Toxická válka s kulturní levicí

Jiří Dolejš

I levice se potýká s rozštěpujícími tendencemi, které oddělují konzervativní a alternativní proudy uvnitř stran a hnutí. To je přirozené, ale pouze do chvíle, kdy začnou spory narušovat a vyprazdňovat samu solidární levicovou myšlenkovou podstatu.

Politická levice prošla za více než dvě století své historie různými štěpeními. V časech Marxových probíhal spor na půdě I. internacionály především mezi etatismem a anarchismem. Prosadila se myšlenka, že stát může být vhodným nástrojem překonání panství člověka nad člověkem. V umírněné verzi stát právní a sociální, v radikálnější verzi stát reorganizovaný na nových základech.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Později se lassalovský přístup využívat postupně myšlenku státu v rámci demokratického mandátu střetl s konceptem razantnější socializace společnosti a centralizace řízení. Polemika s přepjatým autoritářstvím bolševiků, kteří rezignovali na obnovování své legitimity ve společnosti, vedla k oživení impulsů radikální demokracie zdola a zájmu o občanskou společnost.

Schizma mezi ideou byrokratického socialismu a prioritou lidských práv vedla k myšlence reformního socialismu legitimizovaného demokratickými postupy. Tyto regulativní ideje jako nástroj celospolečenské odpovědnosti se ale po čase zase dostaly do rozporu s realitou postupující globalizace, omezením národní suverenity a s krizí státu sociálního blahobytu.

Oslabením účinnosti národních řídících mechanismů a fragmentací sociální základny levice se dostavilo rozdělení levice na starou a na tu, která v rámci „druhé moderny“ (Ulrich Beck) opouští tradiční sociální role, tradiční hodnotové vzory a hledá nové, nekonvenční mobilizační postupy. A nová levice k emancipaci sociální a ekonomické připojila i kulturní a psychologické motivy.

Sahra Wagenknechtová pak pod tlakem sama prohlásila, že je třeba raději tuto absurdní debatu v zájmu jednoty ukončit. To je pro nás poučné. Foto archiv DR

Ukazuje se však, že průkopnictví v oblasti postmoderny a postmateriálního stylu nestačí, že stále silné tradiční skupiny se nyní v obavách ze změn raději obracejí do minulosti a k populismu. Dochází tak k jakémusi konzervativnímu obratu, kde se na seznamu nepřátel objevuje sama kulturní levice. A kulturní tolerance a otevřenost je chápána jako léčka a slabošské sebeodzbrojení.

Kulturní levice je v takovém kontextu vnímána jako utopie a část levicové inteligence v obavách o věci příští raději dezertovala do konzervativního tábora. Levice si přitom vždy nárokovala být předvojem změn. Vyplývá to z její koncepce pokroku. Nehájí jen zájmy neprivilegovaných vrstev, sází přitom na schopnost člověka inovovat promyšleně svou sociální situaci a s tím i sebe sama.

Otevřenost takovým změnám jde proti smyslu neměnných tradic a přirozeného řádu, nevěří na věčnost institucí, jako je tradiční rodina či národní stát, a na poslušnost k autoritě povolaných k odpovědnosti za společnost. Což je přesně to, co konzervativní levice vytýká kulturní levici, která je pro ně frustrujícím způsobem anarchizující a dystopická. A proto lidi kolem ní paradoxně společně s konzervativní pravicí pohrdlivě častuje jako neomarxistické rozvratníky.

V jádru sporu je pojetí pokroku. Nejde však o spor metafyzický. Jako i u předchozích štěpení na levici také zde nejsou hranice ostré a neměnné. Avantgarda bdělých duší v dálce rozeznává dosud nedotčená území. Masy zadního voje ale dosud nedorazily na výšinu, odkud lze pohledem obsáhnout neznámé. Odbojný jedinec, neposlušný logice minulých obzorů, může proto zůstat nepochopený.

Jak připomíná Ortega y Gasset, masy jsou receptivní, jedinec cizorodý vůči mase by na ni neměl vliv. Musíme tedy hledat dynamický kompromis mezi masou a jedincem, mezi setrvačnou tradicí a nevyzkoušenou inovací. Nejde o to být nevěrný povinnosti otevírat nové a jen stát věrně, ale bez vlastní vůle ve službě pod už značně vyrudlými prapory. Polemika mezi minulým a novým ale musí vnímat gravitaci mas a rizikovost reflexe všeho nového.

