Moskva v Bělorusku podporuje režim, nechává si však otevřené i další možnosti

Petr Jedlička

První setkání Lukašenka s Putinem od běloruských voleb stvrdilo ruskou oficiální pozici. Skutečná ruská angažovanost v Bělorusku ale výrazně přesahuje garance a půjčky. Svoji hru přitom Moskva hraje i ve vztahu k běloruské opozici.

Setkání Alexandra Lukašenka (vlevo) s Vladimirem Putinem zaujalo tentokrát i odborníky na mimoslovní komunikaci. Repro z videozáznamu

Nejen bez fanfár, ale i bez tiskovky proběhla nakonec minulý týden velmi očekávaná schůzka Vladimira Putina s Alexandrem Lukašenkem — první facce-to face setkání obou politiků od běloruských voleb nevoleb. Konala se konkrétně 14. září — více než měsíc ode dne běloruského hlasování. A na první pohled zcela zapadla do rozšířené představy: běloruský autokrat je poslušným vazalem toho ruského. 

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Lukašenko přiletěl za Putinem do rezidence v Soči. Vypadal sice méně zdrchaně než ukrajinský Janukovyč po Euromajdanu, ale i tak působil poněkud nejistě. Během rozhovoru si dělal poznámky do bloku na koleně — za což se mu mimochodem ruský internet dost vysmál.

Ve veřejné části jednání s ruským prezidentem se dostalo běloruskému příslibu půjčky ve výši 1,5 miliardy, z čehož pětina se Rusku hned vrátí jako splátka běloruského dluhu Gazpromu. Ujištěn byl také, že Rusko uznává jeho volební „vítězství“ a že je připraveno zasáhnout, pokud by „situaci ovládli extrémisté“. Rusko hodlá též hájit na mezinárodním poli právo Běloruska „vyřešit si situaci samo, bez vnějších zásahů“.

Zároveň si ale musel Lukašenko vyslechnout, že „nejlepší by bylo, kdyby Bělorusové našli východisko v klidu pomocí vzájemného dialogu“, že změna ústavy, jíž sám Lukašenko nedbale podmínil nové volby, „je logickým krokem, který je vhodné teď udělat“, nebo že „Rusko dodrží dojednané závazky, ať bude prezidentem kdokoliv“.

Dále Putin před svým hostem oznámil, že Rusko stáhne z Běloruska své pořádkové rezervisty určené pro krajní situaci, „na níž nedošlo“. A zpravodaj kremelského anglojazyčného kanálu RT Ilja Petrenko v oficiálním komentáři ke schůzce připomněl, že od setkání čekalo více, že běloruský prezident říká po každé něco jiného a že před volbami nasazoval na Rusko, ačkoliv teď zase obrací.

Toto všechno se patří si zapamatovat.

Podoby ruské angažovanosti

V podstatě nikdo ze soudných analytiků už nerozporuje, že Moskva aktuálně pomáhá režim v Bělorusku udržet. Zřejmé je to nejenom z oficiální podpory, která je, jak vidno, místy poněkud vlažná, ale zejména z řady nejrůznějších indicií, spojení a dokladů.

Sám Putin se vyjádřil otevřeněji k běloruskému dění sice až v rozhovoru 27. srpna — oznámil tehdy krom jiného vytvoření oněch pořádkových záloh, které by mohly být na žádost běloruského režimu nasazeny, pokud dojde na „žhářství, rabování, obsazování budov a podobně“. Už v polovině druhého protestního týdne bylo však zaznamenáno několik leteckých speciálů využívaných ruskou FSB i dalšími složkami, jak míří právě do Běloruska.

V následných dnech se posunula běloruská reakce na revoltu na kvalitativně jinou úroveň, a to jak přímo ze strany režimu, tak u oficiálních masmédií. Zcela se změnila taktika policejních zákroků. Vedle opozičních se začaly objevovat i každodenní prolukašenkovská srocení. Změnil se také způsob referování o protestech, a to od otevřeného lhaní k rozmlžování, k setbě obav a k posilování pochybností.

