Jak jsme predikovali již v předběžné analýze, letošní midterm volby v USA skončily smíšeným výsledkem: v hlavní, totiž kongresové části voleb získali republikáni těsnou většinu ve Sněmovně reprezentantů, demokraté pak udrželi svoji v Senátu. Obecně je to při midtermech jeden z dvou běžných závěrů — výsledek zde bývá buď smíšený, anebo strana vládnoucího prezidenta ztratí obě parlamentní komory. Udržet obě v půli mandátu prezidenta se povedlo za posledních 40 let jen Georgi W. Bushovi, a to rok po útocích z 11. září.

Kontextuálně vzato je ovšem letošní výsledek lepší zprávou pro demokraty. Vzhledem ke zdražování a náladám ve společnosti se očekával velký zisk opozice. Jak přitom připomíná Rick Newman, i v dobrých letech je průměrný zisk opoziční strany při midtermerch 28 sněmovních křesel a čtyři senátní. Letos posílili republikáni jenom o devět až deset sněmovních mandátů (jeden obvod se přepočítává) a v Senátu jedno křeslo ztratili.

Příznivěji pro demokraty dopadla také guvernérská část voleb — nově získali vládu v Arizoně, Marylandu a Massachusetts, tedy ve třech státech USA. Pouze v jediném — v Nevadě — o ni přišli. A lépe než minule se demokratům vedlo i při volbách do parlamentů jednotlivých států USA — ač zde jsou výsledky opět smíšené, víc většin získali, než-li obráceně.

Pokud jde ale čistě o ty nejvýznamnější posuny, jež nastanou v americké politice po letošních midterm volbách, je to poněkud složitější — platí, že ty nejbližší souvisejí s obsazením Sněmovny reprezentantů. A tam získala většinu — sice těsnější, než očekávala, ale přesto většinu — republikánská opozice.

Plány nové většiny

V novém složení Sněmovny reprezentantů budou mít republikáni 221 až 222 křesel; demokraté pak 213 nebo 214. Tato byť těsná většina dává opoziční straně možnost blokovat prezidentovi legislativní počiny, a ztěžovat mu tak vládnutí, tvrdě vyjednávat o rozpočtu, schvalovat impeachmenty a zahajovat nejrůznější vyšetřování.

Republikáni před volbami signalizovali, že všech těchto možností chtějí využívat v maximálním rozsahu. V USA navíc zakrátko začne období příprav na prezidentské volby, a tak lze očekávat, že se pomyslné příkopy mezi stranami ještě prohloubí.

Úplně nejdříve chce ovšem nová většina zastavit práci komise, která prověřuje roli politiků při předloňském vpádu trumpistů do Kongresu. Komise se teď z daného důvodu chystá k spěšnému vydání závěrečné zprávy už před Vánoci.

Z dalších vyjádření pak víme, že samotní republikáni chtějí vyšetřovat loňské stažení z Afghánistánu, vládní politiky ochrany hranice s Mexikem, otázku původu covidu-19 či aktivity Bidenova nezdárného syna Huntera.

Vzhledem k tomu, že Hunter sám ve svých pamětech přiznává, že v průběhu viceprezidentování svého otce u Baracka Obamy bral lukrativní pozice v dozorčích radách, kde nic nedělal a jen se oddával drogovému požitkaření, mají se demokraté už jen u tohoto bodu nač těšit.

Velká demonstrace síly nové většiny se očekává ve finančních otázkách, a to již po Novém roce. V Kongresu by se mělo v danou dobu řešit schválení nového dluhového stropu. Pokud jej republikáni důsledně zablokují — což v podstatě slibují —, vyvolají tak rozpočtovou krizi a částečnou paralýzu státního aparátu.

Role trumpistů

Celkově by mělo ve Sněmovně v příštích dvou letech ještě ubýt smysluplné legislativní práce, a naopak přibýt obstrukcí a politických demonstrací. Co je nicméně dosud otázkou, je jednota nové republikánské většiny.

Nejradikálnějším trumpistům se volbách zase tolik nedařilo. Kvůli těsnosti republikánské většiny by se však měl jejich vliv paradoxně zvýšit, a vystupování sněmovních republikánů tím zradikalizovat. Prakticky by se to vedle zmíněného mohlo projevit třeba i impeachmenty hlavních Bidenových ministrů, možná i prezidenta samotného.

Někteří analytikové z amerického středního proudu, jako Daniela Diazová nebo Jeff Zeleny, ovšem tvrdí, že efekt těsné většiny bude přesně opačný. Dle této skupiny pozorovatelů si klasičtí republikáni pod vedením Kevina McCarthyho „snad konečně“ uvědomí, že s fanatickými trumpisty se pracovat nedá, a budou mít sklon uzavírat pragmatické dohody s demokraty — podobně jako jejich předchůdci za vlády Billa Clintona nebo minulý rok, kdy se podařilo shodnout na infrastrukturním balíčku.

Může nastat i něco takového? Možná. Ale moc pravděpodobné to není. McCarthy reprezentuje tu část strany, která Trumpa a jeho styl politiky sice nezbožšťuje, ale pokorně akceptuje. Zatím na tom nic nezměnily ani letošní volební výsledky.

Skalní trumpisté se doposud sice nevzdali snahy svrhnout i samotného McCarthyho a získat vedení většiny pro sebe. Podobné chování je ovšem v americké politice běžně. McCarthy se zdá mít stále navrch a sám ještě vychází skalním trumpistům vstříc.

Posuny v horní komoře

Pokud jde o druhou komoru parlamentu Spojených států, tedy Senát, v něm by se toho moc měnit nemělo. Demokraté zde sice získali jedno křeslo navíc, což by jim mělo umožnit obcházet do budoucna blok, jaký v posledních letech vytvářel západovirginský senátor Joe Manchin — známý spojenec velkých korporací. Loajalitu straně ale zároveň vypověděla Krysten Sinemová, jiná na velký business navázaná senátorka z Arizony.

K hladkému prosazování zákonů je navíc v americkém Senátu zapotřebí překonávat obstrukční práh a přes ten by se demokraté sami nedostali ani s hlasem Sinemové. Museli by mít nejméně ještě devět dalších křesel.

Kdo po Pelosiové

Další změny lze čekat v personální rovině politiky. Hned s nástupem nové Sněmovny a dalších zvolených institucí se vymění několik předních funkcionářů. O neznámých u republikánů byla již řeč — pravděpodobnější je přitom, že Kevin McCarthy v čele vydrží. U demokratů ovšem ohlásily odchod z vedení dvě ze tří doposud nejvýznamnějších figur: Steny Hoyer a Nancy Pelosiová.

Oba tak učinili víceméně kvůli přesluhování — oběma je již přes osmdesát let.