↗

Podstatné je, že Pullmann se nikdy ani nepokusil o kritiku pramenů, které jeho výklad problematizují, možná i pozitivně, k prokreslenějšímu obrazu. Fotografie z filmu ...a bude hůř. Foto Zdeněk Tichý, cinemaart.cz

Dvojice historiků se nedávno zastala Michala Pullmanna proti Michalovi Klímovi. Nejsem si jist, zda to bylo třeba.

Rozuměl bych tomu v případě takového Pavla Šafra či jiného obdobného surfaře na opadajících vlnách stupidního antikomunismu, který přes osobní denunciaci Pullmana útočí na autonomii vysokých škol a svobodu bádání a diskuse o něm. Ne tak v případě Michala Klímy.

Ten reagoval na konkrétní Pullmannovy výroky, které se dotkly jeho osobní žité zkušenosti. A zasloužil si odpověď. Osobně jsem přesvědčen, že Pullmann je jeden z nejnadanějších českých historiků své generace, a pokud vím od kolegů z Filozofické fakulty UK, jeden z jejích nejlepších děkanů v posledních deceniích. Přesto v diskusi o cestování za normalizace, demokratickém aspektu stalinismu a neinscenované dělnické podpoře justiční vraždy Rudolfa Slánského stojím spíše na Klímově straně.

I.

Klíma sice argumentoval Pullmannovým rodinným zázemím, aby vysvětlil to, co považuje určitá slepá místa historikových interpretací jeho specifickou zkušenost před rokem 1989, ale rozhodně nekádroval. Podle mého přesvědčení se v této věci mýlil, Michal Pullmann se na to narodil příliš pozdě a v šestnácti vlastní zkušenost s dospělým životem v pozdním socialismu neměl.

Patří k první generační vrstvě, která vůbec mohla z milosti pozdního narození uvažovat o osmdesátých a sedmdesátých letech s odstupem nepamětníka. Když vydal Konec experimentu (2011), četl jsem knihu s očekáváním, že se dozvím něco o světě, ve kterém jsem žil; jako pamětník ochotný s jen mírně ironickým odstupem ctít výsadní právo historika na produkování „pravd historické vědy“ jsem očekával, že si svoji paměť rozšířím a vztáhnu k historickému vyprávění.

Autor zvolil šťastnou rozehrávku, odmítl důsledně antikomunistický kýč, ve kterém vystupují pouze pachatelé a oběti. To otevíralo možnost psát o lidech, kteří se i v represivním režimu milují, starají se o své děti, usilují o to, aby si splnili své moudré nebo pošetilé sny, prostě žijí svůj život.

A zkoumat, jak jim prostor pro tohle jejich žití jednou omezují a jindy rozšiřují folie a dispozitivy režimu (terminologií Miloše Havelky), jak si lidé aktivně přisvojovali oficiální diskurz, aby ho rozevřeli k neočekávaným a režimní věrchuškou rozhodně nezamýšleným aktům a aktivitám. A jak diktatura využívá ke své legitimaci a stabilizaci to, že lidé nechtějí jen přežívat, ale také žít: jak např. maloměšťácká privatizace života, familiárismus (Ivo Možný) — starost o rodinu, podíl na neoficiálních solidárních a distribučních sítích, chalupářství, zabezpečující se křečkování — strukturuje socialistickou každodennost a vytváří efektivní symbiózu s fungováním režimu, který tuto privatizaci oficiálně činí objektem odsouzení a satiry.

Ale Pullmann chtěl jít dál. Chtěl přetvořit ono neredukovatelné lidské hemžení a lopocení v jednání historických aktérů a přečíst skutečnost, že jsme v rámci pozdně socialistické diktatury realizovali své životní zájmy vyhýbajíce se zbytečné konfrontaci s režimem, jako konsenzus. 

Nesnadná věc s takovými historickými aktéry, alespoň pokud je Pullmann chce mít kolektivní. Nakonec mu pod textem prosvítá předpoklad klasické třídní struktury, ať již přímo, když autor pointuje interpretaci jakési televizní diskuse z roku 1988 generalizací: „Dělníci během přestavby hájili výhradně svoji vlastní profesi, nikdy ne postavení třídy jako celku“ (Konec experimentu), či nepřímo, když se „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“ stává reprezentantkou postojů širokých vrstev k cestování, resp. vyjádřením „převažující imaginace, možností a potenciálu“ v této záležitosti.

Jenomže „převažující imaginace“ uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, a vůbec imaginace charakteristická pro nějakou velkou vrstvu obyvatel, neřku-li třídu, postaru třídní vědomí a identifikace, to je něco, co nejde jen předpokládat, ale je třeba také doložit. Pro normalizační léta to rozhodně není nic evidentního.

