Blíží se konec Alexandra Lukašenka?
Petr JedličkaSoučasný spor o cenu, respektive poplatky za tranzit ruského plynu přes Bělorusko bude nejspíše vbrzku urovnán. V kontextu, v němž se odehrává, lze ovšem pozorovat přesahy, které se mohou stát současnému režimu v Minsku osudnými.
Také jste si všimli? Plynová roztržka režimu Alexandra Lukašenka s ruským Gazpromem vrátila Bělorusko po letech na hlavní stránky světových novin. Monopolní vývozce plynu si stěžoval, že vláda v Minsku neplatí za surovinu sjednanou cenu, a dávky začal postupně snižovat; Lukašenko zas Moskvě vzkázal, že dluží 260 milionů dolarů za tranzit přes jeho území, a začal uzavírat kohouty na západ.
Pravda, vše se poměrně rychle urovnalo. V noci ze středy na čtvrtek složilo Bělorusko požadovaný stodevadesátimilionový doplatek, ve čtvrtek odpoledne zas Gazprom odeslal osmdesát procent dlužné částky. Neshody ohledně zbytku ruského dluhu sice přetrvávají, v kontextu situace jde však o pakatel. Dá se očekávat, že se obě strany dříve či později dohodnou, neboť Bělorusko nemá plné zásobníky jako Ukrajina v lednu 2009 a oněch třicet dva milionů dolarů, jež Gazprom ještě nesplatil, nelze s ukrajinskými dvěma miliardami srovnávat.
Zajímavá je ovšem jiná věc: způsob, jakým Alexandr Lukašenko, Alexej Miller a Dmitrij Medveděv během roztržky komunikovali. Nemyslím ani tak samotný rozpor, ba ani to, že bylo ultimátum z obou stran opravdu naplněno. K tomu od roku 2004, kdy Rusko začalo dodávky plynu do Běloruska zdražovat, docházelo takřka periodicky.