Mně se zdá, že jde prostě o ideologický souboj mezi nacionálním socialismem a univerzalistickým humanismem. Levice jako taková, podle mého soudu, musí být univerzalistická, jinak není levicí. Lze být levicovým (emancipace a svoboda pro každou lidskou bytost) a zároveň se děsit záplavy mešit v Beskydech jako Jan Keller? Nemyslím si.

Levice často extrémně zuří, když někteří konzervativci říkají, že nacismus byl "levicové" hnutí, protože se jednalo o "nacionální socialismus" a socialismus je přece levicový. Myslím, že bychom měli k této otázce přistoupit kritičtěji a otevřít ji.

Co třeba komunistický režim - byl taky nějakým druhem "nacionálního socialismu"? Byl levicový?

Ostatně pojem "levice" je tak strašně zatížený autoritářstvím, že je opravdu otázka, zda půjde někdy vzkřísit...

Ještě odkaz na zajímavý článek Martina Hekrdly o Die Linke.

https://a2larm.cz/2016/06/levicova-dortovacka/

Hekrdla to po svém klasicky čte jako rozpor mezi "reakcionáři" a "revolucionáři". Má pravdu, nebo je dogmatik?

Nemá náhodou pravdu v tom, že rezignace na revoluční projekt přeměny systému vede k petrifikaci represivního statu quo?

Vytváření střetu, ("toxická válka s kulturní levicí") je pro idealisty bojem za pokrok, pro pragmatiky je to (bez ohledu na strany sporu) jejich geopolitickým zájmem.

Tak především, pane Karene, co se toho Hekrdlova článku týče, pak Vaše dichotomie opravdu míjí podstatu věci. Krátce řečeno: Hekrdla je a zůstává dogmatik; nicméně má v mnohém pravdu.

A dokonce platí, že p r á v ě proto že Hekrdla je (revoluční) dogmatik, právě a jedině proto vidí některé věci mnohem ostřeji, nežli naprostá většina ostatních.

Nečetl jsem ty knihy S. Wagenknechtové, nemohu se k nim tedy blíže vyjádřit. A musím přiznat: tato "ikona" německé - údajně radikální - levice mě osobně nikdy nezajímala. Ale její příklon k reakcionářským náhledům, jmenovitě v migrační otázce, mě vůbec nijak nepřekvapuje. Je to ten samý proces, kterým už před ní prošel i "náš" J. Keller.

Něco na tom asi opravdu bude, že radikální levice má určitou afinitu s radikální pravicí. Je to především silná tendence zjednodušovat si problémy tohoto světa; a především zjednodušovat si řešení těchto problémů.

Ten, kdo dokáže s vážnou tváří prohlásit: "Za všechny problémy tohoto světa nesou vinu výhradně ti zlí kapitalisté" - ten nemá už principiálně nijak příliš daleko k výroku "Za všechny problémy naší země mohou všichni ti imigranti!"

Ne že každý radikální antikapitalista tento hodnotový skok udělá; ale jak řečeno, ta vzdálenost mezi obojím není zase až tak velká, jak by se na první pohled zdálo.

Německá Linke se v migrační otázce sice většinově postavila proti Wagenknechtové (a tedy na stranu migrantů). Ovšem: tady je nutno si položit otázku po zcela konkrétním kontextu. Německá Linke se nachází v opozici - a to sice v opozici systémové. To znamená: tím že požaduje otevřít hranice uprchlíkům, tím pouze přidělává problémy vládnoucí moci - nikoli sobě samé. Krátce řečeno: německá Linke tím neřeže z vlastního masa.

Do jaké míry je tato její vstřícnost vůči migrantům skutečně hluboká a upřímná, to by se ukázalo až v tom momentu, kdy by se Die Linke dostala k moci; kdyby ona sama musela řešit všechny problémy s tím spojené, a v prvé řadě ztrátu popularity u části svého vlastního elektorátu (včetně nemalé části samotné dělnické třídy).

-----------------------------------

Co se pak ještě toho Hekrdlova tvrzení týče, že současná levice prý skomírá v důsledku toho, že se vzdala svého revolučního radikalismu - tady je nutno si položit otázku, jestli daleko více neskomírají a nemizí právě ty části levice, které na tomto revolučním radikalismu stále ještě s železnou úporností setrvávají. Přičemž tento úpadek radikální levice asi sotva bude jenom dílem sociologů a jejich výzkumů veřejného mínění, nýbrž daleko spíše zcela reálným faktem.

