Co si vzít z vývoje v Bělorusku
Martin PlevaPodle Martina Plevy je čím dál zjevnější, že se revoluce v Bělorusku nepovede. Tamní vývoj však přinesl několik důležitých podnětů pro naše přemýšlení o předlistopadovém režimu, pravici, levici i zahraniční politice Evropské unie.
Původně jsem chtěl svůj článek nazvat Poučení z běloruského vývoje, protože — nemohu si pomoct — o určité poučení (pro naši českou společnost) mi na prvním místě jde, ale je mně jasné, že konotace takového názvu by byly nepřijatelné, zvláště když si právě připomínáme tragická srpnová výročí. Na druhé straně se domnívám, že — bohužel — běloruské události budou mít mnohem více společného spíše s československým rokem 1968 než 1989.
Bělorusko pomalu mizí z prvních stránek novin a nebývá už otvírákem televizních zpráv. Mnozí lidé u nás patrně žijí v představě, že „revoluce“ už tak nějak v podstatě vyhrála a je jen otázkou času, kdy Lukašenko padne. Tomu optimismu však vývoj v posledních dnech nenasvědčuje.
Snad nejlepší analýzu možných scénářů běloruského vývoje podal v ČT bývalý generální konzul v Petrohradu Vladimír Votápek. Pregnantně řekl, že aby se změna režimu povedla, musí:
- státní média, především televize, vypovědět poslušnost a začít dělat aspoň trochu seriózní novinářskou práci,
- na stranu opozice musí přejít významná představitelé mocenského aparátu, především alespoň část silových složek,
- musí vydržet masové stávkové hnutí v továrnách a nejlepší by byla (třeba i opakovaná) generální stávka.
Je jasné, že nic z toho se nenaplňuje. Běloruská televize sice chvíli stávkovala, ale pak byli vzpurní zaměstnanci nahrazeni. O nějakých dezercích Lukašenkova aparátu, natož masových, nemůže být ani řeč. A především: zdá se, že režim udolává stávkové hnutí, jediný projev občanského protestu, který jej mohl opravdu citelně zasáhnout. Zdá se, že Tichanovská (Cichanouská) vyklízí pole a represe proti opozičníkům a organizátorům odporu se rozjíždějí.
Řekněme si to na rovinu: běloruská revolta může dost dobře být odsouzena k nezdaru, k postupnému vyhasínání a umírání, demonstranti se jednoho dne unaví. Naděje na lepší a lidštější život, na demokratičtější poměry a respektování lidských a občanských práv ze strany státu, to se pomalu, ale jistě rozplývá a ztrácí v mlze.
Štěstí z šesti●Petr Jedlička
Působivá videa z Běloruska: střety, pěsti, odhodlaná dívka i krycí estráda
Zklamání — zde tedy paralela s naším rokem 1968. A nejen to — provinilce čekají nejen kariérní a kádrové postihy (viz naše normalizace), ale také, uvědomíme-li si, jak se státní moc k občanům chová, dosti strastiplné chvíle v kriminálech a na policejních služebnách. Kde nastala chyba?
Myslím, že opoziční hnutí se nechalo opít zdánlivě velkolepými úspěchy z víkendu 15. a 16. srpna. Bylo jistě krásné vidět defilovat desetitisíce po bulvárech a Lukašenka vyvedeného z míry, ještě větší radost mnohým pochopitelně způsobovalo, když mohli být prostřednictvím internetu svědky toho, jak byl diktátor vypískán dělníky, svou někdejší voličskou základnou. Jenže právě v těch chvílích bylo třeba přejít do protiútoku ještě silnějšího — obsadit televizi a s těmi zaměstnanci, kteří k tomu byli ochotni, radikálně změnit vysílání — a především úplně zastavit ekonomiku země, koordinovaně vyhlásit stávky, včetně generální — a třeba i odpojit státní úřady od elektřiny atd.
