Německou Linke vedou nově dvě ženy. Kam?

Kateřina Smejkalová

Němečtí postkomunisté a důsledná levice si zvolili do svého čela radikální exaktivistu Janine Wisslerovou a političku Susanne Hennigovou-Wellsowou známou schopností vyjednávat. Jak přistoupí k dilematům, jimž strana dlouhodobě čelí?

Janine Wisslerová (vlevo) se až do loňska hlásila k trockistické platformě Linksruck (dnes Marx21). Susanne Hennigová-Wellsowá je zas mimo klasický politický provoz známa jako někdejší východoněmecká rychlobruslařka. Foto Martin Heinlein, flickr.com

Německo na podzim čekají volby do Bundestagu, a tak si postupně všechny politické strany odbývají rozhodování o tom, kdo je do nich povede. Na konci února s tím byla na řadě radikální levice Die Linke. Ta si v rámci své již déle trvající tradice do svého dvouhlavého vedení zvolila poprvé ve své historii ženy — dosavadní skoro dekádu v čele strany působící předsednické duo Katja Kippingová a Bernd Riexinger vystřídaly společně kandidující Janine Wisslerová a Susanne Henningová-Wellsowová.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na první pohled nezaujme jen to, že jde o dvě ženy, ale i jejich na poměry nízký věk: první jmenované je teprve 39 let a druhé z nich 43. Reprezentují přitom každá nejen jiné historicky utvářené křídlo partaje — Janine Wisslerová to západoněmecké a Susanne Henningová-Wellsowová to východoněmecké — ale i rozdílný přístup k levicové politice a roli Die Linke na německé politické scéně.

První z nich, vystudovaná politoložka z Frankfurtu nad Mohanem, se ke stranickému angažmá dostala přes svůj aktivismus u antiglobalizační iniciativy Attac a přes trockistické kruhy a je výrazněji ideologicky ukotvená. Dosud působila jako předsedkyně nepočetného opozičního poslaneckého klubu v hesenském Landtagu a byla také místopředsedkyní strany. Podle její představy je místo Die Linke hlavně v ulicích a fabrikách, kde se má angažovat po boku odborů, iniciativ a sociálních hnutí za vylepšení konkrétních podmínek na místě. Pokud se jí tímto způsobem postupně podaří vybudovat si takovou podporu, že se dostane až do vlády, prosím — bezprostředním cílem by to ale být nemělo.

Původní špičková sportovkyně Susanne Henningová-Wellsowová, která se k Die Linke v Durynsku, kde je jako v jediné spolkové zemi v čele zemské vlády, dostala přes pracovní pozici stranické referentky, to vidí jinak. Tím, že nemá podobné aktivistické pozadí jako Wisslerové, ale pohybuje se od začátku ve stranických a vládních strukturách — naposledy jako předsedkyně zemské stranické buňky a silného poslaneckého klubu v durynském Landtagu a důvěrnice tamního zemského předsedy Boda Ramelowa — má za to, že má Die Linke především usilovat o to vládnout. Spíš než ideoložka a velká řečnice je pragmatička a technoložka moci.

Bude zajímavé sledovat, jakým směrem obě rozdílně orientované ženy stranu v posledním půl roce do voleb povedou — zda se budou dobře doplňovat a najdou smysluplný společný kurz, či straně jejich rozpory uškodí. Die Linke se na jednu stranu nedaří příliš dobře — v aktuálních průzkumech se pohybuje mezi pouhými šesti a osmi procenty voličské podpory. Na druhou stranu se však přesto rýsuje, že by se poprvé na spolkové úrovni mohla dostat k moci: dosud neochvějně vedoucí CDU kancléřky Merkelové začíná ztrácet dech — ve dvojích zemských volbách o uplynulém víkendu zaznamenala nebývalý debakl, který zřejmě předznamenává hlubší krizi. Stabilně mimořádně silní jsou u sousedů naopak již delší dobu Zelení.

