Jak jsme predikovali již v předběžné analýze, letošní midterm volby v USA skončily smíšeným výsledkem: v hlavní, totiž kongresové části voleb získali republikáni těsnou většinu ve Sněmovně reprezentantů, demokraté pak udrželi svoji v Senátu. Obecně je to při midtermech jeden z dvou běžných závěrů — výsledek zde bývá buď smíšený, anebo strana vládnoucího prezidenta ztratí obě parlamentní komory. Udržet obě v půli mandátu prezidenta se povedlo za posledních 40 let jen Georgi W. Bushovi, a to rok po útocích z 11. září.

Kontextuálně vzato je ovšem letošní výsledek lepší zprávou pro demokraty. Vzhledem ke zdražování a náladám ve společnosti se očekával velký zisk opozice. Jak přitom připomíná Rick Newman, i v dobrých letech je průměrný zisk opoziční strany při midtermerch 28 sněmovních křesel a čtyři senátní. Letos posílili republikáni jenom o devět až deset sněmovních mandátů (jeden obvod se přepočítává) a v Senátu jedno křeslo ztratili.

Příznivěji pro demokraty dopadla také guvernérská část voleb — nově získali vládu v Arizoně, Marylandu a Massachusetts, tedy ve třech státech USA. Pouze v jediném — v Nevadě — o ni přišli. A lépe než minule se demokratům vedlo i při volbách do parlamentů jednotlivých států USA — ač zde jsou výsledky opět smíšené, víc většin získali, než-li obráceně.

Pokud jde ale čistě o ty nejvýznamnější posuny, jež nastanou v americké politice po letošních midterm volbách, je to poněkud složitější — platí, že ty nejbližší souvisejí s obsazením Sněmovny reprezentantů. A tam získala většinu — sice těsnější, než očekávala, ale přesto většinu — republikánská opozice.

Plány nové většiny

V novém složení Sněmovny reprezentantů budou mít republikáni 221 až 222 křesel; demokraté pak 213 nebo 214. Tato byť těsná většina dává opoziční straně možnost blokovat prezidentovi legislativní počiny, a ztěžovat mu tak vládnutí, tvrdě vyjednávat o rozpočtu, schvalovat impeachmenty a zahajovat nejrůznější vyšetřování.

Republikáni před volbami signalizovali, že všech těchto možností chtějí využívat v maximálním rozsahu. V USA navíc zakrátko začne období příprav na prezidentské volby, a tak lze očekávat, že se pomyslné příkopy mezi stranami ještě prohloubí.

Úplně nejdříve chce ovšem nová většina zastavit práci komise, která prověřuje roli politiků při předloňském vpádu trumpistů do Kongresu. Komise se teď z daného důvodu chystá k spěšnému vydání závěrečné zprávy už před Vánoci.

Z dalších vyjádření pak víme, že samotní republikáni chtějí vyšetřovat loňské stažení z Afghánistánu, vládní politiky ochrany hranice s Mexikem, otázku původu covidu-19 či aktivity Bidenova nezdárného syna Huntera.

Vzhledem k tomu, že Hunter sám ve svých pamětech přiznává, že v průběhu viceprezidentování svého otce u Baracka Obamy bral lukrativní pozice v dozorčích radách, kde nic nedělal a jen se oddával drogovému požitkaření, mají se demokraté už jen u tohoto bodu nač těšit.

Velká demonstrace síly nové většiny se očekává ve finančních otázkách, a to již po Novém roce. V Kongresu by se mělo v danou dobu řešit schválení nového dluhového stropu. Pokud jej republikáni důsledně zablokují — což v podstatě slibují —, vyvolají tak rozpočtovou krizi a částečnou paralýzu státního aparátu.

Role trumpistů

Celkově by mělo ve Sněmovně v příštích dvou letech ještě ubýt smysluplné legislativní práce, a naopak přibýt obstrukcí a politických demonstrací. Co je nicméně dosud otázkou, je jednota nové republikánské většiny.

Nejradikálnějším trumpistům se volbách zase tolik nedařilo. Kvůli těsnosti republikánské většiny by se však měl jejich vliv paradoxně zvýšit, a vystupování sněmovních republikánů tím zradikalizovat. Prakticky by se to vedle zmíněného mohlo projevit třeba i impeachmenty hlavních Bidenových ministrů, možná i prezidenta samotného.

