Také jste si všimli? Plynová roztržka režimu Alexandra Lukašenka s ruským Gazpromem vrátila Bělorusko po letech na hlavní stránky světových novin. Monopolní vývozce plynu si stěžoval, že vláda v Minsku neplatí za surovinu sjednanou cenu, a dávky začal postupně snižovat; Lukašenko zas Moskvě vzkázal, že dluží 260 milionů dolarů za tranzit přes jeho území, a začal uzavírat kohouty na západ.

Pravda, vše se poměrně rychle urovnalo. V noci ze středy na čtvrtek složilo Bělorusko požadovaný stodevadesátimilionový doplatek, ve čtvrtek odpoledne zas Gazprom odeslal osmdesát procent dlužné částky. Neshody ohledně zbytku ruského dluhu sice přetrvávají, v kontextu situace jde však o pakatel. Dá se očekávat, že se obě strany dříve či později dohodnou, neboť Bělorusko nemá plné zásobníky jako Ukrajina v lednu 2009 a oněch třicet dva milionů dolarů, jež Gazprom ještě nesplatil, nelze s ukrajinskými dvěma miliardami srovnávat.

Zajímavá je ovšem jiná věc: způsob, jakým Alexandr Lukašenko, Alexej Miller a Dmitrij Medveděv během roztržky komunikovali. Nemyslím ani tak samotný rozpor, ba ani to, že bylo ultimátum z obou stran opravdu naplněno. K tomu od roku 2004, kdy Rusko začalo dodávky plynu do Běloruska zdražovat, docházelo takřka periodicky.

Pozoruhodné je až zasazení užité rétoriky do současného kontextu: Lukašenkův režim je ve světě čím dál víc izolován. Kremelská vláda pečlivě odlišuje svoje a jeho zájmy, Brusel se tváří obojetně, na Ukrajině již nevládne režim, vůči kterému by se mohl vymezovat (mnoho analytiků soudí, že právě mediálně vděčné přibarvování problematického vývoje na oranžové Ukrajině pomohlo Lukašenkovi udržet většinovou podporu), a osa Írán — Súdán — Venezuela, s níž se Bělorusko sblížilo v posledních letech, dnes sama potřebuje zastánce.

Hospodářská a sociální situace v Bělorusku není samozřejmě srovnatelná třeba s poměry na Sibiři či v ruském Podkavkazí, trend vývoje je ale závislý právě na dobrých vztazích s Ruskem. Od letošního ledna totiž existuje mezi oběma zeměmi celní unie, z níž je pro neshody vyňato čtyři sta položek, které jsou pro běloruskou ekonomiku klíčové. Státy se měly na harmonizaci režimu domluvit v průběhu letošního jara. To se však nestalo. A letos na podzim, či příští rok v zimě se mají v Bělorusku konat prezidentské volby.

Laskavý čtenář nechť se neděsí. Nemíním se tu přihlásit ke světonázoru, dle něhož zůstává dějinnou ambicí Ruska postupné požírání hranic od Kuril až po Šumavu, respektive snaha o instalaci loutkových vlád do všech přiléhajících států, jež mají v budoucnu vytvořit nový totalitní svaz. (Z této studenoválečné obavy se mimochodem zrodila velká část touhy po americkém radaru.)

Jsem ale toho přesvědčení, že jisté geopolitické myšlení u současné ruské nomenklatury existuje. Kreml sleduje — dle mého čtení — záměr podpořit v blízkém příhraničí svébytné, spíše neutrální, avšak hospodářskému provázání nakloněné režimy — státy, kde nebude nucen nákladně pacifikovat případné nepokoje a neustále konejšit ostatní velmoci znepokojené ruskou rozpínavostí, ale zároveň v jistém smyslu klienty. Takové nárazníky, stoupence a odbytiště zároveň.

Podívá-li se člověk na mapu, uzří, že něco takového se už putino-medveděvovské administrativě splnilo na Ukrajině, v Arménii, v Turkmenistánu, Uzbekistánu, do značné míry v Kazachstánu a nově nejspíš i v Kyrgyzstánu. V Moldově, Ázerbájdžánu a zatím i v Gruzii je to problematické, protože každá z těchto zemí má vlastní velmocenské zastánce. Bělorusko však nikoliv.

Alexandr Tolčinský, jenž dění v oblasti komentuje pro Český rozhlas, si v aktuálním příspěvku všímá, že se běloruská opozice od posledních voleb spíše rozdrobila. Strany jsou rozhádané, zázemí v lokální politice neexistuje a na příštího prezidenta chce kandidovat hned deset uchazečů. Běloruské opoziční servery nicméně stále víc vyzdvihují jednoho nad jiné. A tím je hlavní tvář občanské iniciativy Evropské Bělorusko Andrej Sannikov.

Zatímco Aljaxandr Milinkievič, který reprezentoval větší část opozice ve volbách roku 2006, začal svou letošní kampaň hledáním podpory ve Washingtonu (a ne příliš úspěšně), Sannikov byl během jara několikrát v Moskvě. Tají se, co tam dojednal. Ví se však, že jej přijal osobně Vladimir Putin. Zřejmě spolu nehovořili o lovu sněžných levhartů.

Bude zajímavé v nadcházejících měsících sledovat, kterak si právě tento politik vede — kam jezdí, co říká, jak jej přijímají a co o něm soudí sami Bělorusové. Bude též zajímavé pozorovat, jak se vyvíjí zejména hospodářské styky Moskvy s Minskem. Pokud uslyšíme jméno Sannikov stále častěji, a jestli nedojde k harmonizaci obchodních vztahů mezi Ruskem a Běloruskem do listopadu, bude to soudím znamenat, že se blíží konec Alexandra Lukašenka.