To vše mělo být korunováno jasným požadavkem: do toho a toho termínu musejí být nové volby pod dohledem pozorovatelů, klidně i s účastí Lukašenka. Zkrátka revoluce „ v mezích zákona“, natož pak zákonů nesvobodného státu, se dělat nedá. Místo aby občané uvedli státní aparát ve zmatek a způsobili tak jeho totální paniku — a tím i rozklad, dali mu čas na konsolidaci. V tomto odstavci je snad skryto poučení — řekněme „nulté“ — vytčené jaksi před závorku.
Poučení první — zahraničněpolitické
Putin tedy možná nebude muset nijak přímo intervenovat — a naopak se dostane do komfortní pozice, kdy bude mít v Minsku slabého, na Rusku zcela závislého Lukašenka. Je jistě správné a nezbytné, že Západ (při dlouhotrvající pasivitě USA opět především A. Merkelová, jíž patří i v tomto bodě dík) začal s Ruskem vyjednávat.
Co se však ukazuje? Neuvěřitelná slabost Západu oproti Rusku, daná paradoxně siláckými postoji EU a USA v době ukrajinské krize. Majdan tehdy naši čelní představitelé podporovali vehementně a opravdu nepohrdli ani kdejakým neobanderovským fašounem, ale válku s Ruskem ochotni vést nebyli — a tak si Putin zkrátka vzal Krym a fakticky i východní Ukrajinu.
Samozřejmě ani v nejmenším nepléduji za válku s Ruskem, naopak, to by byla absolutní tragédie nedozírných rozměrů. Pokud ale hraju hru, na kterou nemám karty, pak zákonitě prohraju — a nejen to, zavařím to do budoucna sobě i jiným (nyní tedy po svobodě toužícím Bělorusům).
V následujících týdnech bude Západ, sklízející trpké plody neumětelství svých nedávných politických elit, pravděpodobně jen nečinně přihlížet, jak bude běloruské probuzení udusáno — a bude se leda modlit, aby Putin svého souseda skutečně vojensky neobsadil, a tím nezhoršil strategické vyhlídky přiléhajících zemí NATO. Přitom v době ukrajinské krize existovala možnost kompromisu s Janukovyčem, který byl — ve srovnání s běloruským tyranem — k takové cestě ochoten.
Poučení první tedy zní: Zdánlivá tvrdost a zásadovost, je-li nedomyšlená a nepromyšlená, se brzy může převrátit v ostudnou a trestuhodnou slabost. Přitom řekněme rovnou a bez obalu, že běloruský protest si zaslouží mnohem více sympatií a podpory než divoký Majdan.
Poučení druhé — příspěvek ke sporu o dějiny
Pokud porovnáme československý rok 1989 a běloruské léto 2020, vidíme zcela zřetelně, jak slabý a měkký byl pozdněnormalizační jakešovský režim. Ten přestal své občany bít hned po prvním večeru, rychle ztratil kontrolu nad médii, zbavil se vypískaného Štěpána — a hlavně se v něm velmi rychle objevili lidé jako Ladislav Adamec vyjednávající s OF, nebo dokonce jako Marián Čalfa, který — jak známo — zařídil zvolení Václava Havla prezidentem. Nejde tedy pouze o to, že režim „nestál jen na bodácích“, ale o to, jak relativně slabý represivní charakter už v oné době měl (rok 1969 byl samozřejmě něco jiného).
Sloupek●Ondřej Vaculík
Normalizace jako diktatura s lidskou tváří? Nad letošním výročím osmašedesátého
Kdo chce vidět krutého a neústupného diktátora a skutečně tvrdě utlačovatelský režim, nechť se podívá do současného Běloruska. Jakeš a Husák (ochotný jmenovat vládnu národního porozumění) tak dostávají ve srovnání s Lukašenkem mnohem lidštější tvář, i když pozitivními postavami českých dějin jistě nebyli. Pokud někdo namítne, že v Kremlu seděl v roce 1989 také někdo úplně jiný než dnes — pak se vracíme nejen k poučení prvnímu, ale zároveň si znovu uvědomíme, jak je absurdní házet všechny komunisty do jednoho vaku stejných zločinců.
