↗

Studenti mají předpoklady dosáhnout vysoké kvalifikace, a jsou proto významní pro budoucí vývoj českého státu. Foto FB Masarykova univerzita

Není to tak dávno, co se maďarská kameramanka Petra Lászlóová v průběhu tak zvané migrační krize snažila kopanci zabránit syrským uprchlíkům ve vstupu na maďarské území. A není to ani tak dávno, co Pavel Bělobrádek, tehdy místopředseda vlády pro vědu a výzkum, chtěl přijmout akademiky z Turecka, kteří byli po pokusu o vojenský puč vystaveni tlakům ze strany vlastního prezidenta.

Takto naprosto rozdílný postoj k migrantům je důsledkem nastavení evropské a potažmo i české migrační politiky. Zatímco uprchlíci jsou vnímáni jako „přítěž“, o které se musí stát starat, akademici jsou naopak vnímáni jako „přínos“, neboť mohou imigračnímu státu nabídnout své znalosti.

Důležité totiž je, jaké má migrant socioekonomické postavení a podle toho se do něj bude „kopat“, nebo se mu umožní cesta k imigraci. Takto se česká migrační politika profiluje dlouhodobě a zjednodušeně můžeme říct, že zatímco vysoce kvalifikovaným migrantům Česká republika umožňuje se usadit, nízko kvalifikovaným nebo nekvalifikovaným migrantům se v příchodu do naší země brání. 

Taková politika nenese potenciál „pomoci bližnímu“ v jeho nepříznivé životní nebo sociální situaci — právě nízko kvalifikovaní nebo nekvalifikovaní jedinci by totiž pomoc potřebovali. Právě oni jsou často nuceni imigrací řešit svůj neutěšený životní standard.

Pomoc jen pro studenty

K tomu je ovšem česká migrační politika lhostejná. Zaměřuje se na vysoce kvalifikované jedince, kteří jsou nezřídka potomci lépe postavených rodičů a v porovnání s nízkokvalifikovanými nebo nekvalifikovanými mají lepší vzdělání a také lepší ekonomické možnosti.

Podíváme-li se na situaci v Bělorusku a na případnou pomoc z české strany, nalezli bychom jisté paralely. Česká republika sice chvályhodně běloruským demonstrantům vyjádřila jednoznačnou podporu, postavila se za uskutečnění nových voleb a připravila i případnou pomoc demonstrantům v případě nutné zdravotní péče, ale co se týče migrace, nelze hodnotit její pomoc jako nezištnou.

Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, ale také Masarykova univerzita totiž mluvili o možnosti nabídnout běloruským studentům stipendijní prostředky. Nezavání to tendencí vytěžit z běloruských demonstrací studentský potenciál?

Základní otázka zní: Proč zrovna studenti? V čem jsou v méně výhodném postavení než dělníci stávkující v traktorovém závodu MTZ nebo běloruští novináři, kteří jsou v Lukašenkově režimu zvláště ohroženou skupinou?

Právě studenti mají předpoklady dosáhnout vysoké kvalifikace, a mohou tak být — jednoduše řečeno — přínosem pro budoucí vývoj českého státu i pro českou vědu.

Pomoc Bělorusům?

Klíčová je ovšem skutečnost, že studenti by jednou Bělorusku mohli chybět. Právě mladí a vzdělaní lidé bývají progresivní, bývají odpůrci nedemokratických prvků a také mohou být dostatečně silní a organizovaní, aby tvořili Lukašenkovu režimu reálnou opozici.

Jejich absence a ztráta jejich kompetencí by mohly více zhoršit situaci v běloruském státě, ale také ekonomické vyhlídky země, což je přesný opak toho, co je vlastně účelem demonstrací v celém Bělorusku.

Sice jsme na to od Babišovy vlády již poměrně zvyklí, ale opět nastává problém, že na jedné straně se hlásá pomoc Bělorusku a na druhé straně se připravují činy, které v konečném důsledku Bělorusku jenom ublíží. Demokratické změny se totiž nemusí uskutečnit (nejen nyní, ale třeba i v budoucnu), pokud demokraticky smýšlející a progresivní mladí lidé odejdou.

Přijetím studentů Česká republika získá, ale samotné Bělorusko ztratí. Z pohledu České republiky jsou studenti preferováni také díky tomu, že jsou z pohledu státu snáze integrovatelní a schopní lepší adaptace než jejich starší protějšky, ale problematické je, že situace v Bělorusku by pak zůstala na ostatních skupinách a opozici by to oslabilo. A není pak samozřejmě žádnou novotou, že by stipendia využili právě ti nejaktivnější, nejodbojnější a nejprogresivnější studenti, zatímco ti smířlivější vůči režimu by zůstali v Bělorusku.

Případná česká pomoc je v podstatě jen dalším projevem české migrační politiky, která je už roky nastavená na využívání migračního potenciálu. Jako již mnohokrát předtím, i nyní se vytváří možnosti „vytřískat“ z migrační politiky rozvoj českého státu (a akademického prostředí) a to na úkor rozvoje jiného státu.