Někteří analytikové z amerického středního proudu, jako Daniela Diazová nebo Jeff Zeleny, ovšem tvrdí, že efekt těsné většiny bude přesně opačný. Dle této skupiny pozorovatelů si klasičtí republikáni pod vedením Kevina McCarthyho „snad konečně“ uvědomí, že s fanatickými trumpisty se pracovat nedá, a budou mít sklon uzavírat pragmatické dohody s demokraty — podobně jako jejich předchůdci za vlády Billa Clintona nebo minulý rok, kdy se podařilo shodnout na infrastrukturním balíčku.

Může nastat i něco takového? Možná. Ale moc pravděpodobné to není. McCarthy reprezentuje tu část strany, která Trumpa a jeho styl politiky sice nezbožšťuje, ale pokorně akceptuje. Zatím na tom nic nezměnily ani letošní volební výsledky.

Skalní trumpisté se doposud sice nevzdali snahy svrhnout i samotného McCarthyho a získat vedení většiny pro sebe. Podobné chování je ovšem v americké politice běžně. McCarthy se zdá mít stále navrch a sám ještě vychází skalním trumpistům vstříc.

Posuny v horní komoře

Pokud jde o druhou komoru parlamentu Spojených států, tedy Senát, v něm by se toho moc měnit nemělo. Demokraté zde sice získali jedno křeslo navíc, což by jim mělo umožnit obcházet do budoucna blok, jaký v posledních letech vytvářel západovirginský senátor Joe Manchin — známý spojenec velkých korporací. Loajalitu straně ale zároveň vypověděla Krysten Sinemová, jiná na velký business navázaná senátorka z Arizony.

K hladkému prosazování zákonů je navíc v americkém Senátu zapotřebí překonávat obstrukční práh a přes ten by se demokraté sami nedostali ani s hlasem Sinemové. Museli by mít nejméně ještě devět dalších křesel.

Kdo po Pelosiové

Další změny lze čekat v personální rovině politiky. Hned s nástupem nové Sněmovny a dalších zvolených institucí se vymění několik předních funkcionářů. O neznámých u republikánů byla již řeč — pravděpodobnější je přitom, že Kevin McCarthy v čele vydrží. U demokratů ovšem ohlásily odchod z vedení dvě ze tří doposud nejvýznamnějších figur: Steny Hoyer a Nancy Pelosiová.

Oba tak učinili víceméně kvůli přesluhování — oběma je již přes osmdesát let.

Pelosiová se za svou kariéru stala ztělesněním úspěchu liberálního feminismu, skvělou disciplinátorkou klubu a z vůdčí trojice byla nejviditelnější — v čele demokratických poslanců stála ostatně dvacet let.

Z hlediska počtu těžce vybojovaných sněmovních bitev a prosazení přelomových změn se ovšem její úspěšnost spíše přeceňuje — vítězit dokázala, jen když měla k dispozici většinu, a jí prosazené velké reformy typu Obama Care či Dodd-Frank banking reform byly vždy polovičaté.

Za nástupce Pelosiové byl stranickým establishmentem vybrán už před několika lety Hakeem Jeffries, což je politik ze stejného názorového proudu jako Pelosiová. Sdílí s ní také vazby na velký business a nejvlivnější lobbyisty. Přesto bude zajímavé sledovat, jak se v nové roli tento o generaci mladší politik vyprofiluje.

Ze starého vedení demokratů zůstane ve funkci i nadále už jen Jim Clyburn, dvaaosmdesátiletý a mimořádně vlivný veterán z Jižní Karolíny, který je ve Sněmovně demokratický whip — člověk na stejném postu, jako začíná hlavní protagonista v proslulém seriálu House of Cards.

Clyburn byl pro své styky s kazateli a lokálními lídry v jižanských státech USA dlouho nepostradatelným spojencem kohokoliv, kdo chtěl na jihu uspět u afroamerického voličstva — zásadním způsobem ostatně pomohl vyhrát prezidentské volby i Joe Bidenovi.

Po letošních volbách se ovšem očekávalo, že Clyburna ve vedení nahraní už mladší kádr. Nejpravděpodobnější se zdál coloradský Joe Neguse. Nakonec se tak ale nestalo.

Noví senátoři

Jde-li o změny v personální rovině politiky ve vztahu k druhé komoře Kongresu, příliš se toho neočekává. Ve stočlenném Senátu by mělo zasednout sedm nových zákonodárců. Téměř stejný by měl však zůstat jak poměr sil, tak skladba vedení. Hlavní role zde budou i nadále patřit dosavadním lídrům Chucku Schumerovi a Mitchi McConnellovi.

