Volby v Bělorusku nakonec tvrdě konfrontační, naděje na změnu však sílí

Petr Jedlička

Volební manipulace byly při letošních prezidentských volbách mnohem zjevnější než při minulých. Daleko razantnější byla též reakce na protesty. Pět dní po hlasování se přesto zdá, že odpůrci režimu získávají navrch.

Živelně vzniklé „světelné moře“ vytvořené při jednom z protestů. V zemi byl zablokován internet, a tak část účastníků prvních akcí šla podle vlastních slov prostě za světlem. Repro DR

Nezvykle přímočaře přistoupil nakonec běloruský režim k letošním prezidentským volbám 9. srpna, k manipulaci s výsledky i k následným protestům. Falšování bylo tentokrát mnohem okatější než v předchozích letech — takřka nekontrolovatelné předčasné hlasování mělo rekordní účast, hlasy proti autokratickému prezidentovi Lukašenkovi byly prokazatelně likvidovány a na volby dohlíželo jen minimum připuštěných nestátních pozorovatelů.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Režim navíc vyhlásil vítězství Alexandra Lukašenka s obvyklým ziskem přes osmdesát procent hlasů, což na první pohled neodpovídá letošní atmosféře v zemi — Bělorusko prochází aktuálně hospodářskou recesi a trpí důsledky zlehčování koronavirové epidemie, kampaň protilukašenkovského tábora měla též mimořádný ohlas.

Daleko razantnější byla tento rok i reakce režimu na projevy povolebního nesouhlasu. Takřka všechny protesty během prvních čtyř nocí po volbách byly brutálně rozehnány. Několikadenním zadržením se trestalo i oficiální podání volební stížnosti.

V průběhu druhé a třetí noci vášně vygradovaly a někteří demonstranti se začali s policisty bít. Jak se ukázalo v závěru týdne, mnozí protestující byli pak v internaci doslova seřezáni.

Ode dne voleb v neděli 9. srpna do pátku 14. srpna zadržely represivní složky celkem 6700 lidí — osmkrát více než po volbách 2006 či 2010. Novináři i amatérští pozorovatelé zaznamenali na mobily četné případy svévolného násilí, zejména bití již pacifikovaných osob obušky. Přes tři sta lidí bylo nějak zraněno (policistů necelá stovka), dva přišli o život. Při potyčkách s demonstranty se několikrát střílelo i ostrými náboji.

„Neviděli jsme tentokrát klasický jeden povolební mítink sympatizantů opozičních stran na hlavním náměstí, ale desítky různých akcí v různých městech (…) Nejsou tu klasičtí lídři, řečníci nebo svolavatelé, spíše protestní srocení a výpady policie a omonovců proti nim (…) Reakce lidí na volby je celkově živelnější,“ hlásil do středečního vysílání France 24 Gulliver Cragg, zpravodaj francouzské televize v Minsku. 

Proměna protestů

Protesty se letos vzedmuly spontánně již po nedělním oznámení předběžných výsledků. Během dalších dvou nocí bylo zaznamenáno nejvíce násilných konfrontací.

Ve středu a ve čtvrtek pak začaly převládat klasičtější formy běloruských protestů — živé řetězy podél silnic, průvody s potleskem či skandováním, „světelná moře“, v nichž nahradily někdejší svíčky displeje mobilů, či jen demonstrační postávání ve veřejném prostoru se zdviženou pěstí.

Ve čtvrtek přinesly četné západoevropské televize reportáže s plačícími matkami před branami běloruských věznic. Zde se domáhaly informací o svých dětech. Sama běloruská státní televize odvysílala záběry zmlácených teenagerů, kteří vyděšeně slibují, že už protestovat nebudou.

Značný ohlas si získalo také pásmo zachycující strachem zmítanou mladou dívku, které stojí v breku s protestními vzkazy na ulici, neboť je přesvědčena, že jde o její morální povinnost.  

V pátek se potom začaly šířit amatérské nahrávky protestů dělníků z chemičky Azot v Hrodnu, automontoven BelAZ i MAZ a přibližně patnácti dalších závodů.

„Konečně to vypadá, že se něco může začít měnit. Je nás v ulicích stále víc,“ uvádí jedna z účastnic protestů ve čtvrteční reportáži kanálu Euronews.

Požadavky opozice

Zvláštností letošní povolební situace je i absence jasných opozičních lídrů, respektive tribunů, v ulicích. Hlavní protilukašenkovská kandidátka Světlana Tichanovská byl zadržena hned v pondělí, když šla podat oficiální stížnost na ústřední volební komisi. Několik hodin pak nebylo jasné, co s ní bude.

