Nejen bez fanfár, ale i bez tiskovky proběhla nakonec minulý týden velmi očekávaná schůzka Vladimira Putina s Alexandrem Lukašenkem — první facce-to face setkání obou politiků od běloruských voleb nevoleb. Konala se konkrétně 14. září — více než měsíc ode dne běloruského hlasování. A na první pohled zcela zapadla do rozšířené představy: běloruský autokrat je poslušným vazalem toho ruského. 

Lukašenko přiletěl za Putinem do rezidence v Soči. Vypadal sice méně zdrchaně než ukrajinský Janukovyč po Euromajdanu, ale i tak působil poněkud nejistě. Během rozhovoru si dělal poznámky do bloku na koleně — za což se mu mimochodem ruský internet dost vysmál.

Ve veřejné části jednání s ruským prezidentem se dostalo běloruskému příslibu půjčky ve výši 1,5 miliardy, z čehož pětina se Rusku hned vrátí jako splátka běloruského dluhu Gazpromu. Ujištěn byl také, že Rusko uznává jeho volební „vítězství“ a že je připraveno zasáhnout, pokud by „situaci ovládli extrémisté“. Rusko hodlá též hájit na mezinárodním poli právo Běloruska „vyřešit si situaci samo, bez vnějších zásahů“.

Zároveň si ale musel Lukašenko vyslechnout, že „nejlepší by bylo, kdyby Bělorusové našli východisko v klidu pomocí vzájemného dialogu“, že změna ústavy, jíž sám Lukašenko nedbale podmínil nové volby, „je logickým krokem, který je vhodné teď udělat“, nebo že „Rusko dodrží dojednané závazky, ať bude prezidentem kdokoliv“.

Dále Putin před svým hostem oznámil, že Rusko stáhne z Běloruska své pořádkové rezervisty určené pro krajní situaci, „na níž nedošlo“. A zpravodaj kremelského anglojazyčného kanálu RT Ilja Petrenko v oficiálním komentáři ke schůzce připomněl, že od setkání čekalo více, že běloruský prezident říká po každé něco jiného a že před volbami nasazoval na Rusko, ačkoliv teď zase obrací.

Toto všechno se patří si zapamatovat.

Podoby ruské angažovanosti

V podstatě nikdo ze soudných analytiků už nerozporuje, že Moskva aktuálně pomáhá režim v Bělorusku udržet. Zřejmé je to nejenom z oficiální podpory, která je, jak vidno, místy poněkud vlažná, ale zejména z řady nejrůznějších indicií, spojení a dokladů.

Sám Putin se vyjádřil otevřeněji k běloruskému dění sice až v rozhovoru 27. srpna — oznámil tehdy krom jiného vytvoření oněch pořádkových záloh, které by mohly být na žádost běloruského režimu nasazeny, pokud dojde na „žhářství, rabování, obsazování budov a podobně“. Už v polovině druhého protestního týdne bylo však zaznamenáno několik leteckých speciálů využívaných ruskou FSB i dalšími složkami, jak míří právě do Běloruska.

V následných dnech se posunula běloruská reakce na revoltu na kvalitativně jinou úroveň, a to jak přímo ze strany režimu, tak u oficiálních masmédií. Zcela se změnila taktika policejních zákroků. Vedle opozičních se začaly objevovat i každodenní prolukašenkovská srocení. Změnil se také způsob referování o protestech, a to od otevřeného lhaní k rozmlžování, k setbě obav a k posilování pochybností.

Veřejným tajemstvím je, že asi stovku pracovníků běloruského rozhlasu a televize, kteří přestali v polovině srpna na protest pracovat, nahradili právě Rusové. Jedná se zejména o technický personál, střihače, kameramany či produkční.

Sám Lukašenko volal jen od 9. do 24. srpna Putinovi nejméně čtyřikrát. Do Minsku přijel ještě před jeho cestou do Soči premiér Mišustin. A když apeloval ruský ministr zahraničí Lavrov na schůzce s běloruským a ukrajinským kolegou na začátku září na ukrajinského protějška Kulebu, aby jeho země prošetřila „aktuální přítomnost dvou set vycvičených extrémistů v Bělorusku, u nichž je podezření, že mohli být vysláni ukrajinskou vládou“, pochyboval už jen málokdo. Vzpomínky na ruské komunikační figury před anexí Krymu a válkou na východní Ukrajině jsou stále relativně čerstvé…

Jak připomněla ruská novinářka Irina Laguninová v předposledním speciálu Week Ahead In Russia na Svobodné Evropě, zatímco v prvním povolebním týdnu blokoval režim v Bělorusku internet, v dalších už po něm šířil své narativy. Lidé na sociálních sítích v Rusku se u toho velmi dobře bavili, prý jak je dělání propagandy ruským způsobem pružně využitelné.