Z nových tváří budí největší zvědavost zatím na republikánské straně J. D. Vance, autor bestselleru Hillbilly Elegy o životních obtížích rodin z upadajících průmyslových oblastech USA.

Právě Vance letos s podporou Donalda Trumpa porazil v boji o ohijské senátorské křeslo nejprve v republikánských primárkách exministra financí Ohia Joshe Mandela a místního podnikatele Mika Gibbonse, a poté ve vlastních volbách i demokrata Tima Ryana — klasického středoproudého poslance, ač v éře Hillary Clintonové jednu ze stoupajících hvězd strany.

U demokratů zazářil v senátní části voleb tento rok nejvíce John Fetterman — pensylvánský obr, který se straně postaral o ono jedno senátorské křeslo navíc.

Drsný Fetterman je politikem, jakých dnes uhlazení demokraté mnoho nemají. V Pensylvánii dokázal straně získat zpět odbory i obecně dělnické voliče. V průběhu kampaně ho ovšem ranila mrtvice, a tak je otázkou, jak moc aktivní teď ve vrcholné politice bude.

Superhvězdy mezi guvernéry

Guvernéři jednotlivých států mají v politice USA každý své specifické postavení. Někteří hrají čistě lokální úlohu a celoamerickou politiku nikdy neovlivní. Jiní jsou více známí a opakovaně volení, avšak opozicí obsazený Kongres jejich státu jim nikdy nedovolí plnohodnotně vládnout — to je v posledních letech případ třeba wisconsinského demokrata Tonyho Everse.

A pak jsou úspěšní guvernéři, kteří získají po letech ve funkci takový věhlas, že si mohou dovolit plnohodnotnou kandidaturu na prezidenta či viceprezidenta celých USA: v nedávné minulosti třeba Mitt Romney nebo Mike Pence, dříve George Bush nebo Bill Clinton. Právě pohyby v této nejvyšší kategorii má při midtermech největší smysl sledovat.

Letos potvrdili své postavení těžkých stranických vah a perspektivně možných lídrů u republikánů Greg Abbott v Texasu, Brian Kemp v Georgii a samozřejmě nejvýrazněji Ron DeSantis na Floridě — všichni poměrně radikální konzervativní populisté, nicméně s větší či menší distancí od Trumpa.

V podstatě úplně novou hvězdou strany je naopak Sarah Huckabeeová Sandersová — bývalá mluvčí Donalda Trumpa a dcera slavného exguvernéra Arkansasu Mika Huckabeeho, která teď získala v otcově státě sama guvernérský post.

S Ronem DeSantisem se v americkém mainstreamu pomalu počítá jako s hlavním příštím konkurentem Donalda Trumpa. Jak jsme rozebírali už dříve, zatím je to spíš přání otcem myšlenky. Politikem nejvyšší ligy ale DeSantis už bezesporu je.

Huckabeeovou Sandersovou bude zatím záhodno sledovat zejména jako potenciální kandidátku na viceprezidentku.

U demokratů uspěli podobně viditelně znovu Gavin Newsom v Kalifornii, Jared Polis v Coloradu, Gretchen Whitmerová v Michiganu či Michelle Lujan Grishamová v Novém Mexiku. O Newsomovi a Polisovi se mluví otevřeně jako o možných Bidenových nástupcích. Whitmerová a Grishamová byly už minule zvažovány jako viceprezidentky.

Gretchen Whitmerová se jeví na první pohled jako prezidentsky nejperspektivnější z jmenované skupiny — dokázala vyhrát opakovaně v lidnatém důležitém státě, letos dokonce se zajištěním většiny v obou komorách michiganského Kongresu. Něco takového se demokratům v Michiganu povedlo naposledy po nástupu Ronalda Reagana.

Při bližším zkoumání se ovšem sama Whitmerová odhaluje jako neinvenční politička bez valné obratnosti v debatách či rétorického nadání. Případnou prezidentskou kampaň by musela vést s nějakou velmi netypickou taktikou, aby měla opravdu šanci uspět.

Z nových, resp. opět vítězných demokratických guvernérek se patří sledovat do budoucna určitě Lauru Kellyovou, která obhájila guvernérství v jinak republikánském Kansasu, Mauru Healeyovou, která vrátila demokratům guvernérství v Massachusetts, a Tinu Kotkovou, jež překonala očekávání v Oregonu.

