Idiomy užívané v německém jazyce mají také literární původ. Jedním takovým je výraz „námahy roviny“ (die Mühen der Ebene), který pochází z Brechtovy básně Vnímání z verše „Námahy hor máme za sebou, před námi leží námahy rovin“. Dalo by se říci, že v takové fázi se nacházejí němečtí Zelení, necelé dva měsíce před parlamentními volbami, které našeho západního souseda čekají na konci září.

Po jarních průzkumech, které jim opakovaně přisoudily první místo s šestadvaceti procenty před CDU/CSU, tehdy sužované aférami jejích poslanců s provizemi za státní nákupy roušek a respirátorů, se Zelení již od počátku léta potýkají s veřejnou kritikou a stagnující přízní veřejnosti. Zdá se, že se Zelení podobně jako česká koalice Pirátů a Starostů dostali do pozice, kdy se od nich vyžaduje drobná a náročná práce s veřejností a už jim nestačí jen poukazování na chyby druhých nebo i jen mlčenlivá stylizace do role Mirků Dušínů. Lámat nad Zelenými a jejich volebními lídry hůl ovšem není na místě.

Především nejsou Zelení v pozici „černých koní“ volebního klání poprvé. Vědí, jaké to je, když jim u občanů a novinářů vyprší doba hájení, a mohou se proto z lecčeho z minulosti poučit.

Minulé nezdary přinesly zkušenost

V souvislosti s dlouhodobými trendy v německé společnosti, jako je rozpad tradičních voličských subkultur křesťanských a sociálních demokratů, a s odklonem druhé vlády Angely Merkelové od jaderné energetiky po katastrofě v japonské Fukušimě, mohli totiž Zelení pomýšlet na proniknutí mezi velké strany již v roce 2011. Tehdy nejenom, že po půlstoletí vlády CDU ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko získali pozici tamního premiéra pro svého straníka Winfrieda Kretschmanna, také v celostátních průzkumech veřejného mínění atakovali hodnoty okolo dvaceti procent.

Drželi se jen těsně třetí za konzervativní CDU/CSU a sociálnědemokratickou SPD. Povzbuzeni Kretschmannovým úspěchem ve Stuttgartu a růstem preferencí si tehdy dělali zálusk i na ovládnutí berlínské radnice, která byla od počátku milénia pod kontrolou sociálních demokratů.

Zelená kandidátka na starostku a exministryně zemědělství ze Schröderovy rudozelené vlády Renate Künastová ale nakonec nebyla schopna účinně čelit negativní kampani SPD a CDU. Zvláště sociální demokraté tehdejšího úřadujícího starosty Klause Wowereita varovali voliče před Zelenými a dopady jejich možného vládnutí na městské infrastrukturní projekty — skandál SPD s neodbornou realizací veřejné zakázky na výstavbu nového letiště ještě tehdy nevyplaval na povrch.

Také Wowereitovi marketéři zručně pracovali s obavami z možného povolebního spojení Zelených s CDU coby údajně asociální koalice „práva a pořádku“. Zelení tak v zemských volbách zůstali v převážně levicově liberálním Berlíně hluboko za očekáváními s „pouhými“ sedmnácti procenty za SPD a CDU a ani se nestali součástí vládní koalice na radnici na Alexanderplatz.

Tu nakonec utvořila SPD se svým rivalem CDU. Obdobného pochybení se Zelení dopustili i v celostátních parlamentních volbách v září 2013, kdy negativní kampaně proti nim využily jejich návrhy na mírné zvýšení daní u ročních zdanitelných příjmů nad šedesát tisíc eur a poněkud komické myšlenky zavést povinné vegetariánské dny ve školních a podnikových jídelnách.

Vznikla situace, která značně ztížila Zeleným možnost účinně komunikovat jakékoli jiné programové body a vize. A po většinu času museli čelit kritice, že jsou stranou zvyšování daní a podivné „buzerace“.