Nejde o problém abstraktní a ani se netýká jen českého politického dvorečku. Tyto štěpící procesy mohou zasáhnout i levicové subjekty, které tato moderní témata dosud zvládaly sympatickým způsobem. Minulý víkend na 6. sjezdu německé die Linke v Lipsku se uvnitř této strany odhalila trhlina otevřením sporu o spojení solidarity a kulturní tolerance v případě migrační politiky.

Již delší dobu se Sahra Wagneknechtová, předsedkyně frakce v Bundestagu, snaží nastolit téma omezení vstřícnosti vůči běžencům a větší ochrany německé kultury a identity. Sepsala dokonce provolání k založení širšího hnutí, které by sbližovalo stranu s konzervativnějšími přístupy a umožnilo tím oslovit nové voliče. Jde o taktický manévr, anebo i strategické couvnutí?

Na tomto příkladu se obnažují určité štěpící tendence, které známe více než dobře i z prostředí české levice. Proto je poučné diskuse na toto téma sledovat. Vystoupení Wagenknechtové na sjezdu k tomuto dosud tabuizovanému tématu bylo přivítáno pokřiky a bučením a někteří delegáti ji obvinili, že nerespektuje většinový názor na migranty, že rozkládá stranu a že jí navrhované nové hnutí by bylo jen jakási populistická AfD Light.

Wagenknechtová se svým životním partnerem Oskarem Lafontainem (bývalým předákem německé sociální demokracie) jsou v die Linke populární. Zde však narazili na prudkou reakci. Jiná významná postava die Linke, současný předseda „European Left“ Gregor Gysi, o Wagenknechtové řekl, že přece není bohyně. Populistické vytváření obrazu nepřítele s přechody do pravicového extremismu totiž může být velmi toxické.

Staronová předsedkyně die Linke Katja Kippingová nakonec v Lipsku obhájila nejen svoji funkci, ale i dosavadní linii strany v postoji k migrační politice. Sahra Wagenknechtová pak pod tlakem sama prohlásila, že je třeba raději tuto absurdní debatu v zájmu jednoty ukončit. Ale vášnivé debaty odhalily, jak citlivé toto téma může být. A i pro nás platí, že konsensus soupeřících tendencí, tradicionalistů a alternativců nesmí být výprodejem solidární podstaty levice a vyžaduje vice usilovnosti a trpělivosti.

    Diskuse
    JK
    June 14, 2018 v 20.42
    Naci(onální)-(sociali)smus nebo levice?
    Mně se zdá, že jde prostě o ideologický souboj mezi nacionálním socialismem a univerzalistickým humanismem. Levice jako taková, podle mého soudu, musí být univerzalistická, jinak není levicí. Lze být levicovým (emancipace a svoboda pro každou lidskou bytost) a zároveň se děsit záplavy mešit v Beskydech jako Jan Keller? Nemyslím si.

    Levice často extrémně zuří, když někteří konzervativci říkají, že nacismus byl "levicové" hnutí, protože se jednalo o "nacionální socialismus" a socialismus je přece levicový. Myslím, že bychom měli k této otázce přistoupit kritičtěji a otevřít ji.

    Co třeba komunistický režim - byl taky nějakým druhem "nacionálního socialismu"? Byl levicový?

    Ostatně pojem "levice" je tak strašně zatížený autoritářstvím, že je opravdu otázka, zda půjde někdy vzkřísit...
    JK
    June 14, 2018 v 20.49
    Ještě odkaz na zajímavý článek Martina Hekrdly o Die Linke.

    https://a2larm.cz/2016/06/levicova-dortovacka/

    Hekrdla to po svém klasicky čte jako rozpor mezi "reakcionáři" a "revolucionáři". Má pravdu, nebo je dogmatik?

    Nemá náhodou pravdu v tom, že rezignace na revoluční projekt přeměny systému vede k petrifikaci represivního statu quo?
    JN
    June 14, 2018 v 21.32
    Kulturní levice už je jen revoluční technologie, "nekonvenční mobilizační postup".
    Vytváření střetu, ("toxická válka s kulturní levicí") je pro idealisty bojem za pokrok, pro pragmatiky je to (bez ohledu na strany sporu) jejich geopolitickým zájmem.

    JP
    June 15, 2018 v 15.32
    Radikální levice a její hodnoty
    Tak především, pane Karene, co se toho Hekrdlova článku týče, pak Vaše dichotomie opravdu míjí podstatu věci. Krátce řečeno: Hekrdla je a zůstává dogmatik; nicméně má v mnohém pravdu.