Veřejným tajemstvím je, že asi stovku pracovníků běloruského rozhlasu a televize, kteří přestali v polovině srpna na protest pracovat, nahradili právě Rusové. Jedná se zejména o technický personál, střihače, kameramany či produkční.

Sám Lukašenko volal jen od 9. do 24. srpna Putinovi nejméně čtyřikrát. Do Minsku přijel ještě před jeho cestou do Soči premiér Mišustin. A když apeloval ruský ministr zahraničí Lavrov na schůzce s běloruským a ukrajinským kolegou na začátku září na ukrajinského protějška Kulebu, aby jeho země prošetřila „aktuální přítomnost dvou set vycvičených extrémistů v Bělorusku, u nichž je podezření, že mohli být vysláni ukrajinskou vládou“, pochyboval už jen málokdo. Vzpomínky na ruské komunikační figury před anexí Krymu a válkou na východní Ukrajině jsou stále relativně čerstvé…

Jak připomněla ruská novinářka Irina Laguninová v předposledním speciálu Week Ahead In Russia na Svobodné Evropě, zatímco v prvním povolebním týdnu blokoval režim v Bělorusku internet, v dalších už po něm šířil své narativy. Lidé na sociálních sítích v Rusku se u toho velmi dobře bavili, prý jak je dělání propagandy ruským způsobem pružně využitelné.

Přesto obrázek „velký bratr zachraňující menšího“ nevystihuje realitu beze zbytku. Z části to ostatně ukazují i výše citované pasáže ze sočské schůzky. Vztahy Moskvy s Lukašenkovým režimem jsou tradičně vícevrstevnaté a i v souvislosti s letošní situací není všechno tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát.

Zájmy Moskvy a Minsku a jejich kolize

Hlavním zájmem moskevského režimu v Bělorusku je dlouhodobě udržet zemi ve své zóně vlivu. Dalšími jsou pak znesnadnění vývoje, který by mohl inspirovat protirežimní hnutí v Rusku, a prohlubování integrace Ruska a Běloruska. Obě země jsou už dnes provázané paktem o vzájemné obraně proti napadení z vnějšku. Obě jsou také května 2014 členy Eurasijské ekonomické unie (EEU), čímž se krom jiného vzdaly možnosti uzavírat samostatně dohody o volném obchodu s nečlenskými státy.

Moskva se snaží Bělorusko dlouhodobě tlačit k harmonizaci daní a občanského práva, k plné provázanosti trhů s energiemi a dalším opatřením, které usnadní přístup ruským hospodářským kolosům do místního hospodářství.

Strategicky by Rusko pak rádo více využívalo území Běloruska ve svých geopolitických plánech — jak připomíná Nigel Gould-Davies v moskevských Timesech, jedná se o stát s podobnou rozlohou jako Velká Británie, o souseda Ukrajiny a navíc tří států NATO. Navzdory obrannému paktu a častým společným cvičením tu přitom nemá Rusko doposud plnohodnotnou vojenskou základnu.

Hlavním zájmem minského režimu je naproti tomu především přežít, respektive udržet si vlastní moc. Sekundárním je pak využívat co nejefektivněji postavení mezi Ruskem a západní Evropou, a to jak ekonomicky, tak politicky. K tomu potřebuje co nejširší prostor k manévrování.

Otevře-li si člověk archiv článků zpracovaných k tématu Bělorusko, může se sám přesvědčit, že zájmy ruského a běloruského režimu kolidují už přes deset let. Na venek běží obvykle o ceny dodávaných energetických surovin, míru otevřenosti běloruského trhu, konkrétní korupční kauzy či spor nad tou nebo onou zahraničněpolitickou událostí. Ve skutečnosti se ale Lukašenko snaží vždy získat nějaké další peníze nebo zvýhodnění a Moskva vynutit si jeho povolnost.

Prostředků, jimž se tyto boje vedou, je celá řada. Vedle otevřených sporů řešených diplomatickými a ekonomickými opatřeními jsou zřejmě nejznámější salvy kritických článků v ruských médiích, cílící nad Lukašenkovy kmotrovské manýry či klientelismus v zemi. V běloruských médiích bylo zase již mnohokrát Rusko kritizováno za pokoutné zasahování do běloruských záležitostí. Běloruský režim nechával dělat razie v ruských podnicích a ruští občané byli nejednou vypovězeni ze země.  

