Politická levice prošla za více než dvě století své historie různými štěpeními. V časech Marxových probíhal spor na půdě I. internacionály především mezi etatismem a anarchismem. Prosadila se myšlenka, že stát může být vhodným nástrojem překonání panství člověka nad člověkem. V umírněné verzi stát právní a sociální, v radikálnější verzi stát reorganizovaný na nových základech.

Později se lassalovský přístup využívat postupně myšlenku státu v rámci demokratického mandátu střetl s konceptem razantnější socializace společnosti a centralizace řízení. Polemika s přepjatým autoritářstvím bolševiků, kteří rezignovali na obnovování své legitimity ve společnosti, vedla k oživení impulsů radikální demokracie zdola a zájmu o občanskou společnost.

Schizma mezi ideou byrokratického socialismu a prioritou lidských práv vedla k myšlence reformního socialismu legitimizovaného demokratickými postupy. Tyto regulativní ideje jako nástroj celospolečenské odpovědnosti se ale po čase zase dostaly do rozporu s realitou postupující globalizace, omezením národní suverenity a s krizí státu sociálního blahobytu.

Oslabením účinnosti národních řídících mechanismů a fragmentací sociální základny levice se dostavilo rozdělení levice na starou a na tu, která v rámci „druhé moderny“ (Ulrich Beck) opouští tradiční sociální role, tradiční hodnotové vzory a hledá nové, nekonvenční mobilizační postupy. A nová levice k emancipaci sociální a ekonomické připojila i kulturní a psychologické motivy.

↗

Sahra Wagenknechtová pak pod tlakem sama prohlásila, že je třeba raději tuto absurdní debatu v zájmu jednoty ukončit. To je pro nás poučné. Foto archiv DR

Ukazuje se však, že průkopnictví v oblasti postmoderny a postmateriálního stylu nestačí, že stále silné tradiční skupiny se nyní v obavách ze změn raději obracejí do minulosti a k populismu. Dochází tak k jakémusi konzervativnímu obratu, kde se na seznamu nepřátel objevuje sama kulturní levice. A kulturní tolerance a otevřenost je chápána jako léčka a slabošské sebeodzbrojení.

Kulturní levice je v takovém kontextu vnímána jako utopie a část levicové inteligence v obavách o věci příští raději dezertovala do konzervativního tábora. Levice si přitom vždy nárokovala být předvojem změn. Vyplývá to z její koncepce pokroku. Nehájí jen zájmy neprivilegovaných vrstev, sází přitom na schopnost člověka inovovat promyšleně svou sociální situaci a s tím i sebe sama.

Otevřenost takovým změnám jde proti smyslu neměnných tradic a přirozeného řádu, nevěří na věčnost institucí, jako je tradiční rodina či národní stát, a na poslušnost k autoritě povolaných k odpovědnosti za společnost. Což je přesně to, co konzervativní levice vytýká kulturní levici, která je pro ně frustrujícím způsobem anarchizující a dystopická. A proto lidi kolem ní paradoxně společně s konzervativní pravicí pohrdlivě častuje jako neomarxistické rozvratníky.

V jádru sporu je pojetí pokroku. Nejde však o spor metafyzický. Jako i u předchozích štěpení na levici také zde nejsou hranice ostré a neměnné. Avantgarda bdělých duší v dálce rozeznává dosud nedotčená území. Masy zadního voje ale dosud nedorazily na výšinu, odkud lze pohledem obsáhnout neznámé. Odbojný jedinec, neposlušný logice minulých obzorů, může proto zůstat nepochopený.

Jak připomíná Ortega y Gasset, masy jsou receptivní, jedinec cizorodý vůči mase by na ni neměl vliv. Musíme tedy hledat dynamický kompromis mezi masou a jedincem, mezi setrvačnou tradicí a nevyzkoušenou inovací. Nejde o to být nevěrný povinnosti otevírat nové a jen stát věrně, ale bez vlastní vůle ve službě pod už značně vyrudlými prapory. Polemika mezi minulým a novým ale musí vnímat gravitaci mas a rizikovost reflexe všeho nového.

Nejde o problém abstraktní a ani se netýká jen českého politického dvorečku. Tyto štěpící procesy mohou zasáhnout i levicové subjekty, které tato moderní témata dosud zvládaly sympatickým způsobem. Minulý víkend na 6. sjezdu německé die Linke v Lipsku se uvnitř této strany odhalila trhlina otevřením sporu o spojení solidarity a kulturní tolerance v případě migrační politiky.

Již delší dobu se Sahra Wagneknechtová, předsedkyně frakce v Bundestagu, snaží nastolit téma omezení vstřícnosti vůči běžencům a větší ochrany německé kultury a identity. Sepsala dokonce provolání k založení širšího hnutí, které by sbližovalo stranu s konzervativnějšími přístupy a umožnilo tím oslovit nové voliče. Jde o taktický manévr, anebo i strategické couvnutí?

Na tomto příkladu se obnažují určité štěpící tendence, které známe více než dobře i z prostředí české levice. Proto je poučné diskuse na toto téma sledovat. Vystoupení Wagenknechtové na sjezdu k tomuto dosud tabuizovanému tématu bylo přivítáno pokřiky a bučením a někteří delegáti ji obvinili, že nerespektuje většinový názor na migranty, že rozkládá stranu a že jí navrhované nové hnutí by bylo jen jakási populistická AfD Light.

Wagenknechtová se svým životním partnerem Oskarem Lafontainem (bývalým předákem německé sociální demokracie) jsou v die Linke populární. Zde však narazili na prudkou reakci. Jiná významná postava die Linke, současný předseda „European Left“ Gregor Gysi, o Wagenknechtové řekl, že přece není bohyně. Populistické vytváření obrazu nepřítele s přechody do pravicového extremismu totiž může být velmi toxické.

Staronová předsedkyně die Linke Katja Kippingová nakonec v Lipsku obhájila nejen svoji funkci, ale i dosavadní linii strany v postoji k migrační politice. Sahra Wagenknechtová pak pod tlakem sama prohlásila, že je třeba raději tuto absurdní debatu v zájmu jednoty ukončit. Ale vášnivé debaty odhalily, jak citlivé toto téma může být. A i pro nás platí, že konsensus soupeřících tendencí, tradicionalistů a alternativců nesmí být výprodejem solidární podstaty levice a vyžaduje vice usilovnosti a trpělivosti.