Český granát v Bělorusku. Média honí rychlost a exkluzivitu, stará dobrá pravidla ignorují
Tereza EngelováVíce než polovina uživatelů sociálních sítí sdílí články jen na základě titulku. I seriózní média tak mají sklon prezentovat události jako senzačnější, než ve skutečnosti jsou. Hezkým příkladem je aktuální kauza českých granátů v Bělorusku.
Titulky typu „prý se stalo”, „média píší, že…” — by ještě před pár lety editor jakéhokoli seriózního média s hlasitým slovním doprovodem smazal jako naprosto nepoužitelné. Dohledatelná fakta a minimálně dva zdroje ověřitelnosti byla mantra, kterou se ve škole učil každý aspirující novinář. Kauza s „českými granáty použitými v Bělorusku” ukazuje na propast, do které česká média padají. Propast, kterou si kopou i sami novináři, podléhajíc tlaku konkurence, rychlosti, exkluzivity — a lajků.
„Policie použila na demonstranty v Bělorusku české granáty,” hlásal 10. srpna titulek deníku Blesk. V textu bylo později řečeno, že granáty byly „údajně české zábleskové granáty” a že to „naznačují informace, které se objevily na internetu,” přičemž jako zdroj autoři uvádějí pouze internetový portál Life.ru.
Ten byl ostatně jediným zdrojem informace o granátech i pro většinu nebulvárních médií, která se, pravda, v titulcích „jistila” použitím částice „prý”.
„Mezi demonstranty prý padají české granáty. Ministerstvo to prověřuje,” psala televize Nova. „Běloruská policie prý použila proti protestujícím české granáty. Vyvážet se nesmí, přesto jsou k prodeji na internetu,” uvedl článek Lidových novin.
Aktuálně.cz si vypomohlo odkazem „píší média”. „Běloruská policie použila na demonstraci české granáty, píší média” stálo v titulku jejich článku o celé kauze. V něm se odkázali na dva zdroje — server Life.ru a běloruskou internetovou televizi Nexta.
Jakkoliv z článku bylo jasné, že jde o zatím neověřené informace, které prověřuje ministerstvo zahraničních věcí, nikdo se už hlouběji nezabýval možností, že by mohlo jít i podvrh nebo o to, jakým způsobem by se granáty do Běloruska dostaly. Odborníka na výbušniny až později kontaktovala DVTV. Továrnu, odkud měla rozbuška údajně pocházet, v první fázi nekontaktoval nikdo, kromě serveru HlídacíPes.org a Českého rozhlasu.
Společnost Zeveta Ammunition v odpovědi na zaslané otázky zásadně popřela, že by šlo o její výrobek, což byla informace, která společně s fotografiemi zábleskového granátu kolovala na internetu.
„Odmítáme, že se na fotografii jedná o náš výrobek. Nejsme jediní výrobci zásahových výbušek a zaslané fotografie navíc vypadají jako evidentní přelep nespecifikovatelné věci. Proto odmítáme spekulace o původu zobrazené věci a případné zapojení do šíření či vytváření hybridních hrozeb a dezinformací,” napsala mluvčí Zevety. Stejně tak Ministerstvo průmyslu a obchodu vyvrátilo pro HlídacíPes.org jakoukoliv možnost vývozu zbraní do Běloruska z důvodu platného embarga.
Z informací, které byly z oficiálních zdrojů k dispozici, tedy vyplývaly dvě věci — že Česká republika granáty do Běloruska vyvézt nemohla a prověřuje možnost ilegálního přeprodeje i pravost informace jako takové.
Z titulků větší části médií nicméně čtenář musel získat dojem, že šlo v podstatě o hotovou věc. Nejdále zašla Česká televize, která sice v úvodním titulku článku informaci o granátech správně nezveřejnila, v textu ale titulek natvrdo oznamoval, že běloruská policie používá granáty českého původu.
Vzhledem k tomu, že valná část čtenářů čte na internetu pouze titulky — dle průzkumu Kolumbijské univerzity a Francouzského národního institutu 59 % lidí sdílí na sociálních médiích linky, aniž by je rozklikli — všeobecný dojem z titulků zanechával dojem, že v Bělorusku byly použity české granáty.
Zásada, kterou by měla ctít většina seriózních médií — nemám ověřené ze dvou zdrojů, nepublikuji — se zjevně propadla do žurnalistické minulosti. Čím to je?
PRÝ už to mají jinde
Dá se jen spekulovat, co vede editory zavedených mediálních institucí k tomu, že se sníží k titulku „povídá se”. Je ale velmi pravděpodobné, že za tím stojí kombinace konkurenčního boje a nadměrného využívání sociálních sítí jako relevantního zdroje informací.
To, že na svých sociálních profilech někteří novináři sdílejí i neprověřené informace, je do velké míry jejich věc. Jako soukromé osoby si můžou na svých profilech psát, co chtějí, když jim to jejich profesionální svědomí dovolí.
Problém nastává ve chvíli, kdy se podobné posty stávají zdrojem informací pro média jako taková. Kdy se sociální sítě místo doplňkového zdroje informací stávají jejich hlavním zdrojem. A to se v novinařině, bohužel, stává čím dál častějším jevem.
To koneckonců dokresluje i druhá „mediální kauza“ týdne — srdceryvný příběh trojice sourozenců, kterým se měli zabít při automobilové nehodě rodiče a oni se snažili přežít bez dozoru úřadů, aby nemuseli do dětského domova. I zde novináři naletěli, i když v tomto případě byla možnost odhalit v počátku možný podvod obtížnější.
Společný rys je ten, že ani v tomto případě nikdo nemluvil s dotyčnými dětmi. Jako zdroj pro článek posloužila jediná výpověď pěstounky, která se sama s největší pravděpodobností stala obětí dezinformace.
Výsledkem byla lavina omluv nejen na sociálních profilech několika novinářů, ale i stránkách deníků a týdeníků.
Média citují média
Jak škodlivý dopad to má na renomé a pověst novinařiny jako takové, zvláště v době, kdy samotní novináři mentorují veřejnost, jak má nakládat se záplavou dezinformací, nechť si každý určí sám.
Rezignace na základní principy poctivé novinářské práce, kdy se souběžně pracuje na textu a práci se zdroji a zároveň rychle „propaguje” na sociálních sítích, je zkrátka pro novinářské řemeslo smrtící.
Konkurenční boj a obava z toho, aby to „jiní měli a my ne,” pak vede ke smutně úsměvným situacím, kdy se jedno médium odkazuje na druhé.
Tedy místo, aby si novinář ověřil všechna fakta a teprve pak publikoval článek, raději publikuje rychle a odkazuje se na jiné médium, které už mezitím zavolalo tam, kam si měl zavolat sám. Média z důvodu, aby nebyla „pozadu” citují konkurenční média a ta zas citují jiná média. Práce se zdroji zůstává čím dál častěji na chvostu běžné novinářské práce.
Svým způsobem absurdní realita, která, ale může mít vážné následky pro důvěryhodnost celé profese.
O sociálních sítích se pak často říká, že jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. V kombinaci s profesionální žurnalistikou to platí dvojnásob. A jakkoliv na chybu má nárok každý, neměla by se stát v rámci „lajkovací“ mánie trendem. Jak ukázal tento týden, není úplně vyloučené, že by taková věc hrozit mohla.
Článek vyšel původně na serveru HlidaciPes.org. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií.