Poučení druhé: Kdo spílá Pullmannovi a „neomarxistickým“ revizionistům, ať se probůh aspoň na chvíli zamyslí nad rozdíly uvedenými výše. Snad nás to už jednou vyléčí z ideologických černo-bílých klišé.
Poučení třetí — pro levici
Pokud snad v hlavách některých levičáků stále straší to, že podstatou jejich politiky by mělo být zestátňování, mohl by jim případ Běloruska — doufejme, že definitivně — otevřít oči. Postátnění ekonomiky spolu s nedemokratickým způsobem vlády nemůže vést k ničemu jinému nežli tyranii. Zvlášť když se „táta dělníků“ nerozpakoval zavést čistokrevné neoliberální opatření, totiž smlouvy na dobu určitou (dalšími asociálními bonbonky z vůle tohoto prý toho „ochránce lidu před kapitalismem“ je zvyšování odchodu věku do důchodu nebo perzekuce nezaměstnaných).
Tady taky leží tajemství krachu revolty. Dělníci se zkrátka bojí o práci a režim si bohužel dokáže na jejich předáky došlápnout jako na první.
Poučení třetí by se dalo formulovat takto: Státní kapitalismus přináší z podstaty věci vždy více nesvobody než kapitalismus soukromý (pozdrav do Pekingu). A ještě jinak: státní socialismus (kolikátý už je tohle vlastně důkaz?) úspěšně vybudovat nelze, resp. takový systém ve skutečnosti splývá se státním kapitalismem — hle, skoro hegelovská jednota (zdánlivých ovšem) protikladů…
Poučení čtvrté — pro pravici
Pokud by leckterý pravičák zajásal, že mu běloruské události dávají za pravdu, a že tedy nejjistější ochranou lidské svobody je volný trh a soukromé vlastnictví, bude třeba jeho optimismus zmírnit. Mohl by se totiž zamyslet nad tím, zda zničení a vykuchání např. pracovního práva a jiných vymožeností sociálního státu, o něž pravice v posledních desetiletích víceméně stále usiluje, neudělá náhodou ze všech šéfů takové malé Lukašenky.
Možná by se dokonce mohli pravicoví voliči konečně vcítit do kůže českých dělníků makajících za drsných podmínek v montovnách, jimž chtěli a snad možná i stále chtějí přemnozí obhájci demokracie a někteří návštěvníci chvilkařských mítinků vzít i to málo jistot, co mají…
Poučením čtvrtým a posledním nechť je toto: Kdo myslí vážně obranu demokracie a občanských svobod před oligarchou či kýmkoli jiným, ten musí vzít vážně sociální práva a musí být ochoten dělat sociálně citlivou politiku. Pokud k tomu není ochoten nebo pokud to nepochopil, bude stále a stále jen prohrávat. Sice v podstatě po zásluze, jenomže spolu s ním může prohrát i demokracie. Ta naše česká, nemyslím nyní tu běloruskou, která — obávám se — už může věřit leda v zázrak.
V zásadě má pan Pleva pravdu: všechno opravdu ukazuje na to, že pokus o odstranění diktátora Lukašenka a jeho režimu postupně zajde na úbytě. Pan Pleva má pravdu i ve vypočítávání důvodů, proč tomu tak je. Ano, opozice především zaspala příhodný okamžik. Tedy především ten okamžik, kdy - snad - bylo možno zorganizovat a provést generální stávku. Další zlomový okamžik byl v tom, že masové demonstrace ztratily na dynamice. Jeden z účastníků pražských listopadových událostí věc popsal velmi výstižně: "Ano, režim měl připravený svůj represivní aparát. Ale když pak jeden den na Václavák přijde sto tisíc lidí, druhý den dvě stě tisíc a potom půl miliónu - tak co proti tomu ještě udělat?!..."
