V zásadě má pan Pleva pravdu: všechno opravdu ukazuje na to, že pokus o odstranění diktátora Lukašenka a jeho režimu postupně zajde na úbytě. Pan Pleva má pravdu i ve vypočítávání důvodů, proč tomu tak je. Ano, opozice především zaspala příhodný okamžik. Tedy především ten okamžik, kdy - snad - bylo možno zorganizovat a provést generální stávku. Další zlomový okamžik byl v tom, že masové demonstrace ztratily na dynamice. Jeden z účastníků pražských listopadových událostí věc popsal velmi výstižně: "Ano, režim měl připravený svůj represivní aparát. Ale když pak jeden den na Václavák přijde sto tisíc lidí, druhý den dvě stě tisíc a potom půl miliónu - tak co proti tomu ještě udělat?!..."

A to se pak na Letnou dostavil ještě celý milión. V Bělorusku jak řečeno tato stále vzrůstající dynamika nenastala, zřejmě byl dosažen kulminační bod, a příliv zase začíná opadávat.

Přesto je ale dost nefér, když se srovnává situace v dnešním Bělorusku s tehdejším Československem (s tím podtónem, že Bělorusové to prý zpackali). V lecčems byla tehdejší situace přece jenom dosti jiná.

Za prvé: tehdy se hroutil celý svět komunismu. Všude kolem se už zhroutil; a bylo objektivně víceméně nemožné, aby se v Československu udržel natrvalo. - Lukašenko oproti tomu svou moc nestaví na žádné ideologii, kterou by bylo možno demaskovat jako falešnou. S tím souvisí: Lukašenkův režim je "jenom" diktatura; není to zřejmě diktatura totalitní. To jest: kdo nevystupuje aktivně proti režimu, může žít celkem v klidu. Proto potenciál odporu mezi lidem není tak silný, jako v režimech "reálného socialismu".

Bod zlomu: je nutno si uvědomit, jakou úlohu "urychlovače požáru" v listopadu 1989 sehrála zpráva (byť falešná) o zabití studenta Zifčáka. Stejně tak Majdan v Kyjevě byl definitivně zradikalizován až po prvních zabitých. Lukašenkův režim alespoň zatím takovéto - zcela zjevné - oběti své brutality nemá.

Generální stávka: právě ta byla v tehdejším Československu zřejmě tím rozhodujícím momentem, když představitelé režimu definitivně pochopili, že naprosto ztratili svou sociální základnu. Ovšem: podle svědectví tehdejších účastníků to, že se tehdy podařilo tu generální stávku zorganizovat, bylo činem a zásluhou zřejmě jenom hrstky několika aktivních jednotlivců. Kdyby toho nebylo - kdo ví, jak by se situace nadále vyvíjela.

Zkrátka: žádná revoluce nemá předem garantován svůj úspěch. Právě proto je to revoluce, protože proti ní stojí organizovaná moc. A mnohdy v dějinách záleželo jenom na momentální konstelaci faktorů, na zcela náhodných událostech, jak celé měření sil nakonec dopadne.

Současný pokus o svržení Lukašenka tedy opravdu zřejmě nevyjde. Ale - je otázka jestli bude moci nadále vládnout opravdu stejně jako doposud. Jestliže proti němu doposud stála víceméně jenom malá skupinka disidentů, nyní už policejní brutalita a vědomí zfalšovaných voleb proti němu postaví velkou část národa. A kdo ví, jestli do příštích voleb se přece jenom neustanoví organizovanější opozice, která - samozřejmě opět zfalšované - volby dokáže využít úspěšněji, nežli ta současná.

V jedné věci je ale nutno s M. Plevou zcela zásadně nesouhlasit - totiž když obviňuje Západ, že neposkytuje běloruské opozici dostatečnou podporu.

Není nic - naprosto a vůbec nic - čím by Západ mohl běloruské opozici nějak účinně pomoci. Bohužel - je tomu tak. Jakýkoli pokus o podporu by Lukašenko okamžitě interpretoval jako doklad pravdivosti svého tvrzení, že celé hnutí proti jeho režimu je organizováno a dirigováno z ciziny - a jenom by se tak posílila jeho pozice.

