Sedmatřicetiletá předsedkyně finské vlády Sanna Marinová byla v posledních letech nejznámější tváří severské politiky; od odchodu premiérky Nového Zélandu Jacindy Ardernové možná i nejznámější političkou západního světa vůbec. Je tak pochopitelné, že po nedělních parlamentních volbách zaplavily masmédia titulky jako „Marinová prohrála“ či „Stranu premiérky Marinové porazila i krajní pravice“. Celá pravda to ovšem není.

Nevýhra strany dosavadní finské premiérky je samozřejmě fakt. Finská sociální demokracie vedená právě Marinovou skončila ve volbách až třetí za dvěma svými největšími soupeři — klasickou pravicí v podání Národní koalice a nacionálně populistickou Stranou Finů, dříve známou jako Praví Finové.

Vedle toho ale současně platí, že:

1. rozdíly mezi velkou trojkou byly relativně malé — do jednoho procentního bodu, respektive do 25 tisíc hlasů,
2. sociální demokraté vedení Marinovou oproti minulým volbám posílili, ba jde o jejich nejlepší výsledek od voleb 2007,
3. Marinová sama nebyla takřka vůbec volebním tématem.

Jak vysvětloval ve francouzské státní televizi redaktor Oliver Farry: „Sanna Marinová je v zemi stále populární. V posledních měřeních měla 64procentní approval rating, tedy dvě třetiny Finů byly přesvědčeny, že dělá svou práci dobře (…) Ve volbách se ovšem nerozhodovalo dle osobností, nýbrž dle politické nabídky.“

Přesto se sama Marinová rozhodla v reakci na volby nejen neusilovat už o vládní křeslo, a to o jakékoliv, ale i odejít z čela strany. „Je čas zařadit se zpátky do (stranických) řad a dát příležitost jiným,“ uvedla Sanna Marinová ve středu, tři dny po volbách.

Rozhodovala ekonomika

Hlavním tématem letošních finských voleb byly ekonomika a sociální stát, respektive optimální způsob, jak dostat Finsko z aktuálních problémů a dále je rozvíjet. Ne, že by země byla v nějakém hlubokém úpadku. Inflace ale dosahuje devíti procent, hospodářství se předpovídá stagnace a dluh za končící vlády vyrostl kvůli covidu a válce na Ukrajině o deset procentních bodů — nad 70 procent HDP.

Podle analytika Mikka Poutanena, který k tématu hovořil pro německý rozhlas, poznamenaly finskou předvolební atmosféru v tomto smyslu výrazně dvě nedávné krize: covidová, respektive postcovidová, a energetická, po ruském vpádu na Ukrajinu. Právě kvůli těmto krizím se vláda o tolik zadlužila. Obě přitom dle Poutanena zároveň přesvědčily Finy, že prosperita není samozřejmost, a proto si před volbami vysloužila prioritní pozornost.

Sanna Marinová a její sociální demokracie nabídly letos voličům další rozvíjení vzdělávacího systému a všech složek péče o zdraví plus liberálnější přistěhovaleckou politiku. Země tím měla v jejich podání získat více kvalitnější a stálejší pracovní síly.

Strana Finů slíbila naopak, že imigraci omezí a že dodatečné prostředky soustředí na boj s kriminalitou a delikvencí, zejména u městské mládeže.

Vítězná Národní koalice představila pak klasický pravicový přístup k ekonomické stabilitě založený na vyrovnaném rozpočtu, nižším zdanění příjmů a snižování dluhu. Ten se koalice specificky zavázala srazit do čtyř let zpátky pod 60 procent HDP.

„Předložili jsme jasnou alternativu k levicové vládě vycházející z toho, že lidé mají o ekonomiku velké obavy. Měli jsme jasný plán a jasné sdělení — že dáme vše do pořádku (…) To myslím rozhodlo,“ nechal se slyšet v prvním povolebním projevu lídr Národní koalice Petteri Orpo, pravděpodobně příští premiér.