    A dokonce platí, že p r á v ě proto že Hekrdla je (revoluční) dogmatik, právě a jedině proto vidí některé věci mnohem ostřeji, nežli naprostá většina ostatních.

    Nečetl jsem ty knihy S. Wagenknechtové, nemohu se k nim tedy blíže vyjádřit. A musím přiznat: tato "ikona" německé - údajně radikální - levice mě osobně nikdy nezajímala. Ale její příklon k reakcionářským náhledům, jmenovitě v migrační otázce, mě vůbec nijak nepřekvapuje. Je to ten samý proces, kterým už před ní prošel i "náš" J. Keller.

    Něco na tom asi opravdu bude, že radikální levice má určitou afinitu s radikální pravicí. Je to především silná tendence zjednodušovat si problémy tohoto světa; a především zjednodušovat si řešení těchto problémů.

    Ten, kdo dokáže s vážnou tváří prohlásit: "Za všechny problémy tohoto světa nesou vinu výhradně ti zlí kapitalisté" - ten nemá už principiálně nijak příliš daleko k výroku "Za všechny problémy naší země mohou všichni ti imigranti!"

    Ne že každý radikální antikapitalista tento hodnotový skok udělá; ale jak řečeno, ta vzdálenost mezi obojím není zase až tak velká, jak by se na první pohled zdálo.

    Německá Linke se v migrační otázce sice většinově postavila proti Wagenknechtové (a tedy na stranu migrantů). Ovšem: tady je nutno si položit otázku po zcela konkrétním kontextu. Německá Linke se nachází v opozici - a to sice v opozici systémové. To znamená: tím že požaduje otevřít hranice uprchlíkům, tím pouze přidělává problémy vládnoucí moci - nikoli sobě samé. Krátce řečeno: německá Linke tím neřeže z vlastního masa.

    Do jaké míry je tato její vstřícnost vůči migrantům skutečně hluboká a upřímná, to by se ukázalo až v tom momentu, kdy by se Die Linke dostala k moci; kdyby ona sama musela řešit všechny problémy s tím spojené, a v prvé řadě ztrátu popularity u části svého vlastního elektorátu (včetně nemalé části samotné dělnické třídy).

    -----------------------------------

    Co se pak ještě toho Hekrdlova tvrzení týče, že současná levice prý skomírá v důsledku toho, že se vzdala svého revolučního radikalismu - tady je nutno si položit otázku, jestli daleko více neskomírají a nemizí právě ty části levice, které na tomto revolučním radikalismu stále ještě s železnou úporností setrvávají. Přičemž tento úpadek radikální levice asi sotva bude jenom dílem sociologů a jejich výzkumů veřejného mínění, nýbrž daleko spíše zcela reálným faktem.
    JP
    June 15, 2018 v 15.51
    Komunistický režim a nacionální socialismus
    Faktem v každém případě je, že ty komunistické země byly - přes všechen oficiálně hlásaný "proletářský internacionalismus" - velmi nacionalisticky laděné.

    Například náš, československý komunistický režim nikdy nedoznal vlastní národní vinu v konfliktu se (sudeto)německým elementem; podle něj Češi oproti Němcům měli vždy a ve všem pravdu.

    A nejen to: až zcela nedávno jsem se dozvěděl, jak tvrdou a nemilosrdnou asimilační politiku prováděl československý "komunistický" režim vůči polské menšině ve Slezsku! Tedy vůči "bratrskému", spřátelenému slovanskému národu! Šlo to dokonce tak daleko, že kdo z Poláků se nechtěl přihlásit k české národnosti, ten nesměl navštěvovat žádnou vyšší školu!

    A stejně tak mi jeden Ukrajinec pocházející z Polska vyprávěl, jak na tamější Ukrajince byl vykonáván ten samý asimilační nátlak, aby se prohlásili za Poláky!

    Takže tohle byla pravá tvář toho komunistického "proletářského internacionalismu".

    Samozřejmě není možno bez dalšího prohlásit, že mezi tím "reálným socialismem" na straně jedné, a mezi "nacionálním socialismem" hitlerovského typu na straně druhé nebyly žádné zásadní rozdíly. Nicméně, to se nedá nic dělat - byla tu i celá řada elementů velmi podobných.
    JP
    June 15, 2018 v 16.2
    Autoritářská levice
    A co se toho týče, zda je vůbec možno ještě vzkřísit pojem "levice", zatížený autoritářstvím: dobrá otázka, ale odpověď je v bezprostřední rovině bohužel negativní.

