Americký exprezident Donald Trump oznámil, že bude napřesrok opět kandidovat na prezidenta USA. Stalo se tak minulý týden. Podobně jako u nás Andrej Babiš se i Trump prohlásil za bojovníka proti „establishmentu“ a zároveň i za jeho oběť. V hodinové řeči ze svého honosného sídla na Floridě pak vylíčil, jak se už nemůže dívat, co se v zemi od jeho odchodu z funkce děje — zatímco za něj prý USA „stály na prahu zlatého věku“, nyní je „všechno v rozvalu“.

Většinová reakce, již zaznamenali novináři v americké společnosti, byla dost vlažná. Zčásti tomu tak bylo jistě proto, že je stále v živé paměti, v jakém stavu USA doopravdy byly, když Trump odcházel. Zčásti též zapůsobilo, že exprezident načasoval svoje oznámení týden po sérii midterm voleb poslanců, senátorů a guvernérů, které pro jeho stoupence nedopadly nejlépe.

Američané sice dávají v aktuálních průzkumech najevo hrubou nespokojenost se současným kurzem země; návrat Trumpa si ale vesměs nepřejí.

Navíc Donald Trump nemá dle mnohých zjevně už tolik energie jako v roce 2016, kdy volby vyhrál poprvé a naposledy. Při příštích volbách v roce 2024 mu bude 78 let, republikánští guvernéři proti němu reptají a svoji podporu mu tentokrát odmítl i mediální magnát Rupert Murdoch, majitel vlivné televize Fox.

To se mimochodem projevilo už i prakticky — Murdochův bulvár New York Post, který před minulými volbami pomáhal Trumpovi články o nezvedeném synu prezidenta Bidena Hunterovi, zařadil tentokrát Trumpovo oznámení až na šestadvacátou stranu vydání. Exprezidenta v ní přitom tituloval jako „vášnivého golfistu z Floridy“, což je při Trumpově póze bojovníka proti establishmentu obzvlášť peprné.

Z analytického hlediska ovšem Trump bez šance v dalších volbách rozhodně není. Má obrovské jádro svých skalních stoupenců, kteří jeho jméno vyslovují spolu s Ježíšovým a přetrhnou se pro něj v kampani. Má absolutní name recognition i neutuchající pozornost médií. A má také spoustu peněz — jen před letošními midterm volbami, kde on sám o žádný post neusiloval, mu lidé naposílali přes 90 milionů dolarů, přičemž Trump svým kandidátům přepustil jen asi pětinu.

Nadto existuje i řada dalších ne-tak-viditelných faktorů, které mohou destruktivnímu exprezidentovi rovněž pomoci. Zde šest příkladů rozebíraných analytiky v USA zřejmě nejčastěji.

1) Faktor primárek a mýtus zlatý vs. temný věk

V americkém volebnímu systému platí, že před vlastními volbami je třeba až na úplně výjimečné případy vyhrát primárky jedné z velkých stran. Jejich vítěz jde potom do voleb nejen za sebe, ale i za celou příslušnou stranu — s její podporou i jejími penězi.

Trumpovi jde tak teď před primárkami — hlasovat se bude cca za rok a čtvrt — pouze o republikánské hlasující. A na ně působí řeči o zlatém věku za Trumpa versus temném za Bidena jak afrodisiakum.

Většina voličů Republikánské strany má Trumpa doposud — tedy i při jeho četných právních tahanicích a po odhalení většiny souvislostí okolo vpádu jeho stoupenců do Kongresu 6. ledna 2021 — za jednoho z nejlepších amerických prezidentů. Staví ho dokonce po bok kultovního Ronalda Reagana. Biden dostává naopak vůbec to nejhorší hodnocení, přičemž svou roli sehrávají i aktuální reálné problémy.

Celkově v USA je Trump vnímán jako nevalný prezident a většina Američanů by byla raději, kdyby znovu nekandidoval. Na tyto voliče se ovšem Trump zatím ohlížet nemusí, ač i část z nich nakonec zřejmě získá — o tom však později. Pro následující rok a čtvrt mu stačí soustředit se čistě na republikány a u nich si s přehnanou kritikou Bidena a mýtotvorbou ohledně vlastního výkonu funkci vystačí — tedy dokud se proti němu nepostaví nějaký silný soupeř.

2) Perspektivní republikáni se zatím Trumpa bojí

I mimo USA upoutalo v poslední době pozornost několik dílčích vnitrorepublikánských průzkumů, v nichž předstihuje Trumpa v pozici nejžádanějšího prezidentského kandidáta floridský guvernér Ron DeSantis. DeSantis má za sebou skvělé vítězství v proběhlých midterm volbách. Favoritem je také u sázkařů, a to už od poloviny léta.

S Trumpem samotným se nicméně DeSantis ještě nestřetl. Popravdě nestřetl se ještě moc s nikým — v guvernérských volbách proti němu demokraté naposled nasadili šestašedesátiletého konsensuálního politika Charlieho Crista, který ve státě vládl před patnácti lety, ovšem tehdy jako republikán. S Trumpem si DeSantis vyměňuje zatím jen drobné špílce.

S přihlédnutím k tomu, jak Trump před volbami 2016 zničil přehlídku tehdejších republikánských superstars typu Bobbyho Jindala, Scotta Walkera, Ricka Perryho, Jebba Bushe či Marca Rubia, a v kontextu toho, jak letos uspěli jeho kandidáti v midtermových primárkách (ne však ve vlastních volbách!) proti jiným republikánům, lze předpokládat, že si exprezident povede v otevřeném boji velice dravě.