V neposlední řadě byli Zelení od jara 2013 vystaveni diskusi o dřívějších postojích některých stále ještě prominentních straníků ze 70. a 80. let k trestněprávnímu postihu případů pedofilie a sexuálního násilí. Strana se od těchto minulých tendencí opakovaně distancovala a tři měsíce před volbami pověřila dvojici akademiků podrobným výzkumem kontroverzních míst v historii zeleného hnutí.

Účinky negativní kampaně a rozpačitý dojem se tím ale nijak oslabit nepodařilo a oproti předchozím volbám v roce 2009 si Zelení dokonce o více než dva procentní body pohoršili na 8,4 procent. Jejich poslanecký klub zůstal v Bundestagu tím nejmenším.

Před volbami 2021 je však situace Zelených oproti zmíněnému období zklamaných nadějí poněkud jiná, a to přese všechny kontroverze okolo současné volební lídryně Annaleny Baerbockové ohledně jejího poněkud přibarveného životopisu, nedeklarovaných veřejných příjmů a opsaných pasáží v její knize. Negativní kampaň sice i letos jede na plné obrátky, není ale již pravděpodobné, že by se volební štěstí Zelených na konci září opět smrsklo na jejich tradičních osm až deset procent. Hovoří pro to následující důvody:

1. Zvýšené vnímání ekologických rizik ve veřejnosti: kolem dvaceti procent se Zelení v průzkumech veřejného mínění nepohybují až od letošního roku, ale již od podzimu 2018 po létě vyznačujícím se vysokými teplotami, suchem a lesními požáry v celé Evropě. Zelení byli s tehdy nově zvolenými spolupředsedy Annalenou Baerbockovou a Robertem Habeckem s to oslovit alespoň část znepokojené veřejnosti s tématem ochrany klimatu.

Od té doby se této problematice také intenzivněji věnují i všechny ostatní strany s výjimkou krajně pravicové AfD, jejíž členská základna spíše popírá roli lidského faktoru u klimatických změn a případů extrémního počasí. Naopak ze strachu z odlivu voličů k Zeleným přišla s výrazněji ekologickým programem konzervativní bavorská CSU před zemskými volbami na podzim 2018, čímž jen potvrdila svou myšlenkovou flexibilitu, s níž se už přes šedesát let drží v Bavorsku nepřetržitě u moci.

Bavorští Zelení ale navzdory této konkurenci dokázali více než zdvojnásobit svůj výsledek z předchozích voleb a stát se v Mnichově hlavní opoziční silou. Vyšší citlivost německé veřejnosti k ekologickým hrozbám přitom neustává, naopak katastrofální povodně v Severním Porýní-Vestfálsku a Porýní-Falci ji mohou dále posilovat, o čemž může vypovídat i opětovný nárůst preferencí Zelených na jednadvacet procent v průzkumu společnosti Forsa koncem července.

2. Příznivý dojem během neúspěšného jednání o „Jamajce“ po volbách 2017: prvním tahem kancléřky Angely Merkelové byla snaha o vytvoření tříčlenné vládní koalice CDU/CSU, liberální FDP a Zelených — dle stranických barev zúčastněných takzvané „Jamajky“. Tehdejší očekávání bylo, že rizikovým článkem v jednáních o vznikající koalici se stanou právě Zelení se svým více levicovým programem.

Z paměti Němců nemohly zcela zmizet vzpomínky na urputné frakční boje mezi zelenými v 80. a 90. letech a bolestivé upuštění od důsledně pacifistických pozic v souvislosti s německou účastí na vojenských operacích NATO v Srbsku a Afghánistánu. Zelení se však na konci roku 2017 chovali pro mnohé překvapivě konstruktivně. Jednání nakonec zkrachovala vinou liberální FDP, jejíž předseda Christian Lindner se obával opakování koaličního vládnutí s CDU/CSU z let 2009 až 2013, kdy liberálové nebyli schopni ze svého programu téměř nic prosadit.