A to se pak na Letnou dostavil ještě celý milión. V Bělorusku jak řečeno tato stále vzrůstající dynamika nenastala, zřejmě byl dosažen kulminační bod, a příliv zase začíná opadávat.
Přesto je ale dost nefér, když se srovnává situace v dnešním Bělorusku s tehdejším Československem (s tím podtónem, že Bělorusové to prý zpackali). V lecčems byla tehdejší situace přece jenom dosti jiná.
Za prvé: tehdy se hroutil celý svět komunismu. Všude kolem se už zhroutil; a bylo objektivně víceméně nemožné, aby se v Československu udržel natrvalo. - Lukašenko oproti tomu svou moc nestaví na žádné ideologii, kterou by bylo možno demaskovat jako falešnou. S tím souvisí: Lukašenkův režim je "jenom" diktatura; není to zřejmě diktatura totalitní. To jest: kdo nevystupuje aktivně proti režimu, může žít celkem v klidu. Proto potenciál odporu mezi lidem není tak silný, jako v režimech "reálného socialismu".
Bod zlomu: je nutno si uvědomit, jakou úlohu "urychlovače požáru" v listopadu 1989 sehrála zpráva (byť falešná) o zabití studenta Zifčáka. Stejně tak Majdan v Kyjevě byl definitivně zradikalizován až po prvních zabitých. Lukašenkův režim alespoň zatím takovéto - zcela zjevné - oběti své brutality nemá.
Generální stávka: právě ta byla v tehdejším Československu zřejmě tím rozhodujícím momentem, když představitelé režimu definitivně pochopili, že naprosto ztratili svou sociální základnu. Ovšem: podle svědectví tehdejších účastníků to, že se tehdy podařilo tu generální stávku zorganizovat, bylo činem a zásluhou zřejmě jenom hrstky několika aktivních jednotlivců. Kdyby toho nebylo - kdo ví, jak by se situace nadále vyvíjela.
Zkrátka: žádná revoluce nemá předem garantován svůj úspěch. Právě proto je to revoluce, protože proti ní stojí organizovaná moc. A mnohdy v dějinách záleželo jenom na momentální konstelaci faktorů, na zcela náhodných událostech, jak celé měření sil nakonec dopadne.
Současný pokus o svržení Lukašenka tedy opravdu zřejmě nevyjde. Ale - je otázka jestli bude moci nadále vládnout opravdu stejně jako doposud. Jestliže proti němu doposud stála víceméně jenom malá skupinka disidentů, nyní už policejní brutalita a vědomí zfalšovaných voleb proti němu postaví velkou část národa. A kdo ví, jestli do příštích voleb se přece jenom neustanoví organizovanější opozice, která - samozřejmě opět zfalšované - volby dokáže využít úspěšněji, nežli ta současná.
V jedné věci je ale nutno s M. Plevou zcela zásadně nesouhlasit - totiž když obviňuje Západ, že neposkytuje běloruské opozici dostatečnou podporu.
Není nic - naprosto a vůbec nic - čím by Západ mohl běloruské opozici nějak účinně pomoci. Bohužel - je tomu tak. Jakýkoli pokus o podporu by Lukašenko okamžitě interpretoval jako doklad pravdivosti svého tvrzení, že celé hnutí proti jeho režimu je organizováno a dirigováno z ciziny - a jenom by se tak posílila jeho pozice.
Bohužel, situace je taková, že nám (ostatně nejinak nežli v celé řadě obdobných případů) nezbývá nic jiného nežli trpně přihlížet tomu, jak někde ve světě zase vítězí lidská ničemnost a podlost.
BĚLORUSKO: NOUZE O FAŠOUNY
"Majdan naši čelní představitelé podporovali vehementně a nepohrdli ani neobanderovským fašounem..."
