vysokými teplotami, suchem a lesními požáry v celé Evropě. Zelení byli s tehdy nově zvolenými spolupředsedy Annalenou Baerbockovou a Robertem Habeckem s to oslovit alespoň část znepokojené veřejnosti s tématem ochrany klimatu.

Od té doby se této problematice také intenzivněji věnují i všechny ostatní strany s výjimkou krajně pravicové AfD, jejíž členská základna spíše popírá roli lidského faktoru u klimatických změn a případů extrémního počasí. Naopak ze strachu z odlivu voličů k Zeleným přišla s výrazněji ekologickým programem konzervativní bavorská CSU před zemskými volbami na podzim 2018, čímž jen potvrdila svou myšlenkovou flexibilitu, s níž se už přes šedesát let drží v Bavorsku nepřetržitě u moci.

Bavorští Zelení ale navzdory této konkurenci dokázali více než zdvojnásobit svůj výsledek z předchozích voleb a stát se v Mnichově hlavní opoziční silou. Vyšší citlivost německé veřejnosti k ekologickým hrozbám přitom neustává, naopak katastrofální povodně v Severním Porýní-Vestfálsku a Porýní-Falci ji mohou dále posilovat, o čemž může vypovídat i opětovný nárůst preferencí Zelených na jednadvacet procent v průzkumu společnosti Forsa koncem července.

2. Příznivý dojem během neúspěšného jednání o „Jamajce“ po volbách 2017: prvním tahem kancléřky Angely Merkelové byla snaha o vytvoření tříčlenné vládní koalice CDU/CSU, liberální FDP a Zelených — dle stranických barev zúčastněných takzvané „Jamajky“. Tehdejší očekávání bylo, že rizikovým článkem v jednáních o vznikající koalici se stanou právě Zelení se svým více levicovým programem.

Z paměti Němců nemohly zcela zmizet vzpomínky na urputné frakční boje mezi zelenými v 80. a 90. letech a bolestivé upuštění od důsledně pacifistických pozic v souvislosti s německou účastí na vojenských operacích NATO v Srbsku a Afghánistánu. Zelení se však na konci roku 2017 chovali pro mnohé překvapivě konstruktivně. Jednání nakonec zkrachovala vinou liberální FDP, jejíž předseda Christian Lindner se obával opakování koaličního vládnutí s CDU/CSU z let 2009 až 2013, kdy liberálové nebyli schopni ze svého programu téměř nic prosadit.

Rozbourání jednání o „Jamajce“ ale Lindnerově FDP na dlouhou dobu uškodilo a nebýt vládních chyb během druhé a třetí vlny pandemie COVID-19, zřejmě by se liberálové v průzkumech dodnes potáceli okolo pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do Bundestagu. Nyní se Lindner alespoň ve veřejných vystoupeních možné trojkoalice s CDU/CSU a Zelenými už nebojí a láká voliče varováním před neliberálními a vůči podnikatelům nepříznivými tendencemi příští vlády, pokud by ji tvořili pouze CDU/CSU a Zelení bez účasti FDP.

Současně je ale vlivný šéf Lindnerova stranického aparátu Volker Wissing známým stoupencem „semaforové koalice“ FDP, SPD a Zelených, která již pět let funguje ve Wissingově domovském Porýní-Falci. FDP si tak zjevně, byť to nyní nijak okatě nedeklaruje, nechává otevřená zadní vrátka i pro alternativní vládní koalici bez CDU/CSU. Pokud by pak v tomto „semaforu“ byli nejsilnějším subjektem Zelení, zcela jistě by jim (za tučné personální ústupky) připadl post první zelené spolkové kancléřky v historii.

3. Neúprosná volební aritmetika: od roku 2017 je Německo na cestě k více fragmentovanému stranickému systému. Jednobarevné vlády či vládní koalice s jedním dominantním a jedním juniorním subjektem se stávají vysoce nepravděpodobné. „Velká koalice“ CDU/CSU a SPD zřejmě přijde o svou většinu v Bundestagu a obě strany nejspíše zaznamenají svůj nejhorší volební výsledek v německých poválečných dějinách.

Alespoň tříčlenné koalice, počítáme-li CDU/CSU jako jeden subjekt, s vyrovnanějším rozložením sil mezi jednotlivými partnery se mohou stát novým normálem, protože menšinové vládnutí nemá v Německu oproti skandinávským zemím tradici. A právě Zelení budou v těchto nových poměrech už po letošních volbách patrně hrát ústřední roli.