Nejen bez fanfár, ale i bez tiskovky proběhla nakonec minulý týden velmi očekávaná schůzka Vladimira Putina s Alexandrem Lukašenkem — první facce-to face setkání obou politiků od běloruských voleb nevoleb. Konala se konkrétně 14. září — více než měsíc ode dne běloruského hlasování. A na první pohled zcela zapadla do rozšířené představy: běloruský autokrat je poslušným vazalem toho ruského. 

Lukašenko přiletěl za Putinem do rezidence v Soči. Vypadal sice méně zdrchaně než ukrajinský Janukovyč po Euromajdanu, ale i tak působil poněkud nejistě. Během rozhovoru si dělal poznámky do bloku na koleně — za což se mu mimochodem ruský internet dost vysmál.

Ve veřejné části jednání s ruským prezidentem se dostalo běloruskému příslibu půjčky ve výši 1,5 miliardy, z čehož pětina se Rusku hned vrátí jako splátka běloruského dluhu Gazpromu. Ujištěn byl také, že Rusko uznává jeho volební „vítězství“ a že je připraveno zasáhnout, pokud by „situaci ovládli extrémisté“. Rusko hodlá též hájit na mezinárodním poli právo Běloruska „vyřešit si situaci samo, bez vnějších zásahů“.

Zároveň si ale musel Lukašenko vyslechnout, že „nejlepší by bylo, kdyby Bělorusové našli východisko v klidu pomocí vzájemného dialogu“, že změna ústavy, jíž sám Lukašenko nedbale podmínil nové volby, „je logickým krokem, který je vhodné teď udělat“, nebo že „Rusko dodrží dojednané závazky, ať bude prezidentem kdokoliv“.

Dále Putin před svým hostem oznámil, že Rusko stáhne z Běloruska své pořádkové rezervisty určené pro krajní situaci, „na níž nedošlo“. A zpravodaj kremelského anglojazyčného kanálu RT Ilja Petrenko v oficiálním komentáři ke schůzce připomněl, že od setkání čekalo více, že běloruský prezident říká po každé něco jiného a že před volbami nasazoval na Rusko, ačkoliv teď zase obrací.

Toto všechno se patří si zapamatovat.

Podoby ruské angažovanosti

V podstatě nikdo ze soudných analytiků už nerozporuje, že Moskva aktuálně pomáhá režim v Bělorusku udržet. Zřejmé je to nejenom z oficiální podpory, která je, jak vidno, místy poněkud vlažná, ale zejména z řady nejrůznějších indicií, spojení a dokladů.

Sám Putin se vyjádřil otevřeněji k běloruskému dění sice až v rozhovoru 27. srpna — oznámil tehdy krom jiného vytvoření oněch pořádkových záloh, které by mohly být na žádost běloruského režimu nasazeny, pokud dojde na „žhářství, rabování, obsazování budov a podobně“. Už v polovině druhého protestního týdne bylo však zaznamenáno několik leteckých speciálů využívaných ruskou FSB i dalšími složkami, jak míří právě do Běloruska.

V následných dnech se posunula běloruská reakce na revoltu na kvalitativně jinou úroveň, a to jak přímo ze strany režimu, tak u oficiálních masmédií. Zcela se změnila taktika policejních zákroků. Vedle opozičních se začaly objevovat i každodenní prolukašenkovská srocení. Změnil se také způsob referování o protestech, a to od otevřeného lhaní k rozmlžování, k setbě obav a k posilování pochybností.

Veřejným tajemstvím je, že asi stovku pracovníků běloruského rozhlasu a televize, kteří přestali v polovině srpna na protest pracovat, nahradili právě Rusové. Jedná se zejména o technický personál, střihače, kameramany či produkční.

Sám Lukašenko volal jen od 9. do 24. srpna Putinovi nejméně čtyřikrát. Do Minsku přijel ještě před jeho cestou do Soči premiér Mišustin. A když apeloval ruský ministr zahraničí Lavrov na schůzce s běloruským a ukrajinským kolegou na začátku září na ukrajinského protějška Kulebu, aby jeho země prošetřila „aktuální přítomnost dvou set vycvičených extrémistů v Bělorusku, u nichž je podezření, že mohli být vysláni ukrajinskou vládou“, pochyboval už jen málokdo. Vzpomínky na ruské komunikační figury před anexí Krymu a válkou na východní Ukrajině jsou stále relativně čerstvé…