Vloni v květnu jsme byli s dokumentaristy Erikou Hníkovou a Radimem Procházkou v Bělorusku natočit deset dílů televizního cyklu Bělorusko jedna báseň. Ten teď běží na Belsatu, což je taková Svobodná Evropa s obrázky vysílající z Varšavy. Když jsme se poprvé v exilové televizi objevili, mluvili jsme rusky a ještě o něco hůř polsky a pořád dokola se nás ptali, proč budou o běloruských básnících točit Češi. Taky se ptali, jestli chceme vidět redakci Belsatu, pochopitelně jsme kývli a oni nás provedli dlouhou chodbou a ukazovali na zavřené dveře a říkali, že tam je střižna, tam studio a tam hlasatelna, žádné dveře neotevřeli, konspirace probíhala na sto procent.

Minsk má přezdívku sluneční město, stalinská architektura rozpůlená několikaproudovými silnicemi. Kdo má rád Český Krumlov a Budějovice, ten by tam dlouho nevydržel, kdo má slabost pro škaredou krásu Ostravy nebo Ústí nad Labem, bude spokojen. Nejmladší z nás, Erika Hníková neumí rusky ani slovo, my ostatní básničky z učebnice pro pátou třídu, a tak se z nás domluvila nejlíp. Dal jsem jí průkazku PRESS s fotkou a nápisem Větrné mlýny film, kterou jsem doma vyrobil, a ona se cítila bezpečně natolik, že kdykoli ji zastavil milicionář, že filmuje na nepovoleném místě, vrhla se mu kolem ramen a vesele volala: u minja kartička.

Milicionář na ten optimismus neměl energii, poprvé za den se ho někdo nebál, mávnul rukou a Erika točila dál. Porady o přesahu a proměně jsme prožívali v nonstop bufetu hotelu Sputnik, paneláku v centru s ocelovým výtahem, kde jezdí pasažéři se skloněnou hlavou a nikdy neodpoví na pozdrav a úsměv považují za útok, pili jsme hlavně pivo a dávali si pozor na vodku a jiné chemické přípravky, abychom přežili.