Přesto obrázek „velký bratr zachraňující menšího“ nevystihuje realitu beze zbytku. Z části to ostatně ukazují i výše citované pasáže ze sočské schůzky. Vztahy Moskvy s Lukašenkovým režimem jsou tradičně vícevrstevnaté a i v souvislosti s letošní situací není všechno tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát.

Zájmy Moskvy a Minsku a jejich kolize

Hlavním zájmem moskevského režimu v Bělorusku je dlouhodobě udržet zemi ve své zóně vlivu. Dalšími jsou pak znesnadnění vývoje, který by mohl inspirovat protirežimní hnutí v Rusku, a prohlubování integrace Ruska a Běloruska. Obě země jsou už dnes provázané paktem o vzájemné obraně proti napadení z vnějšku. Obě jsou také května 2014 členy Eurasijské ekonomické unie (EEU), čímž se krom jiného vzdaly možnosti uzavírat samostatně dohody o volném obchodu s nečlenskými státy.

Moskva se snaží Bělorusko dlouhodobě tlačit k harmonizaci daní a občanského práva, k plné provázanosti trhů s energiemi a dalším opatřením, které usnadní přístup ruským hospodářským kolosům do místního hospodářství.

Strategicky by Rusko pak rádo více využívalo území Běloruska ve svých geopolitických plánech — jak připomíná Nigel Gould-Davies v moskevských Timesech, jedná se o stát s podobnou rozlohou jako Velká Británie, o souseda Ukrajiny a navíc tří států NATO. Navzdory obrannému paktu a častým společným cvičením tu přitom nemá Rusko doposud plnohodnotnou vojenskou základnu.

Hlavním zájmem minského režimu je naproti tomu především přežít, respektive udržet si vlastní moc. Sekundárním je pak využívat co nejefektivněji postavení mezi Ruskem a západní Evropou, a to jak ekonomicky, tak politicky. K tomu potřebuje co nejširší prostor k manévrování.

Otevře-li si člověk archiv článků zpracovaných k tématu Bělorusko, může se sám přesvědčit, že zájmy ruského a běloruského režimu kolidují už přes deset let. Na venek běží obvykle o ceny dodávaných energetických surovin, míru otevřenosti běloruského trhu, konkrétní korupční kauzy či spor nad tou nebo onou zahraničněpolitickou událostí. Ve skutečnosti se ale Lukašenko snaží vždy získat nějaké další peníze nebo zvýhodnění a Moskva vynutit si jeho povolnost.

Prostředků, jimž se tyto boje vedou, je celá řada. Vedle otevřených sporů řešených diplomatickými a ekonomickými opatřeními jsou zřejmě nejznámější salvy kritických článků v ruských médiích, cílící nad Lukašenkovy kmotrovské manýry či klientelismus v zemi. V běloruských médiích bylo zase již mnohokrát Rusko kritizováno za pokoutné zasahování do běloruských záležitostí. Běloruský režim nechával dělat razie v ruských podnicích a ruští občané byli nejednou vypovězeni ze země.  

Pravděpodobně nejhlubší roztržka se odehrála po ruské anexi Krymu a intervenci na východní Ukrajině v roce 2014. Bělorusko tehdy zaujalo neutrální stanovisko a v dalších měsících hostilo mírové rozhovory. Začalo též činit vstřícná gesta směrem k Evropské unii. Jak ovšem ukázala následující léta, šlo i v tomto případě opět jen o manévrování.

Protože Lukašenko neprojevil nikdy odhodlání zajít v pomyslných námluvách se Západem dále, než za úroveň dílčích korků a gest, která přinesla zrušení sankcí či nějaké peníze — obvykle šlo o propuštění politických vězňů výměnou za půjčky či úlevy —, byl vždy po čase zase nucen obrátit se k Rusku. Dnes je běloruská ekonomika navázána více než z poloviny pevně na ruský trh a Rusové tvoří většinu investorů v zemi. Zcela závislé na Rusku je pak Bělorusko energeticky.

Rusko a běloruská opozice

Jedním z prostředků, jak dění v Bělorusku ovlivňovat nepřímo, bylo pro Moskvu vždy i koketování s protilukašenkovskou opozicí. Vždy šlo opravdu spíše jen o koketování, respektive se nikdy víc neprokázalo. Určitý účinek to ale vždy mělo. Při prvním velkém protilukašenkovském vzmachu při volbách 2006 to ještě nebylo tak patrné — tehdejší vůdčí opoziční předák Alexandr Milinkievič se ostatně hlásil k jednoznačné orientaci na Západ. Při volbách 2010 ale už bylo vše jinak. Tehdejší nejúspěšnější opozičník Andrej Sannikov byl během kampaně v Moskvě několikrát. Neveřejná jednání vedl dokonce i osobně s Putinem.