Rozbourání jednání o „Jamajce“ ale Lindnerově FDP na dlouhou dobu uškodilo a nebýt vládních chyb během druhé a třetí vlny pandemie COVID-19, zřejmě by se liberálové v průzkumech dodnes potáceli okolo pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do Bundestagu. Nyní se Lindner alespoň ve veřejných vystoupeních možné trojkoalice s CDU/CSU a Zelenými už nebojí a láká voliče varováním před neliberálními a vůči podnikatelům nepříznivými tendencemi příští vlády, pokud by ji tvořili pouze CDU/CSU a Zelení bez účasti FDP.

Současně je ale vlivný šéf Lindnerova stranického aparátu Volker Wissing známým stoupencem „semaforové koalice“ FDP, SPD a Zelených, která již pět let funguje ve Wissingově domovském Porýní-Falci. FDP si tak zjevně, byť to nyní nijak okatě nedeklaruje, nechává otevřená zadní vrátka i pro alternativní vládní koalici bez CDU/CSU. Pokud by pak v tomto „semaforu“ byli nejsilnějším subjektem Zelení, zcela jistě by jim (za tučné personální ústupky) připadl post první zelené spolkové kancléřky v historii.

3. Neúprosná volební aritmetika: od roku 2017 je Německo na cestě k více fragmentovanému stranickému systému. Jednobarevné vlády či vládní koalice s jedním dominantním a jedním juniorním subjektem se stávají vysoce nepravděpodobné. „Velká koalice“ CDU/CSU a SPD zřejmě přijde o svou většinu v Bundestagu a obě strany nejspíše zaznamenají svůj nejhorší volební výsledek v německých poválečných dějinách.

Alespoň tříčlenné koalice, počítáme-li CDU/CSU jako jeden subjekt, s vyrovnanějším rozložením sil mezi jednotlivými partnery se mohou stát novým normálem, protože menšinové vládnutí nemá v Německu oproti skandinávským zemím tradici. A právě Zelení budou v těchto nových poměrech už po letošních volbách patrně hrát ústřední roli.

A když už by se nestali hlavní vládní či významnou vládní silou, tak poprvé zaujmou funkci hlavní opoziční síly, kterou v parlamentu během velkých koalic CDU/CSU a SPD dosud zastávala FDP (2005-2009), Levice (2013-2017) či AfD (2017 až dosud). Tento scénář by vzhledem k dosavadnímu vývoji preferencí nejspíše nastal jen v případě vzniku takzvané vládní koalice „Německo“ tvořené CDU/CSU, SPD a FDP. A jakkoliv by to pro Zelené po šestnácti letech mimo vládu znamenalo značné zklamání, představovalo by to pro ně přesto nesporný posun na stranickém spektru a přineslo vyšší vliv na parlamentní úrovni.

4. Mizející „incumbent bonus“ a aktuální konstelace stranických lídrů: volby roku 2021 jsou prvním volebním kláním od prvního poválečného hlasování z roku 1949, do něhož nevstupuje úřadující spolkový kancléř či kancléřka. Bonus za vedení vlády před volbami se u každého obhajujícího kancléře zračil v průzkumech veřejného mínění, v nichž mu zpravidla alespoň polovina dotázaných přisuzovala schopnost zastávat tento post.

Takovéto hodnoty nyní nemá nikdo z hlavních kancléřských kandidátů: Annalena Baerbocková ze Zelených, Armin Laschet z CDU a Olaf Scholz z SPD jsou aktuálně schopni shromáždit pouze okolo pětiny respondentů, kteří explicitně věří v jejich kompetenci vykonávat úřad kancléře. Tyto výsledky musí být zklamáním zejména pro úřadujícího vicekancléře a ministra financí Olafa Scholze.