Pokud slušný výsledek uhraje i SPD, mohlo by se po volbách v Německu poprvé v historii na celostátní úrovni jednat o sociálně-ekologické trojkoalici Zelených, SPD a právě Die Linke. Poslední z jmenovaných si ale do té doby musí lépe ujasnit, co a koho vlastně ve třetí dekádě 21. století reprezentuje, jak se k vládnutí má — a navázat s oběma ostatními stranami stabilní a důvěryplné vztahy.

Zřejmě neúspěšnějším představitelem strany je dnes Bodo Ramelow, jenž předsedá durynské vládě. Zde s hadem a dřívější spolupředsedkyní Linke Katjou Kippingovou. Foto Die Linke, flickr.com

Linke západu a Linke východu

Abychom lépe pochopili, kde strana stojí, udělejme si stručný historický exkurz. Připomeňme, že Die Linke je poměrně mladá strana. Vznikla teprve v roce 2007 sloučením západoněmecké WASG (Arbeit & soziale Gerechtigkeit — Die Wahlalternative), zformované o pouhé čtyři roky dříve z levicového křídla sociální demokracie, a východoněmecké postkomunistické levice PDS (Partei des demokratischen Sozialismus), která sdružovala levicově smýšlející členy dřívější východoněmecké státostrany SED, které sociální demokracie SPD odmítala přijmout. Toto spojení dávalo ve formálně sjednoceném Německu strategický smysl, zároveň se v něm ale od začátku projevovalo faktické rozštěpení země — a tím pádem i strany — na západ a východ. To se sice do určité míry týká všech německých stran, radikální levice ale možná ze všech nejvíce. Doteď se zrcadlí v tom, že v předsednickém duu musí být zastoupena obě tato stranická křídla, taková kvóta jinde nemá obdoby.

Západní křídlo strany je zakořeněné v pacifistickém a odborovém milieu, a je tak v mnohých „tradičně“ levicových tématech poměrně radikální, někdy až antisystémové. Dráždí třeba otevřenými debatami o nepodmíněném základním příjmu, ale i kritikou NATO nebo politiky Izraele, což je v Německu ještě větší tabu než jinde. Symptomatické je, že si strana vykoledovala částečné sledování protiextremistickými úřady právě na západě země. Pokud tedy ostatní strany na celostátní úrovni Die Linke ostrakizují, je to zejména kvůli této její západní antisystémovosti.

Zároveň je tvář tamní Die Linke také více kulturně progresivní, oslovuje i vzdělané a materiálně zajištěné lidi a o voliče se přetahuje vedle SPD i se Zelenými. A nedaří se jí špatně — stoupají jí zde počty členů, byť celorepublikově, zejména kvůli situaci na východě, naopak klesají. Nefungovala zde také nikdy vyloženě jako protestní strana — jako by západoněmečtí voliči dlouho v politickém spektru žádnou protestní stranu nepotřebovali, dokud se najednou neobjevila národovecky-konzervativní AfD. A ta zde funguje hlavně jako protestní strana proti domnělé liberálně-levicové hegemonii, kterou na západě Die Linke spíš spolupředstavuje.

Východoněmecká Die Linke je naopak především kulturně konzervativní. Vlastní tradice pacifismu nebo sociální emancipace byla v této části země podobně jako u nás zdiskreditována s koncem minulého režimu. Celkově se Die Linke na východě tak trochu podobá naší KSČM, a to včetně její funkce — tedy až do nástupu AfD — jako protestní strany pro lidi, kteří nemají nutně vyhraněně levicové smýšlení, ale jsou nespokojení s celkovým vývojem po pádu berlínské zdi.

Předmět protestu je tedy poněkud jiný než na západě — liberalismus zde mnohdy funguje spíš jako zástupný cíl a primárním důvodem protestu je pocit materiálního i symbolického nedocenění ze strany (západoněmeckých) liberálních elit. Proto soupeří Die Linke na východě zejména s konzervativci z CDU a pak právě s národovci z AfD.