Vymyká se takovému rozvrhu, ve kterém mluvíme o dělnictvu, skupina lidí pracujících sice v dělnických profesích, ale jejich imaginace odpovídá jejich nedávnému, a nikoliv ze svobodného rozhodnutí opuštěnému, životu umělců nebo vědců. Ale kdyby se lišila jen u nich. Jakkoli tvořili statisticky nezanedbatelnou skupinu, přece člověk častěji potkával lidi, kteří dělali kotelníky, uklízeče a uklízečky, pastevce krav (dobře placená sezonní práce), protože jim to ponechávalo dost času na jejich zájmy, například na poloamatérskou hudební skupinu nebo aby jezdili lézt na Kavkaz.

A ani oni nevykazovali „převažující imaginaci“ uklízečky, která by neměla „představu, co jsou Alpy“. Potkával jsem je běžněji než paní s podobnými obzory, ale nechci se jako pamětník stavět proti historikovi, pohyboval jsem se pochopitelně v konkrétním prostředí, které předurčovalo, s kým se setkávám. Jen si nejsem jist, zda to byla opravdu tak zanedbatelná menšina, kterou můžeme odbýt prohlášením (u Pullmanna o disentu), že sice měli například „stejnou představu o svobodě cestování jako my [...] ale takových lidí bylo málo“.

Obávám se dokonce, že takové nereflektované a jinakost odečítající čtení sociální struktury pozdně socialistické společnosti svádí Pullmanna k nezáměrné záměně společnosti za lid, v podobě krutě karikované Hannah Arendtovou a Bertoldem Brechtem: ideální masa poddaných, sestávající nikoliv z přesvědčených (a již proto nepříliš spolehlivých) komunistů (u Arendtové také nacistů), ale z izolovaných jednotlivců, kteří nevstupují do konfrontace s právě úřadující ideologií (Pullmannův konsenzus) a užívají si svého „klidu na práci“ — ovšem na práci, která není zespolečenštění trhem, a proto tudíž buď zbavena posledních zbytků spontaneity, anebo utopená v malých privátních sítích; lid tvořený tak, jako „brambory v pytli tvoří pytel brambor“. (Marx)

Taková kategorie pozdně socialistického lidu by mohla nejspíš být interpretačně docela nosná, jen je neoddělitelně spojena právě s Pullmannem tak důrazně odmítaným pojmem totalitarismu, resp. s „totalitně-historickým přístupem“. Historizovat normalizaci, tedy pojmout ji podle nedávného Pullmannova programového prohlášení jako historickou epochu mezi jinými, to by spíše vyžadovalo promýšlet rozmanitost pozdně socialistické společnosti.

To je tvrdý a těžký úkol, protože takováto rozmanitost neměla šanci se vyhraňovat a vyjadřovat v tehdejší veřejnosti a nejde střihnout podle klasické buržoazní společnosti, otištěné ve struktuře kádrových posudků. Přesto myslím, že pro historika socialistické každodennosti je to úkol, který nemůže obejít.

II.

Monopol na produkci pravd historické vědy, oprávněný i vůči pamětníkovi, vyžaduje, aby se tyto pravdy určené k vyvrácení lepšími argumenty opíraly o historické prameny, aby se s nimi nedostávaly do rozporu a aby konstrukce, bez nichž se historie neobejde, byly přesvědčivě argumentované a uměřené. S prameny pro poznání normalizace je ovšem obtíž.

Koncem sedmdesátých let jeden z klasiků výše zmíněného totalitně-historického přístupu, Jan Tesař, vyslovil odůvodněnou pochybnost, zda v tehdejším Československu vůbec existují „běžné policejní archivy obvyklé v civilizovaných zemích“. Nejen policejní; víme, že se zkreslovaly i interní sociologické průzkumy pro vedení KSČ. Na příslušném ústavu ČSAV se tomu podle lokace ÚV KSČ říkalo „ondulovat mlhu pro nábřeží“, o usměrňování masmédií a veřejných diskusích ani nemluvě.

Pullmannův kolega a spolupracovník Pavel Kolář se pokusil obtíž relativizovat. Mocenské a ideologické deformace veřejnosti — a tedy následně i výpovědi pramenů, se kterými pracuje historik moderní doby — se prý vyskytují vždy; vždyť ve Francii se také „cenzurovaly […] Vianovy knihy a Godardovy filmy“.

Michal Pullmann obtíž vůbec obešel tím, že ji ignoroval. Uvažoval o dobových oficiálních dokumentech jako o spolehlivých a odmítl v jejich prospěch pamětnická vyprávění, které znehodnocují příkrasy a heroizace, „k níž lidé mají sklony, když o sobě vyprávějí“.

