Není to tak dávno, co se maďarská kameramanka Petra Lászlóová v průběhu tak zvané migrační krize snažila kopanci zabránit syrským uprchlíkům ve vstupu na maďarské území. A není to ani tak dávno, co Pavel Bělobrádek, tehdy místopředseda vlády pro vědu a výzkum, chtěl přijmout akademiky z Turecka, kteří byli po pokusu o vojenský puč vystaveni tlakům ze strany vlastního prezidenta.

Takto naprosto rozdílný postoj k migrantům je důsledkem nastavení evropské a potažmo i české migrační politiky. Zatímco uprchlíci jsou vnímáni jako „přítěž“, o které se musí stát starat, akademici jsou naopak vnímáni jako „přínos“, neboť mohou imigračnímu státu nabídnout své znalosti.

Důležité totiž je, jaké má migrant socioekonomické postavení a podle toho se do něj bude „kopat“, nebo se mu umožní cesta k imigraci. Takto se česká migrační politika profiluje dlouhodobě a zjednodušeně můžeme říct, že zatímco vysoce kvalifikovaným migrantům Česká republika umožňuje se usadit, nízko kvalifikovaným nebo nekvalifikovaným migrantům se v příchodu do naší země brání.