Jak jsme avizovali už v předchozím textu k tématu, u republikánů v USA se již naplno rozeběhla předprimárková kampaň. O nominaci hegemonní strany americké pravice na prezidenta soutěží řada zájemců, všechny však stále předstihuje exprezident Donald Trump. Děje se tak i přesto, že je aktuálně čtyřikrát obžalován v trestních věcech a že srpnová televizní debata s čísly trochu zamíchala. Náskok exprezidenta na ostatní zůstává v průzkumech nad hranicí ohromných pětatřiceti procentních bodů.

Jaký smysl má v takové situaci řešit Trumpovy vyzyvatele? Vezmeme-li osmici, jež svou prokazatelnou podporou plní nominační kritéria pro úvodní televizní debaty, jde tu bez nadsázky o hlavní tváře netrumpovské části současné Republikánské strany — o republikánskou elitu. Jedná se o typické reprezentanty skupin a proudů, které ve straně stále existují. A jde i o zrcadlo stavu, do nějž Republikánská strana dospěla od dob posledních velkých hledání: od let 2011—2012, tedy od éry postbushismu a Tea Party, a také od roku 2015, než vše zdominoval Trump.

Na možnost porážky Donalda Trumpa ve vlastních primárkách to zatím nevypadá. Věci se ale mohou změnit. Trumpa mohou doběhnout potíže se zákonem, přičemž řada právníků přichází s názorem, že člověk odsouzený k nepodmíněnému trestu nemusí mít navzdory precedentu z roku 1920 právo kandidovat. Může ho také zradit zdraví nebo jiné důvody.

Ani Donald Trump zde na každý pád nebude věčně. A i když primárky nejsou soubojem o nástupnictví, mohou zde představující se osobnosti začít svůj budoucí kariérní skok. Kdo jsou tedy Trumpovi vyzyvatelé a jaké tváře má netrumpovská část dnešní americké pravice?

Mike Pence

Mike Pence je ze zde představovaných zřejmě nejznámější. Trumpovi totiž dělal během prvního mandátu viceprezidenta. Po celou dobu mu byl plně loajální. Převzal i jeho rétorickou figuru označující za radikálně levicovou jakoukoliv politiku jdoucí proti té republikánské.

Pence hájil Trumpa srdnatě i v památném roce 2020 ve viceprezidentské debatě a dokonce ještě i po volbách, v nichž ani Pence zprvu nepřiznal porážku. Teprve při vlastním pokusu o zvrácení výsledků voleb při certifikační proceduře 6. ledna 2021 se proti Trumpově vůli postavil.

V davu byli tehdy lidé, kteří skandovali, že Pence patří na šibenici. Trump se přesto svého viceprezidenta nezastal. Od té doby stojí tito dva politikové proti sobě, i když Pence se proti Trumpovi vymezuje jen v několika málo bodech — nejčastěji kvůli nerespektování Ústavy právě ve vztahu k pokusu zvrátit volby a pak ve vztahu k ruské invazi na Ukrajinu. V této věci Pence hájí další pomoc.

Pence je jinak politik ze severské konzervativní Indiany, který se dostal na špici v postbushovské éře s vlnou Tea Party. Právě ta přivedla do první republikánské ligy novou generaci ultrakonzervativců a náboženských horlivců, vyznávajících také minimální stát. Konkrétně Pence byl v mládí katolík a stoupenec Jimmyho Cartera. Posléze se z něj stal konvertovaný evangelikál a také reaganista — příznivec korporací a ultrakonzervativních reforem.

V politice je dnes čtyřiašedesátiletý Pence celkově od konce osmdesátých let, avšak v té nejvyšší až od roku 2001, kdy se stal federálním poslancem. V 90. letech měl na indianských kanálech WRCR a WNDE vlastní talk show, což bylo u politiků jeho typu v dané době obvyklé.

V letech 2013—2017 sloužil jako guvernér svého státu. Trumpovi lidé si ho v roce 2016 vybrali za viceprezidenta kvůli pojištění hlasů ultrakonzervativních evangelikálů pro velkoměstského chvástala, jak byl Trump mnohými tehdy vnímán, a také kvůli garanci určité solidnosti administrativy. Plus samozřejmě kvůli penězům.

Pence je ve všech ohledech politický profesionál s projevem otce-pastora, který se zoufale snaží vrátit liberální část Američanů na správnou cestu, a se všemi atributy ultrakonzervativce — včetně oslovování vlastní ženy „matko“ či snahy o maximální zpřísnění přístupu k interrupcím v celých USA.

I když je Pence velmi známý a očitě z něj vyzařuje klid i síla, v průzkumech se letos pohybuje okolo šesti sedmi procent a kampaň vede s jen malým týmem. Pro trumpovce je kvůli 6. lednu za zrádce a pro mnoho dalších politikem, který je příliš pevně ukotven v minulosti.

V republikánské elitě patří ke starší generaci „starého dobrého“ establishmentu, i když jde o hvězdu až postbushovské éry. Epizody ze začátku 90. let, kdy příspěvky na kampaň odkláněl na hypotéky, auto pro ženu či lekce golfu, se už dnes takřka nepřipomínají.

Tim Scott

Jihokarolínský senátor Tim Scott je podobně jako Pence také horlivý protestantský evangelikál a ultrakonzervativec. Jinak se ale od někdejšího Trumpova viceprezidenta v mnohém liší. Především — v ultrakonzervativní části establishmentu patří k mladší generaci. Scott se dostal do nejvyšší politiky až v roce 2011, tedy v polovině Obamovy éry. Jedná se o politika, který se vypracoval sám z chudých poměrů přes pojišťováctví, realitní business a státní politiku až na federální úroveň. Od roku 2013 je za svůj stát senátorem, přičemž jde o jediného republikánského zástupce afroamerické menšiny ve federálním Senátu.

Zatímco Pence je typický evangelikál ze severu, Scott je evangelikál jižanský. Patrné je to už ve stylu jeho projevu, který nevychází z polohy otec-kazatel, ale spíš kazatel-vypravěč. To se moc nehodí do televizních debat, ale na stoupence to působí opravdově a ne-politicky.

Také v rámci stranických politických důrazů se Scott profiluje více specificky než Pence, a to jako oponent hnutí Black Lives Matter a fenoménu woke. Tvrdí, a na příkladech vlastních úspěchů i ilustruje, že vlivy systémového rasismu v USA a sociálního znevýhodnění chudých se přeceňují.

Na rozdíl od většiny oponentů daného fenoménu ale není Scott agresivní; více evangelikálních republikánů uvedlo, že z jeho slov cítí dobro.

V obecně-politické rovině razí Scott dlouhodobě tezi, že USA potřebují — vedle klasické ultrakonzervativní agendy, o níž tato skupina mluví jako o „boji za život“ — především optimistickou vizi. Dle jeho vlastních slov se od ostatních ultrakonzervativců v primárkách liší především opravdovostí svého konzervativismu (genuiness). Ve svých třiapadesáti letech je stále svobodný a bezdětný.