Ultrapravicová AfD je přitom na východě země ještě o něco blíže vyloženě neonacistickým kruhům. Schopnost mobilizovat protestní hlasy ovládá již mnohem lépe než Die Linke — při předloňských volbách do zemského sněmu v Sasku například takřka polovinu ze svých 27,5 procent hlasů získala od nevoličů.

Staří otcové zakladatelé dnešní Die Linke Oskar Lafontaine (vlevo) a Georg Gysi, zde na billboardu z roku 2005. Foto Rjh1962, WmC

Hledání pokračuje

Rok vzniku Die Linke — 2007 — není žádnou náhodou: vznik západoněmecké WASG 2003 byla reakce na neoliberální Třetí cestu, jejímž směrem se ve vládě Gerharda Schrödera začala ubírat SPD. Symbolické jsou pro toto období hlavně tzv. Harzovy zákony s cílem liberalizace pracovního trhu a zeštíhlení sociálních systémů. Nově zrozená Die Linke tak měla jasnou agendu: byla výspou boje proti neoliberalismu — a také zahraničním vojenským intervencím, které ještě byly v té době en vogue.

Obojí však poměrně rychle přestaly být pro německou politiku určující konflikty. Proti neoliberalismu v jeho nejsurovější podobě se po hospodářské a finanční krizi postavily v podstatě všechny německé politické strany (snad s výjimkou FDP, které je také od té doby odpovídajícím způsobem marginální), pod souběžně vládnoucí Obamovou vládou došlo také k odklonu od invervencionistické politiky, která předtím v pacifistickém Německu vzbuzovala velké vášně. Postupně začal byl určující kulturní spor mezi světu otevřenými a konzervativními národovci, který posílil hlavně liberální Zelené a konzervativní AfD.

Die Linke v nově nadefinovaném prostředí zatím svou roli nenašla. Dlouho sváděla boje mezi dvěma křídly, kdy jedno bylo pro návrat k tradičním voličským vrstvám, i kdyby to znamenalo upozadění liberální agendy, a druhé zase pro neustupování z liberální agendy, i kdyby to znamenalo další ztráty v tradičním odborovém a proletářském milieu; avšak bez uspokojivého výsledku.

Neúspěšně se také její část pokusila o vybudování širšího levicového hnutí — Aufstehen nezapřelo svůj vzor ve francouzských La France Insoumise Jeana-Luca Mélenchona či britském Momentum Jeremyho Corbyna a krátce se o něm dokonce mluvilo jako o zárodku sjednocení SPD a Die Linke, upadlo ale rychle v zapomnění.

Skutečně do stranického spektra zapadnout se ostatně Die Linke nedaří dlouhodobě — ať už proto, že v ní jsou doma i antisystémové politické postoje; proto, že vznikla z protestu vůči SPD, a tak se s ní často ještě místy i osobní spory s nejpřirozenějším politickým partnerem táhnou doteď, nebo proto, že si mnohdy do rozhodující pozic nevolí nejšikovnější politické stratégy, ale — v duchu své protestní pozice — spíš nejpřesvědčivější ideology a hardlinery. Výborným příkladem je dřívější tvář Die Linke Sahra Wagenknechtová, která sice proslula plamennými projevy, provokativními polemikami či sečtělostí levicových klasiků, pro integraci strany s cílem výhledové účasti na vládě toho ale moc neudělala, místy dokonce spíš naopak.

Sledovat vývoj na německé politické scéně v dalším průběhu roku se tak určitě vyplatí. Nejen kvůli tomu, že zřejmě dojde k historickému překreslení tamní politické mapy v důsledku již delší dobu posunutých společenských konfliktních linií, ale i proto, že půjde o zajímavou případovou studii proto, jak hledá levice — ať už s malým či velkým L — v tomto nově narýsovaném kontextu, který není jedinečný jen pro Německo, ale týká se svým způsobem všech západních zemí, své místo. A zda ho najde.

Diskuse