"[V Bělorusku] ... bylo třeba přejít do protiútoku ještě silnějšího [silnějšího než vypískání Lukašenka dělníky] — obsadit televizi, zastavit ekonomiku země a třeba i odpojit státní úřady od elektřiny..."
Prohraje běloruská demokracie proto, že nemá dostatek fašounů?
Neméně důležité, než jsou vyhlídky běloruského revolučního hnutí, jsou reálná očekávání obyvatel Běloruska vztahující se k případnému Bělorusku bez Lukašenka.
Zdá se, že v takovém případě mohou nastat pouze tři možnosti: velmi silný vliv Ruska hraničící až s případným začleněním do Ruské federace; opravdová samostatnost a suverenita, v níž se bude dařit budovat spravedlivý a sociálně vyspělý stát; kolonie západního kapitálu po vzoru někdejších východoevropských satelitů Moskvy.
Myslím, že u první a třetí varianty není o co stát. Druhá varianta by znamenala zázrak, který ovšem Bělorusům ze srdce přeji.
Nedivil bych se, kdyby právě úvahy tohoto druhu byly důvodem ochabujícího revolučního nadšení. Jízlivě bych ještě dodal – jen aby Bělorusové ještě nevzpomínali v dobrém na časy s Alexandrem Lukašenkem.
Víte, ten recept pana Plevy ("přejít do protiútoku, obsadit televizi, zastavit ekonomiku, odpojit státní úřady od elektřiny; válku s Ruskem naši čelní představitelé ochotni vést nebyli; nepléduji za válku s Ruskem; pokud hraju hru, na kterou nemám..."), já tomu prostě nerozumím, za co pan Pleva vlastně pléduje.
Trochu mi to ale připadá jako "rady z Prahy do Damašku", jak v Sýrii správně vést občanskou válku. Zajímalo by mě, co by na ty rady řekl nějaký běloruský odpůrce Lukašenka, popřípadě třeba i člověk na venkově.
Problém Majdanu bylo, že byl příliš násilný, a že nezanedbatelnou část "demonstrantů" tvořily jakési polovojenské milice (jednotky), poměrně dobře organizované, často s krajně nacionalistickou a extremistickou ideologií. Nic takového v Bělorusku není. /Nepléduji za zabíjení Lukašenkových policistů, jak to dělali ukrajinští revolucionáři Janukovyčovům mužům./
Západ byl zkrátka vůči Majdanu příliš tvrdý, i když neměl žádné prostředky, jak nad Putinem vyhrát. Rozdělení Ukrajiny a anexi Krymu za vítězství Západu považovat nelze.
Zkušenost s Ukrajinou ovšem naučila Putina, že nemůže tolerovat naprosto žádné změny "ve svém blízkém zahraničí", tedy ve své sféře vlivu, které by jen trochu připouštěly možnost dalšího strategického posílení NATO. Proto nemůže v Bělorusku dovolit svobodné volby. I když hodně Bělorusů říká, že nikterak nejsou proti Rusku, nemá Putin nikde zaručeno, že ze svobodných voleb by nevzešla politická reprezentace jednoznačně prozápadní. To na neuralgických hranicích Běloruska nemůže Putin riskovat. Proto mají holt Bělorusové smůlu.
Čili pravdu má i pan Poláček - Západ toho mnoho dělat nemůže (i když sankce by asi mohly být přísnější), ale Bělorusko je zkrátka obětí obnovené studené války, na jejímž rozpoutání (ukrajinskou krizí) má Západ také svůj podíl. V tomto smyslu jsem také západní politiky kritizoval - ani ne tak za řešení současné běloruské krize jako spíš za řešení někdejší krize ukrajinské.
Josef Poláček má zásadní pravdu v jiné větě: "Žádná revoluce nemá předem garantován svůj úspěch." A také si nemůže vybírat podmínky, kdyby čekala na ty opravdu vhodné, nikdy by se neuskutečnila.