Pravděpodobně nejhlubší roztržka se odehrála po ruské anexi Krymu a intervenci na východní Ukrajině v roce 2014. Bělorusko tehdy zaujalo neutrální stanovisko a v dalších měsících hostilo mírové rozhovory. Začalo též činit vstřícná gesta směrem k Evropské unii. Jak ovšem ukázala následující léta, šlo i v tomto případě opět jen o manévrování.

Protože Lukašenko neprojevil nikdy odhodlání zajít v pomyslných námluvách se Západem dále, než za úroveň dílčích korků a gest, která přinesla zrušení sankcí či nějaké peníze — obvykle šlo o propuštění politických vězňů výměnou za půjčky či úlevy —, byl vždy po čase zase nucen obrátit se k Rusku. Dnes je běloruská ekonomika navázána více než z poloviny pevně na ruský trh a Rusové tvoří většinu investorů v zemi. Zcela závislé na Rusku je pak Bělorusko energeticky.

Rusko a běloruská opozice

Jedním z prostředků, jak dění v Bělorusku ovlivňovat nepřímo, bylo pro Moskvu vždy i koketování s protilukašenkovskou opozicí. Vždy šlo opravdu spíše jen o koketování, respektive se nikdy víc neprokázalo. Určitý účinek to ale vždy mělo. Při prvním velkém protilukašenkovském vzmachu při volbách 2006 to ještě nebylo tak patrné — tehdejší vůdčí opoziční předák Alexandr Milinkievič se ostatně hlásil k jednoznačné orientaci na Západ. Při volbách 2010 ale už bylo vše jinak. Tehdejší nejúspěšnější opozičník Andrej Sannikov byl během kampaně v Moskvě několikrát. Neveřejná jednání vedl dokonce i osobně s Putinem.

Letos se ještě na jaře se zdálo, že Moskva Lukašenka dost možná odepíše. Dlouho nejpopulárnějším protilukašenkovským kandidátem byl Viktor Babariko, který šéfoval běloruské pobočce Gazprombanky. Dalším populárním vyzyvatelem Lukašenka se navíc měl stát Sjarhej Tichanovský, který v Rusku pracoval, a třetím Valerij Cepkalo. Ten spekulace o svých vazbách na Moskvu nakonec posílil sám, když při předvolebních represích právě do Ruska utekl.

Babariko i Tichanovský byli nakonec odklizeni režimem ještě před volbami do vězení a hlavní protilukašenkovskou kandidátkou se stala Tichanovského žena Světlana, která na nějaké geopolitické manévrování zjevně připravena nebyla. I ona ale následně vyslala k Rusku několik vstřícných signálů — zvláště v podobě článků pro ruský tisk rozptylujících obavu, že se Bělorusko posune na Západ. V oficiálním vyjádření k cestě Lukašenka do Soči pak Tichanovská uvedla, že ji mrzí, že Putin jedná s usurpátorem.

Lukašenkův režim navíc hrál před letošními volbami také na podobnou notu, jako při volbách 2015 — tedy že je potřeba se semknout, neboť se chystá zásah ze zahraničí, přičemž se pomrkávalo po měsíce právě na Rusko. Jedním z prvků této kampaně bylo i zatčení několika desítek ruských žoldnéřů z Wagnerovy armády, kteří měli oficiálně z Běloruska letět do Afriky — dnes už jsou všichni zpátky doma.

Ruská média hrála před běloruskými volbami na obě strany, a ještě i po nich si bylo možné v nejpopulárnějších zdrojích přečíst, jak je Lukašenko hloupý, neobratný a celkově mimo, když ho dokázala porazit (!) žena v domácnosti. To sice ke konci druhého povolebního týdne ustalo a na začátku září šéf ruské diplomacie Lavrov již otevřeně prohlásil, že Rusko „není hotovo vést dialog s běloruskou opozicí“; určitá kalkulace s možností změnit linii je v ruských výstupech patrná stále. 