Následně se objevila videonahrávka, na níž Tichanovská čte zjevně vnucenou výzvu svým stoupencům, aby se neúčastnili ilegálních protestů a respektovali zákon. V úterý odpoledne se v posledku ukázalo, že Tichanovská přistoupila na dohodu s režimem a za propuštění sebe i jedné z členek jejího štábu odjela ze země.

V pozdějším vysílání už z Litvy pak Tichanovská uvedla, že byla vystavena strašné volbě, jíž by nikomu nepřála, a že se rozhodla i s ohledem na své děti. V dalších dnech potom vydala několik protestních výzev a v pátek ohlásila, že zformuje Koordinační radu pro předání moci — orgán, v němž mají zasednout „zástupci běloruské občanské společnosti, známé osobnosti a přední profesionálové ve svých oborech“.

Podobné iniciativy naznačovali v předchozích dnech již zástupci vlád Litvy, Lotyšska a Polska s tím, že mohou sloužit jako mediátoři.

V internaci skončila po volbách přechodně i Maria Kolesniková, další žena, která byla Tichanovské před volbami oporou a někdejší šéfka kampaně exbankéře Viktora Babarika. Ten chtěl letos proti Lukašenkovi kandidovat sám, ale byl odstraněn. Třetí členka slavného předvolebního tria Veronika Cepkalová utekla zase do Ruska.

Požadavky většiny protestujících, stávkujících i známých disidentských hlasů jsou nicméně v zásadě stejné: zrušení současného mocenského monopolu, konec policejního násilí, propuštění všech politických vězňů a svobodné volby.

Rétorika režimu

Lukašenkův režim zaujímal až do středy neoblomné stanovisko — protestující označoval za kriminální živly a ovce, které podlehly manipulaci řízené ze zahraničí, konkrétně z České republiky, Polska a Velké Británie. Jednání s kýmkoliv o čemkoliv odmítal. „Lukašenko dostal osmdesát procent hlasů, oni deset a máme jednat o předání moci? To snad ne,“ uvedl k příslušným výzvám sám prezident.

Ve středu se ovšem už nechal Lukašenko slyšet, že vedle „kriminálních živlů“ tvoří jádro protestujících také nezaměstnaní a těm že je potřeba sehnat práci. A ve čtvrtek připustil, že při pořádkových opatřeních se mohly stát chyby a ty je třeba prošetřit.

Běloruský ministr vnitra Jurij Karajev se též ve čtvrtek omluvil v televizi všem, kdo se protestů neúčastnili, a přesto přišli při jejich rozhánění k újmě. A nižší představitelé aparátu několikrát uvedli, že většina zadržených bude v krátké době opět propuštěna. „Vezmu na sebe veškerou odpovědnost,“ slíbil v televizi přímo ministr Karajev.

Již ve čtvrtek si dále mnoho pozorovatelů všimlo, že z ulic zmizely neoznačené dodávky s omonovci, z nichž se v minulosti pořádali na demonstranty doslova hony. V řadě měst se neukázali ani policejní těžkooděnci. Někteří analytikové tak tipují, že režim nyní svůj přístup změní — že bude hrát o čas, dávat sliby vyšetřování a případně činit personální změny, aby zájem o věc co nejrychleji opadl.

První vyjednávací schůzky si již domluvili zástupci režimu se stávkujícími dělníky.

Co čekat dále

V pátek probíhá k situaci v Bělorusku jednání ministrů zahraničí zemí EU, z něhož takřka určitě vzejde výzva k vyšetření násilností, propuštění vězňů a respektování občanských práv podpořená hrozbou sankcí. Podobnou výzvu vydaly již také lidskoprávní struktury OSN.

Polsko a Litva daly přitom už před páteční schůzkou najevo, že budou usilovat i o videokonferenci celé Evropské rady, tedy hlav států a vlád zemí EU. A že v Bělorusku musejí proběhnout svobodné volby. K této výzvě se čerstvě připojil i český premiér Andrej Babiš.

Ve vlastním Bělorusku je na víkend plánována řada dalších akcí. Sama Tichanovská vyzvala k „víkendu nenásilných protestů“ a apelovala na starosty, aby organizovali debaty s občany. Důležité bude, kolik lidí je navštíví, jak budou pokračovat aktuální stávky a jestli bude situace nějak gradovat.

Režimu již vypověděli věrnost první policejní náčelníci, první starostové, sedm moderátorů státní televize a jeden člen vládního kabinetu. V různých nástinech prognóz se ale objevují i výklady, dle kterých se Lukašenko nikdy nevzdá a změna režimu nastane až po jeho odstranění silou — podobně jako například v roce 1989 v Rumunsku.

    Diskuse