Faktem v každém případě je, že ty komunistické země byly - přes všechen oficiálně hlásaný "proletářský internacionalismus" - velmi nacionalisticky laděné.

Například náš, československý komunistický režim nikdy nedoznal vlastní národní vinu v konfliktu se (sudeto)německým elementem; podle něj Češi oproti Němcům měli vždy a ve všem pravdu.

A nejen to: až zcela nedávno jsem se dozvěděl, jak tvrdou a nemilosrdnou asimilační politiku prováděl československý "komunistický" režim vůči polské menšině ve Slezsku! Tedy vůči "bratrskému", spřátelenému slovanskému národu! Šlo to dokonce tak daleko, že kdo z Poláků se nechtěl přihlásit k české národnosti, ten nesměl navštěvovat žádnou vyšší školu!

A stejně tak mi jeden Ukrajinec pocházející z Polska vyprávěl, jak na tamější Ukrajince byl vykonáván ten samý asimilační nátlak, aby se prohlásili za Poláky!

Takže tohle byla pravá tvář toho komunistického "proletářského internacionalismu".

Samozřejmě není možno bez dalšího prohlásit, že mezi tím "reálným socialismem" na straně jedné, a mezi "nacionálním socialismem" hitlerovského typu na straně druhé nebyly žádné zásadní rozdíly. Nicméně, to se nedá nic dělat - byla tu i celá řada elementů velmi podobných.

A co se toho týče, zda je vůbec možno ještě vzkřísit pojem "levice", zatížený autoritářstvím: dobrá otázka, ale odpověď je v bezprostřední rovině bohužel negativní.

Existují jak známo dvě levice: ta jedna kooperuje (někdo by řekl: kolaboruje) s panujícím systémem, tedy s kapitalismem. Tady je sotva možno mluvit o nějakém "vzkříšení"; není co a není koho.

Levice radikálně-revoluční: jak už jsem uvedl výše, její základní, neodstranitelnou vadou je to, že si tento svět vysvětluje příliš zjednodušeně. A to pak nevyhnutelně vede k tomu autoritářství. Autoritářství v rovině ideové, jakožto dogmatismus; a autoritářství v rovině mocensko-politické. Protože když se tato radikální levice dostane k moci, právě v důsledku svého jednostranně zjednodušeného obrazu světa prostě není schopna řešit reálné problémy reálné společnosti; a tak dříve či později musí sáhnout k autoritativním formám vládnutí, pokud nechce být svým vlastním obyvatelstvem z moci odstraněna.

Pokud vůbec je ještě nějak možno ten pojem "levice" rehabilitovat respektive vzkřísit - pak jenom jeho radikálním přeformulováním. Natolik radikálním, že i těm nezapálenějším levicovým radikálům by z toho přecházel zrak i sluch.

To s těmi Poláky je přece nesmysl, pane Poláčku. Vždyť už za minulého režimu měli své střední školy. K české národnosti se rozhodně hlásit nemuseli. Na smíšeném území byly mimoto všude české a polské nápisy. Na opačné straně hranice tomu tak vůbec nebylo.
Pravda, nebyly jim povoleny spolky, jaké si přáli (kromě vyhrazených - např. PZKO). Ale neomezená svoboda spolčování neplatila v té době ani pro Čechy.

Podle papeže Františka je nejvíc radikální Ježíš, protože požaduje smíření:
„Ježíš je radikální. Smír není vybraný způsob chování, nýbrž radikální postoj, snažící se respektovat důstojnost druhého i svou vlastní. Od hanění ke smíru, od závisti k přátelství – to je postup, který nám Ježíš dnes podává.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27818

když on ten spor mezi setrvačnou masou a inovujícím jednotlivcem neprobíhá v abstrakcích
takže v běžném životě neřešíte zda kulturní uvolnění je jen technologie pokroku, ale to zda nejde o útok na podstatu života
kulturní levice by si měla uvědomit, že život sice má být kultivovaný, ale kultura nemůže být odtržená od žití
nelze věřit na alternativy jak na panenku Marii ale učinit je přesvědčivé jinak zůstávají zbožným přáním "pokrokářů"
nevím jestli lze mít konzervativní křídlo v die Linke či jinde za dezertéry od radikálního pokroku, z kterého smysly přecházejí
ale vím, že povýšený a blažený mysticismus Pravdy kulturní levice jí povede do izolace a to není jen pragmatický problém