A pokud se spolehneme na takto prosáté prameny, pak pozdně socialistická veřejnost násilí vůči disidentům a undergroundu neodsuzovala, protože se žádné takové odsudky neobjevily v tisku, rozhlase ani televizi, ale jen ve zcela marginálních samizdatových a emigrantských médiích. Oficiální prameny ostatně neumožňují doložit, že by se o takových odsudcích režimního násilí nesmělo v televizi mluvit, leda snad nějaká heroizující vyprávění lidí — bůhvíproč — z médií vyhozených. Oproti tomu je například ona výše zmíněná cenzura Borise Viana a Jean-Luc Godarda plně písemnými prameny doložitelná a solidně poznatelná.

Zní to jako karikatura? To bych nechtěl, Michal Pullmann se v roce 2011 potýkal s ještě pevnou dominancí druhé vlny antikomunistického autoritativního diskurzu a extrémní konstruktivistické vymezení pramenů představuje problematickou, ale funkční reakci na situaci. Ovšem taková reakce představuje i dluh, který se, pokud znám jeho texty, stále ještě nepokusil splatit.

Jeden záměrně puntičkářský příklad: „...s pomocí formální konformity s ideologií mohli lidé dosahovat cíle, které nemusely mít se socialismem mnoho společného — třeba nosit džínsy, poslouchat metal nebo jet na individuální dovolenou.“ Ty džínsy a metal tu působí poněkud enigmaticky.

Při pohledu do knihy Normalizace ještě neskončila najdeme citaci jakési americké kremloložky, která sháňkou po džínách někdy před rokem 1975 dokládá konzumní orientaci sovětských lidí, ale pro československé prostředí nemáme nouzi o pramenné doklady o tom, že džíny nepředstavovaly statek tak vzácný, aby kvůli němu někdo osvědčoval režimu loajalitu. Stačí se podívat na školní fotografie z gymnázií ve velkých městech.

Právě ve velkých městech, protože pro maloměsto dosvědčuje například Jan Pelc vytlačování džínů z oficiálního prostoru. Jejich nošení bylo podobně jako dlouhé vlasy a poslouchání buržoazní hudby něco, co přinejmenším maloměstští komunističtí funkcionáři považovali za konfrontaci se socialistickým pořádkem.

Jistě, Pelce se může historik po řádné kritice pokusit zpochybnit jako sice dobový (1984), ale jakožto krásná literatura nikoliv spolehlivý, pramen. Jenomže i dnes lze v dobových časopisech a pedagogických textech pravděpodobně dohledat hesla a ideologické diatriby proti máničkám.

Nevím, zda jsou k dohledání také odpovídající instrukce o nevhodné hudbě, zvláště ta o nové vlně byla svého času obdobně populární jako Jakešův projev z Červeného hrádku. Podstatné je, že Pullmann se nikdy ani nepokusil o kritiku pramenů, které jeho výklad problematizují, možná i pozitivně, k prokreslenějšímu obrazu. Do konceptu socialistické každodennosti se podle mého názoru vejde tato podivná proměna tak nevinných záležitostí, jako je poslech hudby a výběr kalhot podle vlastního vkusu, v protisocialistické chování. 

III.

Podívejme se na to, co rozzlobilo Michala Klímu. „Dělníci dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt“ a v tom lze rozpoznat „určitý demokratický aspekt stalinismu“.

Když Michal Pullmann pronášel tato slova, musel si být vědom, že provádí provokaci. Pak by s ní měl umět pracovat. To se mu ale v obou veřejných konfrontacích s Michalem Klímou nedařilo. Upřesnění, že se nejednalo o demokracii liberální, pronesené v diskusi na DVTV, vneslo do věci jen ještě více zmatku, právě tak jako nešťastný výraz „participativní systém“, který ostatně historik v diskusi spíše zadrmolil.

Demokracií se v obvyklém jazykovém úzu rozumí forma vlády, na které se podílejí všichni občané. Lhostejno, zda se jedná o demokracii přímou nebo liberální, včetně její participativní varianty.

Mohli bychom vstřícně uvažovat úžeji o zaměstnanecké demokracii, vždyť dělníci dostali možnost útočit na „své inženýry“, tedy zřejmě v rámci jednoho podniku. Ale divná demokracie tam, kde si dělníci nemohou svobodně vytvářet své odbory a volit své závodní rady, kde nemohou volně nastolovat témata týkající se konkrétních podmínek jejich práce a mohou leda křičet po smrti toho, koho se strana, resp. její vnitřní okruh, rozhodla vydat na smrt.

Rozumím tomu, oč autorce téze o demokratickém rozměru stalinistického teroru, Wendy Z. Goldmanové, šlo a proč ji Pullmann souhlasně cituje — vražedná nenávist, kterou mohli selektivně projevit dělníci vůči těm, kdo pro ně ztělesňovali bezprostřední útlak a vynucovali si jejich dřinu, pomáhala stabilizovat stalinistickou diktaturu.