A ještě bych dodal, žádná revoluce nemá zajištěnou kádrovou jistotu. Francouzskou revoluci v očích anglických a amerických měštáků úspěšně dávno před terorem diskreditoval obraz dames de la Halle a sansculotů, té „městské lůzy, nástroje jejího [to jest revoluce] uskutečnění, zkažené nevědomostí, chudobou a neřestí [která] nemohla být dost zdrženlivá pro rozumný čin." (Thomas Jefferson). Z odporu proti Janukovyčově režimu a jeho brutálním policajtům a armádě si podobně můžeme k diskreditaci vybrat jen minoritní extrémně nacionalistickou vrstvu a bohužel podstatně širší podhoubí antisemitismu, které se ve velkých oblastech Ukrajiny aktivuje s každou sociální bouří. Proč mluvit o efektivní organizaci demokratických samospráv a občanském pathosu většiny lidí, kteří na Majdanu riskovali kulku od Janukovyčových snajperů?
Já Majdan nediskredituji. Odpovídal jsem p. Nushartovi na to, jaký a je rozdíl mezi Ukrajinou 2014 a Běloruskem 2020, a dovysvětloval jsem svou větu o tom, že Bělorusko si zaslouží více podpory než Majdan. Západ se ale evidentně zachová přesně opačně. Je to všechno velmi, velmi smutné...
Inu, to je věc interpretace, osobně nevím o "neobanderovském fašounovi", kterého "naši čelní představitelé" zahrnuli do své vehementní podpory.
Spíš jde o to, jak by mohl Západ (ostatně který?) podpořit Bělorusko.
Diplomatickou ofenzivou včetně nutně neefektivních sankcí? To se děje a pro šance Běloruska je podmínka nutná, zdaleka ne však postačující.
Vojensky? Tedy -- pomineme-li riziko světové katastrofy -- vytvořit další oblast požáru lokální občanské války, kterému se z globálního pohledu říká pozoruhodně zmražený konflikt? To bych Bělorusům nepřál.
Ekonomicky ? To by šlo teprve po Lukačenkově pádu. A je tu zásadní problém, běloruské hospodářství je orientováno na Rusko, od dovozu plynu přes odbyt potaše a traktorů. Transformační náklady změny by byly neporovnatelně vyšší než u nás po roce 1989 a běloruské zdroje jsou zřetelně menší.
Hluboký týl pro opozici, včetně přípravy scénářů a podpory její přímé komunikace s Ukrajinou a Ruskem? Určitě.
A k tomu týlu by ovšem patřila i ochota přijmou persekvované dělníky po poražené generální stávce, zajistit vyhozeným středoškolákům a vysokoškolákům možnost dostudovat v EU, postarat se o studium dětí těch poražených. Vzhledem k jazykové výbavě Bělorusů by hlavní břímě nesl onen přibližně sedmdesátimilionový pás, ve kterém se mluví spřízněnými jazyky. Takže, máme odvahu prosazovat volný příchod běloruské emigrace do ČR, poskytnout v případě nouze deset procent míst na našich vysokých školách a odpovídající stipendia, zřídit a provozovat střední školy s bilinguální českou a ruskou či běloruskou výukou? Resp. znáte nějakou českou politickou stranu, která by si dalo do volebního programu?
Tak s tím, že komunismus byl v určitém ohledu lidský souhlasím...
A jinak bych řekl, že pokud západní kapitál (maskující se pod heslem "svoboda a demokracie") rozkrade Bělorusko, tak se tamějším dělníkům po autoritářích Lukašenkovi a Putinovi bude možná ještě stýskat. Ona jaksi svoboda skladníka pracujícího v drsných podmínkách např. Amazonu je jaksi jiná (ale všude po světě podobná), než třeba svoboda příslušníka střední třídy nebo kaptalisty.
Víte něco o podmínkách, v jakých pracuje skladník dejme tomu na nádraží v Minsku?