Jak shrnul nedávno Cenk Uygur z kanálu TYT, „Trump je stále to větší zvíře. Až dojde na zápas v blátě, bude mít DeSantis problémy.“ Otázkou je přitom stále i to, zda se DeSantisovi bude nakonec vůbec proti Trumpovi chtít. A jiné silné, byť potenciální vyzyvatele Trumpa u republikánů dosud nevidět.

3) Stále velký náskok, který lze zúročit

Na tento faktor zde bylo již natrefeno, patří jej ale ještě podtrhnout: ve většině vnitrorepublikánských šetřeních Trump stále jako prezidentský kandidát vede, a to o hodně. I když titulky říkají často něco jiného, zprávy o průzkumech veřejného mínění je vždy záhodno číst celé.

Hezky je to vidět právě na aktuálním poměřování Trumpa s DeSantisem, případně dalšími. Pondělní Hill například oznamuje, že DeSantis Trumpa dotahuje. Z čísel z vlastního šetření však vyplývá, že Trumpa chce nyní po midtermech za prezidenta „už jen“ 46 procent republikánů, zatímco DeSantise 28 procent.

Podpora nějakých dalších kandidátů z řad republikánů je přitom zanedbatelná. Namítnout lze, že je ještě brzy — předprimárkové debaty se plně rozeběhnou až v září 2023. I tuto skutečnost ale může Trump zúročit. Pokud se nestane něco nečekaného a přitom zásadního, získá nemalý náskok ve fundrisingu, v budování podpůrné sítě i pozice.

4) Dovednost komunikovat

Ať už máme na exprezidenta USA názor jakýkoliv, jako politické figuře jsou mu potřeba přiznat dvě věci: má své originální charisma a umí komunikovat s voliči, o které mu jde. I po pětasedmdesátce dokáže Donald Trump řečnit dvě hodiny z pódia tak, aby se obecenstvo nenudilo. Když chce, dokáže zastrašovat. Když chce, umí i okouzlit.

Programově se Trump zároveň zvládá pružně podřizovat potřebám okamžiku. Zvládne hrozit jadernou válkou a zároveň vystupovat jako záruka, že nepropukne. Zvládne přistěhovalce démonizovat a jinde, když je to žádoucí, zase podpořit.

Pro politiku ve významu prosazování srozumitelných a logicky provázaných kroků je to obrovský problém. Pro politiku ve významu mocenské hry a prosazování sebe sama je to výhoda.

Do nové kampaně jde sice Trump se zátěží ze svého vládnutí. Současná doba však s sebou nese tolik objektivních problémů, že bude opět do jisté míry moci vystupovat jako protestní ztělesnění nespokojenosti, což je pro něho nejpohodlnější poloha.

5) Síla sociální kritiky

Je zajímavé si všimnout jedné věci: v přibližně hodinové řeči, jíž Trump avizoval svou kandidaturu, nepadlo takřka slovo o tom, čím exprezident oblažoval svět v uplynulých dvou letech soustavně — o údajně zfalšovaných volbách v roce 2020 a ukradeném volebním vítězství.

Namísto toho mluvil Trump zhusta o tom, co mu o čtyři roky dříve volby vyhrálo: o ekonomice, o nekompetentnosti vlády demokratů, o zkorumpovanosti Kongresu, o nejrůznějších hrozbách a o svém odhodlání Američany ochránit.

Že Trump volby v roce 2020 skutečně vyhrál, věří dnes opravdu už jen jeho nejskalnější příznivci. Že mají USA ale objektivní potíže s hospodářstvím, kriminalitou, rolí peněz v politice či zvládáním přistěhovalectví, vidí kde kdo.

Američané se mají tradičně sklon rozdělovat před vlastními volbami na skupinu, která chce zásadnější změnu, a skupinu, která jen menší úpravy dosavadního vládnutí. Je otázkou, nakolik se Trump dokáže od blamáže na konci svého prezidentského období skutečně oprostit. Pokud to ale alespoň do nějaké významné míry svede, bude to mít o dost jednoduší jak v primárkách, tak — a to zejména — při hlavních volbách.

6) Velká neznámá u demokratů

Jak výše zmíněno, tábor politiků projevujících vážné prezidentské ambice je zatím u republikánů hodně malý. U demokratů to ale není moc odlišné. Prezident Biden oslavil osmdesátku. Není jasné, zda opravdu chce ještě kandidovat ani zda zvládne další půlroční kampaň. Aktuálně navíc není ani moc populární — podle cca třetiny průzkumů by ani Trumpa už znovu neporazil.

Viceprezidentka Harrisová by byla logickou náhradou, oblíbená je však podobně málo jako Biden. Z výčtů pravděpodobných Bidenových nástupců vyvstává dále nejvíce ministr dopravy Pete Buttigieg, který se ale o prezidentství ucházel spolu s Harrisovou již minule a také zrovna moc nezazářil.

A pak je tu několik guvernérů jako kalifornský Gavin Newsom, illinoiský JB Pritzker, coloradský Jared Polis z či Phil Murphy z New Jersey, kteří se profilují všichni v demokratickém mainstreamu. Zvládl by Trumpa porazit takovýto kandidát? Možná. Jisté to ale vůbec není. Zřejmé už nyní naopak je, že Trump bude mít oproti ostatním výhodu delší přípravy, otevřené kampaně i působení na média. A to se ve volební kultuře USA věru počítá.