V Bělorusku se protestuje už dva měsíce v kuse, represe zesilují

↗

První protesty ze současné vlny vyvolala neschopnost režimu zvládnout epidemii koronaviru. Lukašenko sám hovořil o panikářství západních států a doporučoval léčit nemoc vodkou a česnekem. Repro z videozáznamu

Už od závěru května se v Bělorusku zvedá vlna nejrůznějších protestů se společným jmenovatelem — požadavkem změny režimu Alexandra Lukašenka. Zahraniční zpravodajové na to poukazují v souvislosti s prezidentskými volbami, jež jsou plánovány na 9. srpna. V kontrastu s předchozím lety však nejde tentokrát jen o klasické akce potlačované opozice. Lidé vycházejí do ulic daleko živelněji a s nejrůznějšími konkrétními impulzy — v květnu se protestovalo zejména v souvislosti s nezvládáním koronavirové krize, v červnu kvůli šikaně protilukašenkovských kandidátů a nyní v červenci kvůli policejní represi.

Protesty mají formu menších srocení i větších průvodů nazývaných Pochody solidarity. Často se demonstranti rozestaví na chodnících podél ulic s hustým provozem a skandují nebo tleskají, k čemuž troubí sympatizující řidiči klaksony. Vytvářejí se také dlouhé pouliční fronty nebo živé řetězy.

„Na změnu ve volbách ve stávajícím systému nevěříme, nejsou tu svobodné. Cítíme tak potřebu se ozvat před nimi, v době, kdy se situace v zemi řeší (…) Žije se nám tu čím dál hůře a doufáme, že si prezident uvědomí, že lidé ho už nechtějí,“ říká protestující Olga v aktuální reportáži Al-Džazíry.

Různých protestních akcí se účastní zatím desítky, stovky či nízké tisíce lidí. Zájem ale postupně narůstá. V květnu se největší demonstrace účastnilo přes tisíc Bělorusů, v červnu to byly dva tisíce a nyní v červenci pak kolem pěti tisíc.

Spolu s protestní aktivitou zesilují přitom i represe. Jejich typickou formou se v posledním měsíci staly zátahy maskovaných jednotek Omon a lapání protestujících, kteří stojí na demonstracích mimo hlavní skupinu. Někteří z chycených jsou zase po několika hodinách propuštěni. Jiní musejí zaplatit pokuty, nebo si odsedět patnáctidenní či měsíční trest, často na samotkách. Jenom za minulý týden v Minsku bylo takto zadrženo 220 lidí.

„Byli jsme svědky zatýkání stovek aktivistů. Lidé tu říkají, že je to největší vlna zátahů, jakou si pamatují,“ uvádí ve svém pásmu o běloruských protestech Jean Meckenzieová, reportérka BBC.

V čele nepolitikové

Alexandr Lukašenko vládne zemi od roku 1994, tedy již více než čtvrtstoletí. Vyhrál patery prezidentské volby, pouze první však podle pozorovatelské shody regulérně. Protesty se v Bělorusku konaly okolo každých z těchto voleb a také na národní svátky či v jiné významné dny. Mnohé z nich přitom byly masovějších než současné — v březnu 2017 proběhla v zemi dokonce tzv. skororevolce, v březnu 2006 vyrostlo v Minsku i stanové městečko.

Letos se nicméně neprotestuje jen kvůli občanským právům a svobodám jako dříve, ale i kvůli nejrůznějším problematickým aspektům všedního života v zemi — stát se potýká s dlouhodobými hospodářskými problémy, nefunguje sociální systém, a přitom naději na změnu k lepšímu nevidět. To se projevuje i ve skutečnosti, že do popředí protilukašenkovského tábora se dostávají nepolitikové — letos například bývalý ředitel běloruské pobočky Gazprombanky Viktor Babarika nebo žena zadrženého bloggera Sjarheje Tichanovského Světlana.

„Jak Babarika, tak Tichanovská jsou lidé z, dá se říci, elitních vrstev. Žádní reprezentanti opozičního disentu. To je v letošním roce nové (…) Nelze očekávat, že by Lukašenko ve volbách 9. srpna oficiálně nevyhrál a opozice tu zatím nemá sílu, jež by jí umožnila Lukašenka sesadit (…) Něco se tu ale ve společnosti hýbe. Rozhodně má smysl teď Bělorusko sledovat,“ shrnul ve svém vlogu Niall Doherty, irský učitel angličtiny žijící v Minsku, který o situaci v zemi referuje pravidelně na Youtube kanálu Irish Partisan.