Lednem 2023 počínaje budou ženy v USA zastávat celkem dvanáct z padesáti guvernérských postů, což je historický rekord. Healeyová a Kotková budou zároveň prvními guvernérkami, které se otevřeně hlásí k lesbické sexuální orientaci.

Za zvláštní zmínku stojí ještě zvolení dosavadní poslankyně Karen Bassové starostkou Los Angeles. Někdejší sociální pracovnice a později předsedkyně kalifornského parlamentu byla předloni také ve výběru Bidenových možných viceprezidentek. Zkušenost z vedení druhé největší megapole v USA je přitom v kariéře nejvyšších amerických politiků rovněž ceněna.

Co rozhodovalo

Do jaké míry ovlivní proběhnuvší volby politiku ve významu policy, tedy faktické důrazy v prosazované agendě, to je velkou otázkou. Demokratům pomohla k lepšímu výsledku vyšší účast a specificky vyšší účast mladých, aktivizace základny a sympatizujících skupin, kvalitnější kandidáti, resp. velká problematičnost některých Trumpem protlačených kandidátů republikánů, a — trochu v rozporu s očekáváním — tažení konzervativců vůči potratům. Volili je také více nevyhranění.

Potíž je, že různé faktory se projevovaly v různých státech odlišně a v různých soubojích měly různou váhu. V Pensylvánii příkladně odpracovaly velkou část kampaně v terénu pro Johna Fettermana odbory, a to s důrazem na kontrast sociálních politik republikánů a demokratů. Protivník Fettermana — televizní showman Mehmet Oz — byl líčen jako neempatický milionář, cizák a elitář, který nemůže reprezentovat pensylvánské voliče.

Na jihu v Georgii, v Texasu nebo Arizoně naopak demokraté mobilizovali primárně afroamerickou a latinoamerickou populaci, a to pomocí především identitárních apelů. Například velmi ambiciózní georgijské političce Stacey Abramsové to na zisk guvernérského křesla již podruhé nestačilo. Dosavadní senátor Raphael Warnock ale s pomocí stejných sítí post obhájil.

Že se vyplatil důraz na téma legality interrupcí, je nesporné. Za téma číslo jedna pro sebe označilo tuto otázku v exit pollech deset procent voličů. Před letní revizí precedentu Roe v. Wade se takto vyjadřovala asi tři procenta. Navíc za téma číslo dvě (hned po ekonomice) označilo letos potraty 31 procent dalších voličů.

Ovšem podíváme-li se na skupiny, které demokraté ztráceli, vidíme nejvýraznější propad u bílých žen. Demokratům se tématem podařilo získat víc mladých nevyhraněných voliček a také více seniorek. Střední generace však měla sklon volit spíše republikány.

Mapy ztracených a získaných okrsků v rámci sněmovních voleb odhalují největší ztrátu demokratů ve státě New York, v Arizoně a na Floridě. Několik tradičně demokratických okrsků v Kalifornii zároveň obhájili demokraté tentokrát jen těsně. Newyorskou ztrátu a kalifornské problémy spojují analytikové se zvýšenou kriminalitou. Demokraté zde jev dílem zlehčovali poukazy na ještě horší situaci v minulosti, dílem nabízeli stejná řešení jako republikáni, avšak míň přesvědčivě.

To byl případ i jednoho z nejvýraznějších lúzrů voleb, demokratického hlavouna Seana Patricka Maloneyho. Maloney se nejprve v New Yorku protlačil kontroverzně, protože na úkor stranického kolegy, do bezpečnějšího obvodu. A ten pak nemastnou měkce konzervativní rétorikou demokratům ztratil.

U republikánů mimochodem podobně pohasla druhdy legendární Sarah Palinová. Někdejší guvernérce a viceprezidentské kandidátce se ani na druhý pokus nepodařilo získat obyčejné poslanecké křeslo na tradičně republikánské Aljašce.

Ztráty demokratů na jihu, tedy zejména v Arizoně a na Floridě, spojují analytikové s relativním poklesem vlivu v latinoamerické komunitě. Zatímco při volbách 2018 měli demokraté oproti republikánům u Latinos náskok 40 procentních bodů, letos to bylo už jen 21 bodů.

Co si demokraté jakožto aktuálně hlavní tvůrci politik z výsledků vezmou, zatím nevíme. Krajně nepravděpodobné je však opuštění důrazu na legalitu interrupcí a identitární politiku. Vzhledem k lepšímu než očekávanému celkovému výsledku bude též zatím sklon neopouštět bidenovský kurz postavený na kompromisnictví a udržování statusu quo.