Sociální demokraté však nemohou vzhledem k dlouhodobě nízkým preferencím teď realisticky očekávat, že by je Scholzova funkce dokázala katapultovat na první místo ve volbách a za maximální úspěch budou považovat obhajobu svého nejhoršího poválečného výsledku 20,5 % z roku 2017 pod vedením Martina Schulze. Ministr financí a stranický lídr Scholz ovšem také bude v následujících týdnech čelit kritice svých úzkých kontaktů s vedením banky M. M. Warburg z dob svého starostování v Hamburku.

Uvedená hamburská banka figuruje na čelném místě v podvodném schématu obchodů „cum-ex“, v jehož rámci si řada bank a obchodníků s cennými papíry nechala od státu neoprávněně dvakrát či vícekrát vrátit daň z kapitálových příjmů. Státu tak v uplynulých dvou dekádách vznikly škody v řádu desítek miliard eur.

Německý nejvyšší soud také ve svém rozsudku z 28. července 2021 odmítl interpretaci platné legislativy, podle níž by skutky spáchané v rámci „cum-ex“ před rokem 2010 měly být promlčeny. A i další hlavní rival zelené kandidátky na kancléřku Baerbockové, Armin Laschet z CDU, je pod kritickým drobnohledem zejména po povodních v jím vedené spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, ať už se jedná o lavírování v oblasti ochrany životního prostředí a jeho drobné přešlapy během povodní, které si ovšem již mezi lidmi žijí vlastním životem.

V daném srovnání se tak Baerbockové vlastní aféry nemusí jevit pro možný volební úspěch Zelených jako fatální. Osobnost volebního lídra je také jen jednou z řady složek působení německých politických stran na veřejnost. Strany i vzhledem k poměrně přísné volební a stranické legislativě, která fakticky zamezuje kandidatuře uskupením bez regionálních struktur, se v Německu stále definují především programově a nikoliv jako asociace sdružené kolem konkrétní charismatické osobnosti.

Roli lídrů také alespoň ve většině stran oslabuje formát spolupředsedů či úplné oddělení funkce spolupředsedů a volebního lídra, jako je tomu v případě SPD. A při pohledu do minulosti lze konstatovat, že poměrně tvrdá veřejná kritika kandidátů a jejich vhodnosti pro řízení vlády byla běžná, aniž by to volební štěstí kritizovaných výrazně ohrozilo.

Vyčítá-li se Annaleně Baerbockové absence zkušeností v exekutivě, Angele Merkelové se zase předhazovala absence vnitrostranické zkušenosti a protekční role „Kohlova děvčete“, když se záhy po svém vstupu do CDU stala v roce 1990 poslankyní a následně i členkou Kohlova kabinetu. A nakonec i o Helmutu Kohlovi značná část německé veřejnosti včetně jeho spolustraníků svého času mínila, že to je beznadějně provinční politik, který na funkci kancléře intelektuálně nestačí.

Výše uvedené důvody naznačují značnou otevřenost volebního klání před zářijovým hlasováním do Bundestagu, kdy po šestnácti letech již nejde pouze o otázku, o kolik vyhraje Angela Merkelová a její CDU/CSU. To v kombinaci s dynamickým prostředím marketingu na sociálních sítích a dlouhodobě klesající identifikací voliče s jednou stranou vytváří nemálo příležitostí, ale i nástrah pro hlavní německé strany, mezi něž nyní patří také Zelení.

Ať už však prezentace volebních programů, osobností lídrů a síla negativní kampaně budou jakkoliv účinné, již teď se mohou Zelení těšit na to, že k první lize budou alespoň po určitou dobu náležet. Musí se ale zároveň připravit na to, že se promění i realita koaličního vládnutí, které budou tvořit vzájemně vyrovnanější a zároveň programově ještě více heterogenní partneři než křesťanskodemokraticko-sociálnědemokratické „velké koalice“. Stanou-li se Zelení součástí takovýchto vládních konstelací, začne jim další kolo „námah roviny“.