NATO, párty, posuny

Pozorovatelé v analýzách věnovaných samotným volbám upozorňují ještě na několik zajímavých detailů. Za prvé, aktuální finský vstup do NATO, kterým skončilo takřka osmdesátileté období finské neutrality, hrál před volbami jen minimální roli. Po ruské invazi na Ukrajinu se na daném kroku shodly všechny hlavní strany i většina veřejnosti. Populistická Strana Finů dokonce vystoupila z lepenistické frakce v Evropském parlamentu a chce se přidat k polskému Právu a spravedlnosti a české ODS.

Za druhé, známá kauzička večírkového videa premiérky Marinové, jež loni prolétla médii celého světa, neovlivnila takřka nic.

Za třetí, sociální demokracie v proběhlých volbách bezesporu odsála část hlasů dosavadním koaličním partnerům: Centristické straně Finska, Zelené lize a Levicové alianci. Shoda mezi pozorovateli je na tom, že určitá část voličů těchto uskupení podpořila v proběhlých volbách stranu Marinové takticky — nejúspěšnější strana voleb má totiž ve Finsku tradičně právo prvního pokusu na sestavení vlády.

Za čtvrté, Strana Finů dosáhla svého historicky nejlepšího výsledku, celkově vzato se ovšem příliš neliší od předchozích. Strana zažila svůj hlavní skok v popularitě už před volbami 2011, kdy z 6procentní podpory v lednu 2010 vystoupala za rok až na 19,1 procenta. Důvodem byl tehdy její euroskepticismus, respektive rozčarování z reakce EU na řeckou dluhovou krizi.

A za páté, k mírnému navýšení zisku tento rok pomohlo Straně Finů další zjemnění image související s předloňským nástupem její nové předsedkyně Riikky Purrové — pětačtyřicetileté učitelky, která se zviditelnila za covidu kritikou podpůrných balíčků.

Purrová se jinak prezentuje systematicky jako osoba, jež bezprostředně zažila různé negativních důsledky liberálních politik, včetně sexuálního obtěžování přistěhovalcem. Zároveň si pěstuje obraz velké milovnice psů a tradičních finských volnočasových aktivit.

Co bude nyní

Pětikoaliční kabinet premiérky Marinové odstupuje ve čtvrtek 6. dubna. Dále povládne už jen v demisi. Po Velikonocích se začne vyjednávat o nové koalici.

Národní koalice a Strana Finů, což je nejpravděpodobnější základ nové vládní konstelace, potřebují k většině ještě sedm dalších poslanců. Pokud je získají, bude to nejspíše od Švédské lidové strany, která ve Finsku hájí zájmy švédské menšiny.

Další možností je kdysi veliká Strana středu, která však prohrála už druhé volby za sebou a zatím oficiálně míří do opozice.

Zelení ani levice by se Stranou Finů vládnout neměli, byť finská politika je konsensuálnější, než je zvykem v jiných částech Evropy. Spolupráci s nacionálními populisty zavrhla před volbami také Marinová za svou sociální demokracii — jenomže Marinová nyní odchází. Úplně vyloučené to tedy není.

Poslední možností je vláda Národní koalice se sociální demokracií bez Strany Finů, ale s menšími stranami, například se Švédskou lidovou stranou a křesťanskými demokraty. Zde by však zase skřípala ekonomická politika.

Petteri Orpo už od neděle soustavně zdůrazňuje, že míní jednat s každým. Vláda se Stranou Finů může ohrozit dosavadní imigrační politiku, postavení veřejnoprávní televize či schválený cíl uhlíkové neutrality do roku 2035 — nacionální populisté vytáhli už při minulých volbách do boje proti „klimahysterii“, což ve finských podmínkách znamená za auta, fosilní paliva a dřevařský průmysl.

Bezpečnostní, zahraničněpolitická či v širším významu demokratická orientace země v sázce není. Očekává se, že povolební jednání zaberou týdny, protože možných kombinací je celá řada, leč žádná se nenabízí automaticky.