Ukazateli hodnými dalšího studia jsou potom rostoucí důležitost klimatické změny jako faktoru při volebním rozhodování a obojakost faktoru ohrožení demokracie — na to, že demokracie je v USA ohrožena, se shodly dvě třetiny voličů. Jen nepatrně větší část z nich ovšem hlasovala pro demokraty než pro republikány.

Dopad na prezidentské volby

Američané budou volit nového prezidenta v listopadu 2024, což znamená, že aktuálně začíná kampaň před prezidentskými primárkami. V nich si strany začnou během příštího podzimu vybírat své prezidentské kandidáty.

Letošní volby se na příštích prezidentských podepsaly hned několikerým způsobem. Za prvé, Donald Trump, jehož kandidáti teď v listopadu neuspěli, ohlásil svou vlastní opětovnou kandidaturu ve výrazně slabší pozici, než předpokládal.

Jak bylo rozebráno již v jiném textu, není Trumpovou postavení po volbách tak mizerné, jak se leckde soudí. Slabší než před nimi však bezesporu je.

Joe Biden naproti tomu proběhnuvšími volbami posílil. Ne jako oblíbený prezident — většinově je pořád velice neoblíbený. Jako hlavní reprezentant politiky, která stále táhne, ale ano.

V USA roste počet komentátorů, dle nichž si dnes osmdesátiletý Biden vyložil právě midterm volby jako ukazatel, že se má pokusit o obhajobu mandátu. Hodné pozornosti je v tomto kontextu také poslední rozhodnutí vedení Demokratické strany přesunout úvod prezidentských primárek z Iowy do Jižní Karolíny, což je Bidenovo jisté teritorium.

Za Trumpova již téměř jistého vyzyvatele se obecně pokládá Ron DeSantis, už zmiňovaný floridský guvernér. Po volbách nicméně ohlásil „zvažování kandidatury“ také třeba Mike Pompeo, někdejší ředitel CIA, Trumpův ministr zahraničí a mimochodem velice schopný politik.

Bidenovi naopak případných soupeřů po volbách spíše ubylo. Již několik známých demokratů — naposledy třeba kalifornský guvernér Gawin Newsom — prohlásilo, že bude-li kandidovat prezident, oni se do boje o úřad nezapojí.

Z hlediska Trumpových šancí bude důležité sledovat Murdochův tisk (Wall Street Journal ho už v povolebním úvodníku označil za „arogantního lúzra“!) a také průzkumy na Floridě. Právě ty budou pomyslnou první vlaštovkou v DeSantisově rozhodování, zda Trumpa vyzve či nikoliv.

Posuny jednotlivých států

Jinak letošní midterm volby potvrdily trend politického posunu některých států důležitý zejména právě pro prezidentské volby, které se rozhodují stát po státu. Kdysi nevyhraněné Ohio, Iowa nebo Florida jsou už většinově prorepublikánské. Směrem k demokratům se naopak posunulo zase o něco víc Colorado a Nové Mexiko.

Spíše prodemokratický zůstává rust belt a většinově i celý středozápad. Michigan zažil po třiceti letech demokratickou trifectu — demokraté zde získali jak úřad guvernéra, tak obě komory státního parlamentu. Zejména o Wisconsin a Pensylvánii bude však třeba i nadále aktivně bojovat.

Pověst plnohodnotně nevyhraněného státu potvrdila i v letošních volbách Nevada. Rozdělené zůstávají také Virginie, New Hampshire a Severní Karolína. Georgia a Arizona se naopak stávají nově, resp. plnohodnotně konzervativními swing státy.

Z hlediska stylu kampaní letošní volby moc nezměnily. Valná část nákladů obou stran směřovala opět do negativní reklamy, přičemž celkové náklady na volební kampaně překročily 16 miliard dolarů.

Překvapivě se ale nekonalo nakonec nějaké plošné zpochybňovaní voleb, jehož se mnozí po předloňské zkušeností s trumpisty obávali. Jediný výraznější pokus o zvrácení výsledků se odehrává v Arizoně, kde trumpistická superstar Kari Lakeová podlehla těsně v guvernérském souboji. I Lakeová však zatím zpochybňuje volby regulérní cestou, tedy konkrétními podněty u soudů.

Jinak i takoví sekáči jako Herschel Walker či Doug Mastriano uznali letos svou porážku a poblahopřáli vítězům. Což je s přihlédnutím k hloubce politických příkopů v současných USA možná ta nejpodstatnější změna vůbec.