Humanitární vízum Krysciny Cimanouské bez humanitárních důvodů

Luděk Jirka

Problematika uprchlictví zažila a zažívá turbulentní změny. Lze tvrdit, že zatímco původním záměrem Nansenova úřadu pro uprchlíky byla pomoc ohroženým osobám, v současnosti se uprchlictví stává prostředkem k dosažení politického cíle.

Generální ředitel polské petrochemické společnosti PKN Orlen Daniel Obajtek předává Kryscině Cimanouské symbolický dres. „Začínám nový život,“ prohlásila atletka. Foto FB Daniel Obajtek

Ještě před několika desítkami let přicházeli uprchlíci z Ruska nebo z Arménie a dostávali takzvaný Nansenův pas, který jim v Evropě zaručoval legitimní ochranitelské postavení, aniž by se hledělo na jejich sociální postavení, vzdělání nebo ekonomický kapitál. V současnosti se však stále více ukazuje, že se z tématiky uprchlictví stává politikum, kterého mohou státy využívat pro svůj vlastní prospěch, a samotní uprchlíci se tak stávají pouhou „hračkou“ v rukách představitelů jednotlivých vlád.

Pokud jste se nacházeli ve válečné zóně, ostřelovali vás povstalci, je vám dvacet let, přišli jste o celou rodinu a o bydlení a žili jste na rozvalinách, kterým se dříve říkalo vlakové nádraží, jsou vaše šance na získání statusu uprchlíka — pokud budete schopni požádat o azyl — poměrně mizivé.

Pokud jste se však narodili do určité privilegované rodiny, od mládí jste využívali možnosti, které vám rodiče zprostředkovávali, včetně finančního a sociálního zajištění, a pak jste odjeli s olympijskou výpravou do Japonska a následně jste vyjádřili své obavy kvůli návratu do země původu, jsou vaše šance na získání azylu — v tomto případě prostřednictvím polského humanitárního víza — doslova enormní.

Právě do druhé kategorie „privilegovaných“ by patřila běloruská atletka Kryscina Cimanouská. Asi nelze rozporovat, že udělení humanitárního víza je záležitostí na úrovni vládních orgánů (není na něj právní nárok a záleží na posouzení ministerstva) a rozporovat nelze ani individuální posuzování udělení víza. Nelze dokonce ani rozporovat, že humanitární vízum je pouze „předstupeň,“ neboť samo o sobě nezaručuje status uprchlíka (o ten musí daná osoba požádat až po příjezdu do dané země).

Lidský kapitál

Nelze snad ani namítat nic proti tomu, že příslušné orgány udělují humanitární vízum v mnoha adekvátních případech, ovšem v případě Krysciny Cimanouské lze tvrdit, že „humanitární“ ve smyslu „prokázání lidskosti“ nebo „potřebě pomáhat druhému“, anebo z důvodu „respektování lidsko-právních“ a „morálních“ aspektů společnosti, nemá valný význam. V jejím případě je totiž klíčová politická užitečnost pro přijímající stát.

Právě tato skutečnost nejspíše stála za okamžitým rozhodnutím dvou států Evropské unie — Polska a České republiky — nabídnout běloruské atletce humanitární vízum. A nabídka přišla na stůl prakticky okamžitě. Cimanouská nakonec status uprchlíka od Polska určitě získá, o tom vlastně ani nemůže být pochyb.

V případě Krysciny Cimanouské jde o určitou ideologickou a politickou provázanost, protože Evropská unie kvůli mnoha zřejmým důvodům běloruský režim odsuzuje. To jen potvrzuje skutečnost, že tento typ víza pro Cimanouskou je politikum, ať již s ohledem na sportovní využití atletky v budoucnosti nebo z důvodu ideologicko-politických rozepří s Běloruskem.

Jakub Kulhánek sice na svém twitterovém účtu k vysvětlení nabídky víza pro běloruskou sportovkyni poměrně jasně napsal, že olympiáda není o politice, ale to je — lidově řečeno — lež jako věž. V dnešní době není žádnou novinkou, že Polsko a Česko — podobně jako Spojené státy americké nebo Kanada — jsou „migračně hamižné“, a nejspíše tak viděli v běloruské atletce možnost exploatace jejích sportovních zkušeností a potenciálu. Nyní je totiž prakticky jisté, že běloruský trikot již Kryscina Cimanouská neoblékne, a naopak bude sportovat za stát, který ji nakonec získal.

Loterii o Cimanouskou vyhrálo Polsko, které tak prý poukázalo na svou solidaritu a podporu obětem zločinných režimů. Ovšem toto polské vysvětlení zní až směšně, zvláště pokud si vzpomeneme na tzv. migrační vlnu, během níž tvrdošíjně blokovalo jakékoliv konstruktivní jednání v otázce uprchlictví ze Sýrie. Polská solidarita je totiž jaksi nesolidární, a i v případě Polska lze spíše než na „pomoc“ nebo „lidskost“ odkázat na politické zájmy.

Možnost využití humanitárních víz pro politické zájmy dokonce posvětilo tři roky staré rozhodnutí Evropského soudního dvoru s tím, že humanitární víza nejsou členské státy Evropské unie povinny udělovat, a to ani v případě na zdraví ohrožujících situací.

Na rozhodnutí Evropské soudního dvoru si možná vzpomněla i česká vláda, když rozhodovala o osudu afghánských tlumočníků. Podle Jakuba Kulhánka je totiž nutné na Cimanouskou reagovat prakticky ihned, ovšem v případě afghánských tlumočníků je zřejmě třeba počkat, jak se situace vyvine. Svou práci totiž odvedli, a pro Českou republiku tudíž už jednoduše nejsou užiteční.

Pod úhlem těchto faktů nelze nemluvit než o hrozivé devalvaci významu humanitárního víza i uprchlictví a o hrozivém odklonu od lidství k exploataci lidského kapitálu.

advertisment