Bohužel, situace je taková, že nám (ostatně nejinak nežli v celé řadě obdobných případů) nezbývá nic jiného nežli trpně přihlížet tomu, jak někde ve světě zase vítězí lidská ničemnost a podlost.

BĚLORUSKO: NOUZE O FAŠOUNY

"Majdan naši čelní představitelé podporovali vehementně a nepohrdli ani neobanderovským fašounem..."

"[V Bělorusku] ... bylo třeba přejít do protiútoku ještě silnějšího [silnějšího než vypískání Lukašenka dělníky] — obsadit televizi, zastavit ekonomiku země a třeba i odpojit státní úřady od elektřiny..."

Prohraje běloruská demokracie proto, že nemá dostatek fašounů?

Neméně důležité, než jsou vyhlídky běloruského revolučního hnutí, jsou reálná očekávání obyvatel Běloruska vztahující se k případnému Bělorusku bez Lukašenka.

Zdá se, že v takovém případě mohou nastat pouze tři možnosti: velmi silný vliv Ruska hraničící až s případným začleněním do Ruské federace; opravdová samostatnost a suverenita, v níž se bude dařit budovat spravedlivý a sociálně vyspělý stát; kolonie západního kapitálu po vzoru někdejších východoevropských satelitů Moskvy.

Myslím, že u první a třetí varianty není o co stát. Druhá varianta by znamenala zázrak, který ovšem Bělorusům ze srdce přeji.

Nedivil bych se, kdyby právě úvahy tohoto druhu byly důvodem ochabujícího revolučního nadšení. Jízlivě bych ještě dodal – jen aby Bělorusové ještě nevzpomínali v dobrém na časy s Alexandrem Lukašenkem.

Víte, ten recept pana Plevy ("přejít do protiútoku, obsadit televizi, zastavit ekonomiku, odpojit státní úřady od elektřiny; válku s Ruskem naši čelní představitelé ochotni vést nebyli; nepléduji za válku s Ruskem; pokud hraju hru, na kterou nemám..."), já tomu prostě nerozumím, za co pan Pleva vlastně pléduje.

Trochu mi to ale připadá jako "rady z Prahy do Damašku", jak v Sýrii správně vést občanskou válku. Zajímalo by mě, co by na ty rady řekl nějaký běloruský odpůrce Lukašenka, popřípadě třeba i člověk na venkově.

Problém Majdanu bylo, že byl příliš násilný, a že nezanedbatelnou část "demonstrantů" tvořily jakési polovojenské milice (jednotky), poměrně dobře organizované, často s krajně nacionalistickou a extremistickou ideologií. Nic takového v Bělorusku není. /Nepléduji za zabíjení Lukašenkových policistů, jak to dělali ukrajinští revolucionáři Janukovyčovům mužům./

Západ byl zkrátka vůči Majdanu příliš tvrdý, i když neměl žádné prostředky, jak nad Putinem vyhrát. Rozdělení Ukrajiny a anexi Krymu za vítězství Západu považovat nelze.

Zkušenost s Ukrajinou ovšem naučila Putina, že nemůže tolerovat naprosto žádné změny "ve svém blízkém zahraničí", tedy ve své sféře vlivu, které by jen trochu připouštěly možnost dalšího strategického posílení NATO. Proto nemůže v Bělorusku dovolit svobodné volby. I když hodně Bělorusů říká, že nikterak nejsou proti Rusku, nemá Putin nikde zaručeno, že ze svobodných voleb by nevzešla politická reprezentace jednoznačně prozápadní. To na neuralgických hranicích Běloruska nemůže Putin riskovat. Proto mají holt Bělorusové smůlu.

Čili pravdu má i pan Poláček - Západ toho mnoho dělat nemůže (i když sankce by asi mohly být přísnější), ale Bělorusko je zkrátka obětí obnovené studené války, na jejímž rozpoutání (ukrajinskou krizí) má Západ také svůj podíl. V tomto smyslu jsem také západní politiky kritizoval - ani ne tak za řešení současné běloruské krize jako spíš za řešení někdejší krize ukrajinské.