Summa sumarum - nevězet v starých pravdách je důležité stejně jako umět vynořující se nové pravdy bez zbožštění spojit s všedním životem - aspoň tak prakticky chápu netoxickou dialektiku objektu a subjektu

Příkladně nabídkou radikálně přeformulovaného pojmu humanismus, který je dnes pouhou etiketou.
Skutečně lidské je totiž znalost toho co skrývá za okolností kdy v nás vítězí biofilně tvůrčí síly, neustále soupeřící mezi eros a tantalos, mezi silou lásky a silou zkázy.
Na takovém projektu je možné aby se podílely jak laicky tak i religiózně smýšlející - mnohá náboženství akceptují jak zlo tak dobro v nás, jako bohem dané rovnocenné komponenty.
Tedy na projektu revitalizace pojmu humanismus, a to takových společenských sil, které by projevily zájem o celistvě filozofický způsob hledání optimálních možností mezilidských vztahů.
Před pěknými patáliemi nás tedy zachrání pouze projekt postavený nejen na dobré vůli většiny z nás........bych mírně nervózně dodal.

čerpat z vitální (životné) studnice ? proč ne - i když abstraktní ideologie a náboženství jsou spíše transvitální
ale tak aby nedošlo k úpadku či výprodeji solidární podstaty levice - ony ty pudy někdy ženou dav dost jinam
prostě ani animální egoismus ani kosmický altruismus - na základy universálního humanismu klást praktické cíle
trpělivě tak hledat dynamický kompromis mezi mezi tou setrvačnou tradicí a nevyzkoušenou inovací.

je tedy zatížena také autoritářstvím, ale takovým, ve kterém není známo, kdo tou autoritou, prosazující autoritativní myšlenky, vlastně je.

Je to jakési paradoxní směřování k anonymní diktatuře s rozmlženou odpovědností.

Paní Hájková, to o těch Polácích mám z jedné televizní dokumentace, kde místní (slezští) Poláci říkali přesně to, co jsem tu zreprodukoval. Nemohu soudit, prodávám jak jsem koupil.

Možná že je to ale jenom rozdíl v časech - že možná v bezprostředně poválečné éře byl ten asimilační tlak větší, ale časem se to přece jenom nějak uklidnilo. (Byli to většinou starší lidé, kteří tedy vzpomínali na dobu svého mládí.)

Paní Hájková, tak tohle papežovo rozjímání o hanění druhého a o smíru byste měla dát především do té diskuse kde část diskutujících stále ještě popírá viny Čechů ve styku s Němci - s tím že stále chtějí vidět jenom ty (nepochybné) viny strany německé. A tak každý vidí jenom tu vinu toho druhého, a jen málokdo směřuje ke skutečnému smíření.

Ano, pane Petrasku - to je skutečně svým způsobem jádro celé věci.

Ten základní problém je to, na čem vlastně ten "nový humanismus" má či může reálné spočívat.

"Socialistický humanismus" na základě společně sdílených statků se naprosto důkladně sám zdiskreditoval. Představa všeobecného humanismu na základě politické svobody a demokracie utrpěla taktéž těžké šrámy pod údery jak reálného kapitalismu/neoliberalismu, tak i reálného světa politiky orientované daleko více na politický zisk nežli na nějaké abstraktní humanistické hodnoty.

Takže jestli chceme nějakým způsobem "revitalizovat" pojem humanismu - pak musíme v prvé řadě novým způsobem definovat vůbec člověka samotného, a jeho místo v tomto světě.

Proč si, pane Poláčku, myslíte, že vina Čechů je Vaší vinou?

Ono to není tak těžké, historie polského menšinové školství je dohledatelná a kontinuální. Opravdu občas lapáte po těch českých vinách, kde se dá. Jiná věc je, že na obou stranách hranice vznášejí v tomto případě své požadavky docela razantně. A občas dochází ke konfliktům. Ať už při sporech, které vede na polské straně česká menšina, které se nelįbí pojetí Komenského jako zbrojního agenta švędského imperialismu, nebo nepochopení, na které naráží polská strana, když jim český stát nechce dotovat učebnice používající geografické označení zaolše.

Nicméně jedním z rituálních obvinění, které používal bolševický režim, byl buržoazní nacionalismus --jakýkoliv, včetně českého. A samozřejmě také polského. Žádná asimilace, prostě stalinismus.