Mezinárodní hokejová federace (IIHF) se nakonec rozhodla a odebrala Bělorusku spolupořádání letošního světového šampionátu. Jejímu kroku předcházel nejen tlak části veřejnosti včetně mnohých Bělorusů, ale především varování sponzorů každoročních mistrovství v čele s koncernem Škoda, že turnaj v Bělorusku finančně nepodpoří.

Situaci nakonec rozpohybovala bizarní schůzka prezidenta IIHF Reného Fasela s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. Oba muži se totiž během setkání chovali jako staří přátelé, čímž federace definitivně ztratila zdání „apolitičnosti“, za niž se dlouhodobě kryla. Ukázalo se to, co je dávno jasné. Deklarovaná apolitičnost znamená vždy jen ustupování moci.

Vždyť právě Fasel ještě v prosinci strategii federace shrnul: „Neměli bychom si dovolit být pod tlakem politiky a nechceme být rukojmími politických her.“ Nechám stranou Faselovo nestoudné pokoušení významu slova rukojmí. Důležité je jeho zobrazování situace v zemi, jejíž nelegitimní představitel masivně a důsledně potlačuje jakoukoli opozici, jakožto politické hry. V rámci své „apolitičnosti“ zde totiž prezident federace plně reprodukuje jazyk totalitního režimu.

To, jakým způsobem IIHF svůj vztah k autoritářskému systému rámuje, je přitom klíčové. Své rozhodnutí šampionát z Běloruska přesunout totiž organizace nakonec vysvětlila obavami o bezpečnost sportovců a diváků.

Mezinárodní federace svým výrokem jen stvrdila Lukašenkův diskurz stavějící na příběhu o narušené bezpečnostní situaci v zemi. Jako by řekla: „Vrátíme se, až si doma uděláte pořádek.“ O co se Lukašenko už od léta snaží? Mít doma pořádek.

Bezprecedentní tedy není ani tak rozhodnutí IIHF přesunout místo konání šampionátu, nýbrž samozřejmost, s níž stvrdilo, nakolik je profesionální sport politický a poplatný síle. Alarmující přitom je, jak tuto faktickou výhru běloruského režimu umíme vnímat jako výhru svou.

Chceme porazit Lukašenkovu politiku? Pak je nutné přimět ji reflektovat a nejlépe užívat jazyk, s nímž operujeme my. Přebírat její jazyk, navíc v tak silném komunikátu jako je prohlášení IIHF ke konání světového šampionátu, je ta nejzoufalejší chyba.

Diskurz nestojí někde venku

Když ministr zahraniční Petříček na svém facebookovém účtu včera napsal, že rozhodnutí IIHF znamená 1:0 pro demokracii, byl úplně vedle. Bělorusko to bez šampionátu zvládne. Také proto, že za jeho ztrátu přece může to povolební bláznění.

A Lukašenko? Ten bude jen těžit. Doma, kde získá další argument pro zjednání potřebného pořádku, a ve světě, kde nutně posílí vyprávění o Bělorusku bez důrazu na situaci Bělorusů. Vždyť mistrovství se neruší kvůli bití, masivnímu zatýkání a zabíjení občanů ze strany státu, ale kvůli potenciálnímu nebezpečí pro hráče, funkcionáře a návštěvníky.

Diskurz není někde venku. To, jak věci rámujeme a jak o nich mluvíme, má na jejich význam a vztahy rozhodující vliv. Přesunutí mistrovství z Běloruska bez, byť jen stopového, důrazu na lidská práva se tak může stát a pravděpodobně i stane motivem, který tamní režim jen posílí. A to zvlášť tehdy, nabydeme-li dojmu, že jsme se s Lukašenkem na čas alespoň symbolicky vypořádali. Dojmu, jemuž pravděpodobně propadl i ministr Petříček.

Co víc si může Lukašenko přát než získat další čas? Čas na práci.