Josef Poláček má zásadní pravdu v jiné větě: "Žádná revoluce nemá předem garantován svůj úspěch." A také si nemůže vybírat podmínky, kdyby čekala na ty opravdu vhodné, nikdy by se neuskutečnila.

A ještě bych dodal, žádná revoluce nemá zajištěnou kádrovou jistotu. Francouzskou revoluci v očích anglických a amerických měštáků úspěšně dávno před terorem diskreditoval obraz dames de la Halle a sansculotů, té „městské lůzy, nástroje jejího [to jest revoluce] uskutečnění, zkažené nevědomostí, chudobou a neřestí [která] nemohla být dost zdrženlivá pro rozumný čin." (Thomas Jefferson). Z odporu proti Janukovyčově režimu a jeho brutálním policajtům a armádě si podobně můžeme k diskreditaci vybrat jen minoritní extrémně nacionalistickou vrstvu a bohužel podstatně širší podhoubí antisemitismu, které se ve velkých oblastech Ukrajiny aktivuje s každou sociální bouří. Proč mluvit o efektivní organizaci demokratických samospráv a občanském pathosu většiny lidí, kteří na Majdanu riskovali kulku od Janukovyčových snajperů?

Já Majdan nediskredituji. Odpovídal jsem p. Nushartovi na to, jaký a je rozdíl mezi Ukrajinou 2014 a Běloruskem 2020, a dovysvětloval jsem svou větu o tom, že Bělorusko si zaslouží více podpory než Majdan. Západ se ale evidentně zachová přesně opačně. Je to všechno velmi, velmi smutné...

Inu, to je věc interpretace, osobně nevím o "neobanderovském fašounovi", kterého "naši čelní představitelé" zahrnuli do své vehementní podpory.

Spíš jde o to, jak by mohl Západ (ostatně který?) podpořit Bělorusko.

Diplomatickou ofenzivou včetně nutně neefektivních sankcí? To se děje a pro šance Běloruska je podmínka nutná, zdaleka ne však postačující.

Vojensky? Tedy -- pomineme-li riziko světové katastrofy -- vytvořit další oblast požáru lokální občanské války, kterému se z globálního pohledu říká pozoruhodně zmražený konflikt? To bych Bělorusům nepřál.

Ekonomicky ? To by šlo teprve po Lukačenkově pádu. A je tu zásadní problém, běloruské hospodářství je orientováno na Rusko, od dovozu plynu přes odbyt potaše a traktorů. Transformační náklady změny by byly neporovnatelně vyšší než u nás po roce 1989 a běloruské zdroje jsou zřetelně menší.

Hluboký týl pro opozici, včetně přípravy scénářů a podpory její přímé komunikace s Ukrajinou a Ruskem? Určitě.

A k tomu týlu by ovšem patřila i ochota přijmou persekvované dělníky po poražené generální stávce, zajistit vyhozeným středoškolákům a vysokoškolákům možnost dostudovat v EU, postarat se o studium dětí těch poražených. Vzhledem k jazykové výbavě Bělorusů by hlavní břímě nesl onen přibližně sedmdesátimilionový pás, ve kterém se mluví spřízněnými jazyky. Takže, máme odvahu prosazovat volný příchod běloruské emigrace do ČR, poskytnout v případě nouze deset procent míst na našich vysokých školách a odpovídající stipendia, zřídit a provozovat střední školy s bilinguální českou a ruskou či běloruskou výukou? Resp. znáte nějakou českou politickou stranu, která by si dalo do volebního programu?

Tak s tím, že komunismus byl v určitém ohledu lidský souhlasím...

A jinak bych řekl, že pokud západní kapitál (maskující se pod heslem "svoboda a demokracie") rozkrade Bělorusko, tak se tamějším dělníkům po autoritářích Lukašenkovi a Putinovi bude možná ještě stýskat. Ona jaksi svoboda skladníka pracujícího v drsných podmínkách např. Amazonu je jaksi jiná (ale všude po světě podobná), než třeba svoboda příslušníka střední třídy nebo kaptalisty.