Ať už vyústí současné protilukašenkovské hnutí v Bělorusku v cokoliv, jedno je jisté — z hlediska protestní kultury a občanské mobilizace jde o naprosto mimořádnou událost. Protesty započaly hned 9. srpna po volbách-nevolbách. Svým způsobem sice navázaly na dvouměsíční sérii happeningů a demonstrací a předvolební kampaň, z větší části šlo ale o něco kvalitativně nového.

Jedním z výrazných specifik povolební vlny je spontaneita — jak již přiblíženo ve zprávách o jednotlivých protestech, vše odehrává do značné míry bezprostředně, respektive bez klasické opoziční organizace a vedení. Dalším, méně patrným specifikem je ovšem i velmi omezený prostor pro práci novinářů a střídavě blokovaný internet. A zde se patří zastavit. V důsledku státní cenzury totiž nemají běloruské povolební protesty podobně obrazově pestré pokrytí jako svého času ukrajinský Euromaidan, o žlutých vestách ve Francii nebo floydovských bouřích v USA nemluvě.

Četná videa zachycující rozmanitost běloruského dění se objevují buď jen v pásmech malých pro-opozičních stanic, jež vysílají rusky či bělorusky, anebo na specifických vláknech sociálních sítí, kde ale po několika dnech zapadají. Koukat je přitom rozhodně na co — i běloruské protesty mají různé fáze, podoby a též se potkávají s různou reakcí.

Zde tedy ukázky z několika obzvláště zajímavých nahrávek, jež by se neměly ztratit. Jejich sled hezky vystihuje dynamiku, pestrost a povahu celého běloruského vzbouření.

Úvodní násilnosti

Hned po první protestní vlně přišli zpochybňovači práce mainstreamových médií s otázkou, zda je správné kritizovat běloruskou polici za tvrdou reakci — je přeci protestujícími napadána, a oni protestující nadto vypadají jako fotbalový hooligans. Režim ve svých statistikách uvádí opravdu na sto zraněných policistů, ve skutečnosti bylo však příslušné hromadné napadání spíše vzácné. Nahrávek s ním existuje jen několik. Ta nejznámější se objevuje i ve zde sdíleném pásmu v polovině třetí minuty.

Celkově vzato byla první protestní vlna po volbách především chaotická a organizované násilí při ní předváděly zejména silové složky. Nahrávky v pásmu dobře ukazují první shlukování, první „světelná moře“ i policejní lovy na protestující. Hezky je vidět, jak zakuklenci honí a následně tlučou vybrané oběti, a to za běžícího všedního života města. Auta jezdí, páry se vracejí z večerních dostaveníček a vedle nich dostávají lidé pendreky.  

Tichanovská čte nadiktovanou výzvu stoupencům

Druhá nahrávka je kágébáckým záznamem pořízeným s hlavní protilukašenkovskou kandidátkou Světlanou Tichanovskou den po volbách. Tichanovská vyrazila podat oficiální stížnost, byla však zadržena a během několikahodinového výslechu přinucena k dohodě — přečte nadiktovanou výzvu stoupencům, aby neprotestovali, a opustí zemi. Zato jí režim neposadí do vězení, a navíc propustí jednu členku jejího štábu zadrženou již dříve.

Potupné prohlášení Tichanovské a její následný útěk do Litvy se mnohým jevily jako konec protestního hnutí. Uteče-li byť symbolická lídryně hned druhý den z boje, co může následovat? Letošní povolební vzmach šel ovšem v Bělorusku skutečně zdola, a tak neopadl. „Lídryně“ se po několika dnech zase ozvala, to však již bojovně naladěná.

Vyděšená, ale odhodlaná

Poloamatérsky vedený rozhovor s dívkou Galinou patří vůbec k nejcharakterističtějším záznamům z prvního protestního týdne. Děvče účastnící se klasického protestu stáním u silnice slyšelo, co se děje se zadrženými. Bojí se, strašně bojí. Ale přesto protestuje.

Běloruská policie zadržela od voleb přes sedm tisíc lidí, většinu z nich přitom v prvních protestních dnech. Teprve ke konci prvního povolebního týdne začali být tito houfně propouštěni, při čemž odhalovali fotografům podlitiny a další úrazy utrpěné v internaci. Protestující pak často stávali podél silnic s fotografiemi příslušných zranění místo transparentů.

Estráda místo demonstrace

Jak asi už každému zájemci o běloruské dění známo, ke konci prvního povolebního týdne se konala v Minsku nevídaně obří protilukašenkovská demonstrace. Podle prorežimních zdrojů zde bylo několik desítek tisíc lidí, podle protirežimních až dvě stě tisíc. Záběry shromážděného davu plnily televizní zprávy ve světě ještě několik dní poté.

Co se však tolik nezmiňovalo, byl způsob, jakým k události přistoupila běloruská oficiální média — většinou ji prostě ignorovala. Jak pěkně zachycuje výše uvedená nahrávka, ve státní televizi běžela v dané době hudební estráda. Přibližně stovka zaměstnanců televize se nakonec připojila k protestujícím, stanice nicméně vysílaly i týden poté podle režimních not. Dle dosud ne-zcela-potvrzených zpráv nahradili vzpurný personál specialisté vyslaní z Ruska.

Kdo hlasoval pro Tichanovskou? Já!

Na rozdíl od protestů po řadě předchozích voleb měly ty letošní podporu části dělnictva — jedné z tradičních opor režimu. Důvodem je dle většiny analytiků neutěšená ekonomická a sociální situace a též už únavně dlouhá doba, kdy je v Bělorusku u moci jeden muž.

Symbolem dělnické podpory se stalo několik nahrávek pořízených v továrních areálech, na nichž se pracující hlásí hlučně a nadšeně ke své volbě protilukašenkovské kandidátky. Někteří tak činí dokonce se zaťatou pěstí — tradičním gestem vzdoru spojovaným s levicovým a antifašistickým hnutím obecně.

V půli druhého povolebního týdne sice stávek ubylo — takřka všude byli dělníci zastrašování a jejich vůdčí zástupci šikanováni. Některé stávky přesto i nyní ve třetím týdnu pokračují.

Armáda před bitvou

V neděli 23. srpna se v Minsku konala další obří demonstrace, na kterou dorazilo sto až 250 tisíc lidí. Část z nich pak po ní vyrazila k prezidentskému paláci. Cestu jim zastoupila policie s těžkou technikou. Nechyběly štíty, vodní děla, zátarasy ani obrněnci s pluhy na lidi.

Zatímco velké zahraniční televize odvysílaly v daný den záběry Alexandra Lukašenka, jak vystupuje před palácem z helikoptéry s kalašnikovem v ruce, videa zachycující nastoupené silové složky říkají o situaci více. Odpůrci režimu nemají ještě zdaleka vyhráno. Nastoupené jednotky připomínají antickou armádu před bitvou. Skutečně nastane? A jak bude pokračovat? V odpovědích na tyto otázky je zřejmě skryta budoucnost běloruské revoluce.