Média určená k šíření ruského výkladu dění do zahraničí informují o běloruské opozici občas i dnes docela vlídně. Repro DR 

Letošní rozhodování

Vzato zestručněně, moskevský režim čelí v současné situaci v Bělorusku dilematu: buďto podpořit problematického, ale předvídatelného klienta, který je nyní ve zranitelném postavení, a tudíž ochoten k ústupkům, anebo riskovat s nevyzpytatelně volnou opoziční strukturou. Koordinační rada, kterou nechala Tichanovská ustavit k vyjednání předání moci, slíbila Bělorusko jako „neutrální stát s dobrými vztahy na obě strany“. Lukašenko naproti tomu naznačil i možnost referenda o plném připojení Běloruska k Ruské federaci.

Připočtou-li se:

  1. zjevně nenahlodaná integrita kostry Lukašenkova režimu a represivních složek,
  2. chronická obava režimu v Moskvě z majdanského scénáře, na nějž mimochodem ruští a běloruští vojáci už několik let oficiálně nacvičují,
  3. paralelní protikorupční protesty na východě Ruska,
  4. fakt, že třetina lidí sledující dění v Bělorusku přes nejpopulárnější kanál, tj. sociální síť Telegram, je právě z Ruska, 
  5. a skutečnost, že Putinova klika drží v Rusku moc jen o šest let méně než Lukašenko v Bělorusku (konkrétně jde už o dvacet let v porovnání s Lukašenkovými šestadvaceti),

je zřejmé, jakou z variant v popsaném dilematu Moskva upřednostňuje a proč.

Současná preference ovšem nemusí být definitivní. Moskva dnes v Bělorusku sice podporuje režim, stále si nechává ale otevřené i další možnosti. Vidět je to právě z již zmíněné kalkulace s možností změnit linii v ruských oficiálních médiích — i česká odnož Spuntik News vydává například dodnes o Světlaně Tichanovské neutrální zprávy.

Kdo umí číst mezi řádky, objeví ostatně pomyslná zadní vrátka i v Putinových výrocích ze schůzky v Soči citovaných v úvodu. Tribunky protilukašenkovského hnutí v Bělorusku je zjevně vidí taky. Slyšet to bylo z výstupů Marie Kolesnikovové pro Echo Moskvy. Slyšet je to i z apelu Světlany Alexjevičové na ruské intelektuály. Jenomže jakou mají reálnou možnost s moskevskou pozici pohnout? I ruský velvyslanec v Bělorusku má pokyn s opozičníky nekomunikovat.

Největší nadějí pro běloruskou opozici se v tomto kontextu zdá být, že Lukašenkův režim nahlodá vlastními silami postupně tak, aby se začal drolit i navzdory ruské podpoře. Moskva pak bude čelit posunutému dilematu a v hrozbě chaosu i možné ztráty země změní preferenci.

Druhou alternativní možností je, že oslabenému Lukašenkovi vyroste v dalších měsících konkurent uvnitř jeho systému, který bude liberálnější, a přitom pro Moskvu přijatelnější. I s touto eventualitou ale Kreml počítá.

Jak vysvětloval nedávno v Interview Plus na Českém rozhlase exdiplomat David Stulík, „Rusko má (dnes v Bělorusku rozehráno) několik scénářů, a přitom v každém drží zlatou akcii (…) Pokud by se události v Bělorusku vyvinuly v neprospěch režimu, vstoupí Rusko do hry jako moderátor a bude hrát roli zachránce.“

Dnes se nicméně tyto úvahy zdají být spíše jen čistě teoretické. Běloruský režim pokračuje s ruskou podporou v represích a změnu v reakci společnosti příliš nevidět. Jakou cenu bude muset Lukašenko zaplatit za svůj případný úspěch, tedy pokud se mu podaří letošní revoltu zadusit? Slovy analytičty Kataríny Šmatsinové: „Nejzajímavějším běloruským zbožím pro Rusko je stále suverenita.“

    Diskuse