    Existují jak známo dvě levice: ta jedna kooperuje (někdo by řekl: kolaboruje) s panujícím systémem, tedy s kapitalismem. Tady je sotva možno mluvit o nějakém "vzkříšení"; není co a není koho.

    Levice radikálně-revoluční: jak už jsem uvedl výše, její základní, neodstranitelnou vadou je to, že si tento svět vysvětluje příliš zjednodušeně. A to pak nevyhnutelně vede k tomu autoritářství. Autoritářství v rovině ideové, jakožto dogmatismus; a autoritářství v rovině mocensko-politické. Protože když se tato radikální levice dostane k moci, právě v důsledku svého jednostranně zjednodušeného obrazu světa prostě není schopna řešit reálné problémy reálné společnosti; a tak dříve či později musí sáhnout k autoritativním formám vládnutí, pokud nechce být svým vlastním obyvatelstvem z moci odstraněna.

    Pokud vůbec je ještě nějak možno ten pojem "levice" rehabilitovat respektive vzkřísit - pak jenom jeho radikálním přeformulováním. Natolik radikálním, že i těm nezapálenějším levicovým radikálům by z toho přecházel zrak i sluch.
    June 15, 2018 v 16.10
    To s těmi Poláky je přece nesmysl, pane Poláčku. Vždyť už za minulého režimu měli své střední školy. K české národnosti se rozhodně hlásit nemuseli. Na smíšeném území byly mimoto všude české a polské nápisy. Na opačné straně hranice tomu tak vůbec nebylo.
    Pravda, nebyly jim povoleny spolky, jaké si přáli (kromě vyhrazených - např. PZKO). Ale neomezená svoboda spolčování neplatila v té době ani pro Čechy.
    June 15, 2018 v 16.16
    Kdo je radikální?
    Podle papeže Františka je nejvíc radikální Ježíš, protože požaduje smíření:
    „Ježíš je radikální. Smír není vybraný způsob chování, nýbrž radikální postoj, snažící se respektovat důstojnost druhého i svou vlastní. Od hanění ke smíru, od závisti k přátelství – to je postup, který nám Ježíš dnes podává.“
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27818
    June 15, 2018 v 17.50
    kulturní levice jen technologie ?
    když on ten spor mezi setrvačnou masou a inovujícím jednotlivcem neprobíhá v abstrakcích
    takže v běžném životě neřešíte zda kulturní uvolnění je jen technologie pokroku, ale to zda nejde o útok na podstatu života
    kulturní levice by si měla uvědomit, že život sice má být kultivovaný, ale kultura nemůže být odtržená od žití
    nelze věřit na alternativy jak na panenku Marii ale učinit je přesvědčivé jinak zůstávají zbožným přáním "pokrokářů"
    nevím jestli lze mít konzervativní křídlo v die Linke či jinde za dezertéry od radikálního pokroku, z kterého smysly přecházejí
    ale vím, že povýšený a blažený mysticismus Pravdy kulturní levice jí povede do izolace a to není jen pragmatický problém

    Summa sumarum - nevězet v starých pravdách je důležité stejně jako umět vynořující se nové pravdy bez zbožštění spojit s všedním životem - aspoň tak prakticky chápu netoxickou dialektiku objektu a subjektu
    PM
    June 15, 2018 v 19.8
    Levici rehabilitovat, respektive vzkřísit lze.
    Příkladně nabídkou radikálně přeformulovaného pojmu humanismus, který je dnes pouhou etiketou.
    Skutečně lidské je totiž znalost toho co skrývá za okolností kdy v nás vítězí biofilně tvůrčí síly, neustále soupeřící mezi eros a tantalos, mezi silou lásky a silou zkázy.
    Na takovém projektu je možné aby se podílely jak laicky tak i religiózně smýšlející - mnohá náboženství akceptují jak zlo tak dobro v nás, jako bohem dané rovnocenné komponenty.
    Tedy na projektu revitalizace pojmu humanismus, a to takových společenských sil, které by projevily zájem o celistvě filozofický způsob hledání optimálních možností mezilidských vztahů.
    Před pěknými patáliemi nás tedy zachrání pouze projekt postavený nejen na dobré vůli většiny z nás........bych mírně nervózně dodal.
    + Další komentáře