Pokud Pullmannovi dobře rozumím, rozcházíme se jen v jednom: on tuto nenávist považuje za výraz samostatné, spontánní moci vstupující do mocenské hry stalinismu, já za manipulativně a shora vytvářený ventil, který přesměrovává potenciálně nebezpečnou nespokojenost poddaných diktatury a nabízí kompromitující náhražku spontánní organizace zdola. Přiznávám, moje perspektiva je závislá na textech západního marxismu a oproti Pullmannovi tedy demodé.

Bez ohledu na to, kdo z nás má pravdu, demokracie a demokratický aspekt jsou pro tuto záležitost věcně zcela nepřiměřená slova. Ve střední Evropě je navíc nepodporuje ani ona systematická fólie amerického populistického antiintelektualismu a antielitářství, kterou mohla využít Goldmanová ve svém Terror and Democracy in the Age of Stalin. Slova, která nevysvětlují, zatemňují.

Podobně působí i výrok, že rezoluce proti Slánskému nebyly jen inscenované. Jak tomu tvrzení rozumět, zvláště když se Pullmann při jeho obhajobě odvolává na výpovědi funkcionářů z centra, kteří byli vysláni do podniků a regionů, aby — jak to říci jinak — zajistili inscenaci příslušných rezolucí odsuzujících Slánského?

Překvapilo je, jak aktivně pojali své role ti, které měli inscenovat, snad dokonce herci sami v některých případech převzali roli režisérů. To ale nanejvýš znamená, že ti funkcionáři byli špatní režiséři a nevěděli, že inscenace se neobejde bez iniciativy herců, eventuálně že je překvapila schopnost manipulovaných nacházet v direktivních instrukcích možnosti nezamýšlené jejich autory.

Nikoliv, že se nejednalo o inscenaci. A je lhostejné, zda slovo použil poprvé zavádějícím způsobem Pullmann anebo již někdy dříve Karel Kaplan.

V Deníku Referendum chtěli Jan Randák a Ondřej Táborský Pullmannovo tvrzení o tom, že naprostá většina lidí nepovažovala za významnou hodnotu právo cestovat, podpořit údaji ze sociologického šetření z konce padesátých let.

Ponechme stranou, zda můžeme třetinu respondentů odepsat jako zanedbatelnou menšinu a zda tím, že nepoptávám zahraniční dovolenou, nějak vyjadřuji svůj vztah ke svobodě cestování. Důležitější je, že Pullmann to v rozhovoru s Danielem Kaiserem zjevně tvrdil pro zcela jiné období, mluvil o konci sedmdesátých a osmdesátých let. Odpovídal totiž Kaiserovi, který opravdu nevypadá na víc než svých padesát let, na otázku po jeho zkušenosti z dětství.

Michal Pullmann pronesl rozmáchlou větu: „Já bych jako historik nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova.“ Michal Klíma jí nerozuměl a volně parafrázováno se zeptal: Proč by se svoboda slova a předmanželské půjčky měly stavět do protikladu a proč by měl dělník na Slovensku v roce 1979 oceňovat svobodu slova, kterou nemohl užívat aktivně ani pasivně? Také bych to rád věděl, ale odpověď jsem zatím nezaslechl.

Možná jen prokazuji svoji neznalost a neporozuměl jsem zcela průhledné aluzi, ale nevím, kdo by toho dělníka chtěl stigmatizovat. Věřím, že někdo takový odsudek pronesl či mohl pronést, ale proč se vůči němu ještě dnes vymezovat?

Pullmann před deseti lety prolamoval antikomunistický diskurz v historickém poznání normalizace a nemohl to činit jinak než revizionisticky. A každému revizionismu hrozí, že se ocitne v zrcadlovém zajetí toho, co chtěl překonat. A že toto zrcadlové zajetí může být nedobytně impregnováno proti diskusi menšinářskou interpretací odlišných pohledů.

Příkladně se to projevuje u Randáka a Táborského, v jejichž čtení se Kaiser ptá nevhodně, Klíma útočí a kádruje a upozorníš-li na to, že demokratický aspekt stalinismu nedrží pojmově pohromadě, pak agresivně omezuješ „poslání historie jako kritické vědy“. Odsuzování, ublíženost domněle menšinového názoru, jen ne věcné odpovědi.

Michal Pullmann a Pavel Kolář ve svém programovém textu chtějí dějiny jako otevřenou rozpravu. Přeji jim sílu, aby pro tuto otevřenost dokázali zkrotit i pokušení jejich současné pozice a zelótství svých stoupenců.