„Myslím, že jestli vydrží ti dělníci, tak to vyjde,“ napsal jsem osobně minulý pátek na sociální sítě. Propagoval jsem tehdy souhrnnou zprávu k vývoji v Bělorusku v prvním povolebním týdnu. A věci začínaly vypadat vskutku nadějně.

Druhá souhrnka z Běloruska přitom, pokrývající dění o víkendu a na začátku tohoto týdne, vyznívala ještě optimističtěji: ve velkých továrnách se protestovalo už opravdu mohutně, odpůrcům Lukašenka se v neděli povedla historická demonstrace, policie se za těch pár dní takřka neukázala. Se středečním ránem se ovšem začalo pomyslné nebe nad běloruskou revolucí zase kazit, bohužel.

Shaun Walker monitorující v Minsku dění pro britský Guardian již v úterý odpoledne informoval: „Organizátoři stávky v obří výrobně traktorů MTZ uvedli, že byli předvoláni na kobereček a zastrašováni líčením různých postihů či propuštění, budou-li pokračovat (…) Pouze tři tisíce z patnácti tisíc zaměstnanců továrny se nakonec rozhodlo podepsat protestní prohlášení a jen 250 osob organizátorům sdělilo, že je ochotno protestovat dále bez ohledu na důsledky.“

Lukašenkův premiér Roman Golovčenko vydal o pár hodin později tiskovku, podle níž „fungují aktuálně všechny podniky ve výrobním sektoru“. A přímo před MTZ se objevily ve středu ráno opět omonovci a rozehnali podpůrný protest u vchodu do závodu.

Zablokováno policií bylo v týž den Národní divadlo Janky Kupaly, jehož herci dali v úterý hromadnou výpověď ze solidarity s ředitelem divadla vyhozeným z politických důvodů. A obsazena policisty byla též znovu budova běloruské státní televize.

Rovněž ve středu se potvrdila zpráva, že v nemocnici zemřel Genadij Šutov, další demonstrant, a to na následky střelného zranění utrpěného při protestech 11. srpna v Brestu. Jedná se o již třetí potvrzenou oběť represe běloruských silových složek v prvních dnech po volbách. Čtvrtou se může záhy ukázat Konstantin Šišmakov, ředitel vojenského muzea ve Volkovysku, jenž odmítl po volbách podepsat zfalšovaný volební protokol, načež zmizel. Nyní bylo nalezeno jeho mrtvé tělo.

Pomoc z Ruska?

Naštěstí nenaplněné zůstávají zatím obavy, že budou revoltující Bělorusko pacifikovat zelení mužíci z Ruska. Mluvčí ruského prezidenta Putina Dmitrij Peskov ve středu upřesnil, že „vojenská pomoc Bělorusku není aktuálně potřeba“. Jak ale píše na Twitteru běloruská novinářka Hanna Liubakova, ruská „pomoc“ nemusí být vůbec vojenská — Rusko může vyslat poradce na pacifikaci stávek či protestů, ale i třeba specialisty na řízení státních firem nebo televize.

Putin nedal doposud k běloruskému dění jasné stanovisko. Ruská média určená pro zahraničí jsou také zdrženlivá. Co se však zdůrazňuje z Moskvy stále dokola, je varování před vnějšími zásahy. A uvnitř Běloruska se přitom Lukašenko už sám činí — ve středu mimojiné potvrdil, co řekl off record v pondělí stávkujícím dělníkům: nové volby budou, ale až po sepsání nové ústavy a jejím odhlasování v referendu.

Sepisovat ústavu má ovšem pochopitelně opět režim — podle Lukašenkova středečního vyjádření se prý už začalo. Je to celé habaďůra, nebo hra o čas, která má uklidnit tu část protestujících, jež chce, aby se alespoň začalo dít? Apely od Tichanovské ohledně dvousetčlenného koordinačního orgánu běloruských osobností, který volby připraví, Lukašenko odmítá.

Dávat výpovědi nestačí

Protestní hnutí v Bělorusku je opravdu mohutné, dosud však decentralizované a do značné míry i neorganizované. V tom je jeho jedinečnost, síla i slabost. Nejčastějším aktem vzdoru u osobností na důležitých místech je zatím stále podání vlastní výpovědi z práce.

Snímky rezignační dopisů různých ředitelů, televizních moderátorů, známých lékařů či umělců sbírají desetitisíce lajků na sociálních sítích. Faktickým výsledkem takovýchto akcí jsou ovšem uvolněná prestižní místa, kterých už je sice hodně, ale na rozpad systému zevnitř zdaleka ne dost.

Může být takový protřelý kmotr, jako je Lukašenko, dohnán k odevzdání moci pouze demonstracemi? A pokud se bude vymlouvat, že nové volby už chystá (po nové ústavě, po referendu, atd.), budou projevy nevole i nadále růst? Připomeňme, že země, kde žije devět milionů obyvatel, má statisícový bezpečnostní aparát.

Naštěstí nejsou všechny středeční zprávy z Běloruska jen černé. Souběžně s popisovanými událostmi se podařilo protestujícím v Homelu — druhém největším městě země — vyjednat propuštění všech zde vězněných kolegů. Lukašenko dostal též otevřený dopis od dvou set sportovců a lidí kolem sportu, který v zásadě opakuje opoziční požadavky.

Jsou tu nicméně znamení, která neradno ignorovat. Jasně se ukazuje, že vyhráno ještě zdaleka není. A chtějí-li Bělorusové skutečně sametovou revoluci, bez dělníků to bude věru obtížné.