Na světě je pro svobodymilovného člověka málo takových potěšení, jako vidět v přímém přenosu diktátora v úzkých. Takovým zážitkem bylo i sledovat televizní záběry, na nichž je běloruský autokrat Alexandr Lukašenko vypískán stávkujícími dělníky, které přišel do továrny chlácholit. 

Připomíná dřívější podobně nešťastné pokusy našeho Miroslava Štěpána či rumunského Nicolae Ceaușescua, a stejně jako ony je symbolem chvíle, kdy autokratický režim definitivně ztrácí svou dosavadní pevnost a jeho svržení se zdá být na dosah.

Široké demokratické hnutí, které se bývalého ředitele státního velkostatku snaží po šestadvaceti dlouhých letech konečně odstavit od moci, ještě zdaleka nemá vyhráno. Už dnes ale skýtá průběh povolebních událostí v zemi, která není od našich hranic o moc vzdálenější než pláže dalmátské riviéry, cenná ponaučení o dynamikách moci a společenské změny.

Když lidé po zfalšovaných volbách vyšli do ulic, zkusil režim zlomit protesty hrubou silou — to byly první dny plné policejní brutality, jež sice ani ve formálně demokratických zemích není vyloučena (pomysleme na nedávné scény z Portlandu či Paříže), nestává se proto ale o nic méně odsouzeníhodnou. Když se protesty navzdory tomu šířily, dočasně se stáhl, začal nabízet drobné ústupky, hrát o čas.

Je příznačné, že stejně jako před jednatřiceti lety u nás, i v Bělorusku měli na rovnováhu sil klíčový vliv pracující a jejich schopnost ochromit ekonomiku odepřením toho, na čem především stojí: své práce. Právě stávky v klíčových podnicích značily moment, kdy byl režim, jindy schopný protesty po zmanipulovaných volbách ustát, zahnán na ústup.

Poukazuje to na důležitou skutečnost, že ani ten nejkrutější vládce se neobejde bez spolupráce podstatné části ovládaných. A usvědčuje to mimo jiné z naivity či nepoctivosti ty, kdo by se v dnešních debatách o čtyřicetiletí státního socialismu v Československu chtěli tvářit, že panství komunistické strany stálo výhradně „na bodácích“. 

Jak by potom vlastně měl být možný jeho pád? Pokud by lidé byli jen bezbrannými objekty v rukou aktuálně vládnoucích držitelů moci a jejich byrokratických aparátů, jak by vůbec byla možná změna k lepšímu? Naopak, chápat jak funguje implicitní „společenská smlouva“ libovolného režimu, co nabízí oplátkou za poslušnost a spolupráci, je klíčové pro hledání možností, jak z něj vykročit emancipačním směrem. 

Není náhodou, že Lukašenko, tento „poslední diktátor v Evropě“, se k moci dostal a udržoval se při ní také jako odpůrce neoliberální „šokové terapie“, probíhající v devadesátých letech v sousedních zemích bývalého Sovětského svazu, tedy díky příslibu ekonomické stability. A že se jeho režim potácí nad propastí právě dnes, kdy tento příslib selhal a na Bělorusy dopadá krize, nejistota a nezaměstnanost. 

V odporu proti Lukašenkovi v dříve loajálních továrnách nyní hraje roli jistě nejen touha po větší politické, ale i ekonomické demokracii: jak upozornila také Mezinárodní odborová konfederace (ITUC), v zemi jsou potlačována práva pracujících i nezávislé odbory a zaměstnanci jsou vydáni na pospas svým šéfům, ať už státním či soukromým. Nespokojenost na pracovištích, v každodenním životě, se vlévá do nespokojenosti s režimem.

Teprve jakmile společenská smlouva povolí, jakmile v lidech touha po změně převáží nad kombinací vlastního zájmu a strachu z postihu, mohou elitám odepřít dosavadní poslušnost a spolupráci a donutit je k ústupkům — to je princip, který platí v zásadě v demokraciích i diktaturách stejně.

Děláme škodu sami sobě, když si z naší revoluce před třemi dekádami připomínáme především zaplněnou Letnou a opomíjíme bezprostředně následující generální stávku, která režimu teprve definitivně ukázala, že jej opustila jeho vlastní údajná základna — pracující třída — a přinutila jej tak jednat o vlastním zániku. 

Jen demonstrace početní síly na náměstích ostatně ke společenské změně málokdy dostačují. Zejména deklarují-li držitelé moci, že jsou jim lhostejné, a zůstává-li přitom jejich vlastní „základna“, o kterou se opírají, pevná. Ke stržení pilířů, na kterých moc stojí, je pak zapotřebí širší tektonický pohyb ve společnosti a také konfrontačnější formy odpírání spolupráce, které reálně narušují normální běh společnosti, jako právě stávky.

Člověk musí přemýšlet: kdybychom u nás hypoteticky zase někdy proti nějakému našemu „velkostatkáři“ potřebovali vyhlásit generální stávku, kolik provozů by s námi dnes asi tak šlo? Jak to zařídit, aby i široké vrstvy pracujících lidí vnímaly demokracii jako vlastní zájem a podpořili ji spíše než diktaturu? Jak se stalo, že polistopadový vývoj zklamal tolik lidí natolik, že demokracii za nejlepší způsob vlády považuje jen polovina společnosti a další pětině je to jedno?

Není to samoúčelné cvičení: otázka nám může napovědět i co je třeba udělat, abychom odpověď na ni nikdy hledat nemuseli. Námět na přemýšlení nejen pro demokratické socialisty, kteří považují sňatek volnotržního kapitalismu s politickou demokracií za nešťastný z principu, ale i pro liberály, kterým se zdá vzestup autoritářství v posledních letech nepochopitelný.

Možná stojí za to si jako nápovědu připomenout věty, kterými pražští studenti právě před jednatřiceti lety přesvědčovali „dělníky a rolníky Československa“, aby se k jejich stávce připojili. 

1. Myslíme na dělnice a dělníky, pracující v podmínkách urážející lidskou důstojnost — v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech atd…
2. na mladé rodiny bez bytů
3. na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné
4. na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže vyhnout nikdo a žádná oblast národního života
5. na nezasloužená privilegia mocných
6. na zanedbaný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí

Získat znovu důvěru lidí, které naše polistopadová demokracie zklamala, by vyžadovalo nejen znovu začít na jejich problémy myslet a mluvit o nich, ale především jít za nimi, naslouchat jejich požadavkům, stížnostem a křivdám, a věrohodně se postavit na jejich stranu proti zájmům bohatých a mocných v zápasech, které ve svém každodenním životě zažívají. A to si bude žádat víc než milion chvilek práce.