„Prosím ty, kdo byli vyhnáni: odpusťte Polské republice, odpusťte Polákům, odpusťte tehdejšímu Polsku, že spáchalo tak hanebný čin.“ To jsou slova prezidenta Andrzeje Dudy z 8. března tohoto roku. Významná a odvážná. Snažil se tak jménem polského státu omluvit za vypuzení obyvatel židovského původu na jaře 1968, jaké nemělo od 2. světové války v Evropě obdoby. Po jejich odjezdu zbyla v zemi už jen nepočetná skupina osob s židovskými kořeny.

Rok 1968-69 měl v každé zemi trochu jinou podobu. V Polsku takovou, jako nikde jinde. Aby se tam režim udržel, vyvolal oficiálně, z nejvyšších míst, masovou vlnu protižidovství a exodus dvanácti až patnácti tisíc osob. Čtvrt století po 2. světové válce, poté, co země zažila jako málokterá tak strašné hrůzy holocaustu, kde démoni vyvražďování Židů byli ještě zcela čerství. Nacisté přece zavraždili tři miliony polských Židů, devadesát procent. A teď se noční můry vracely. Mezi ten maličký zbytek obyvatel židovského původu, kteří ještě v Polsku přežili, kteří tu žili asimilováni a své židovství často nevnímali, se vrátil strach.

↗

Antisemitské transparenty při provládních demonstracích v Polsku roku 1968. Foto Biblioteka Piłsudskiego w Łodzi

Jejich země je najednou nazývala oficiálně „pátou kolonou“, byli vyhazováni z práce, na jejich dveřích se objevily načmárané Davidovy hvězdy, sousedé a kolegové v práci se od nich odvraceli. Židé se opět báli, hrůza vyvražďování byla ještě příliš čerstvá, slovník protižidovských projevů v nich vyvolával ty nejhorší obavy. Jakož i vzpomínky na domácí pogromy ve 40. letech nebo na pogrom v Kielcích těsně po válce. Antisemitismus se v Polsku před padesáti lety znovu ukázal jako nástroj, kterým je možné manipulovat masy.

Vrátil se strach z pronásledování Židů za války

Několik svědectví: Irena Sendlerová, účastnice Varšavského povstání, začíná v roce 1968 v reakci na kampaň zase jako za povstání organizovat neoficiální sítě svépomoci. Učitelku Annu Radziwillovou kolegyně ve škole prosí, zda by k ní mohla uschovat svého synka, kdyby došlo k nejhoršímu. Lékařka, kterou jako šestiletou vyvezli z ghetta, nechá pokřtít své tři malé holčičky a odveze je do klášterní školy. To jen jako ilustrace.

Šéf komunistické strany Władysław Gomulka a premiér Józef Cyrankiewicz hlásají z tribun, že Židé jsou pátou kolonou a že „není možná loajalita zároveň k socialistickému Polsku a k imperialistickému Izraeli“. Vyhrožují a vybízejí k emigraci. Nastolí takovou atmosféru strachu, že vypudí významnou část obyvatel židovského původu, kteří tam ještě žili. Většinou lékařů, inženýrů, zkrátka elitu, která přitom po válce zemi citelně scházela.

Od jara 1968 do podzimu 1969 požádá o emigraci pět set vědců a vysokoškolských pedagogů, dvě stě novinářů a redaktorů, stovka umělců, hudebníků a výtvarníků, šedesát pracovníků rádia a televize, šestadvacet filmařů, třiadvacet herců varšavského Židovského divadla (jediného v Polsku), včetně jeho ředitelky slavné herečky Idy Kamińské (hrála těsně předtím v oscarovém Obchodu na korze). Jsou mezi nimi špičky polské inteligence: sociolog Zygmunt Baumann (dnes světově uznávaná autorita), historik Krzysztof Pomian, režisér Aleksander Ford (film Křižáci) a další. Legendární Marek Edelman, jediný z vůdců povstání ve varšavském ghettu, který je přežil, sice paličatě zůstal, do Francie ale utekla celá jeho rodina: žena lékařka, kterou vyhodili z práce, i děti.

Polsko nás vyplivlo

Proč ti lidé odjeli, s jakými pocity? Několik svědectví. Helena Zorska: „Proto, že se v Polsku objevil antisemitismus, ten jsme nečekali. Všechno jsme tam museli nechat. Pro mě to byla třetí světová válka.“ Janusz Tencer: „Protože se kolem mě najednou udělalo prázdno, lidé mizeli a já cítil, že zůstávám stále víc sám.“ Nina Himelstein: „Protože jsem měla pocit, že nás Polsko vyplivlo.“ Gabryś Lawitt: „Zavolali si mě na policii a tam mi podporučík Szlachetny řekl: ‚Jestli ty hajzle do 1. září nevyjedeš, udělám ti ze života takové peklo, že si radši hodíš špagát.‘“

Emigrace nebyla nic snadného, děla se v atmosféře strachu a nejasnosti z toho, co bude. Lidé museli o emigraci žádat, doložit svůj židovský původ (v Evropě v roce 1968!), podstoupit nekonečnou sérii administrativních šikan. Na každý svůj vyvezený předmět potřebovali povolení celnice. Museli se zříci polského občanství, zanechat nemovitý majetek, nesměli si s sebou vzít větší obnos. Na cestu dostali zvláštní dokument tvrdící, že nejsou obyvateli Polska, stali se z nich apatridé, lidé bez státního občanství.

Irena Grudzińska-Gross si s sebou jako mladé čtyřiadvacetileté děvče do neznáma prý vezla: „Kožich, koberec, čtyři hrnečky s podšálky a peřinu. A čtyřicet knížek.“ To bylo vše.

Vyjet museli do měsíce od začátku vyřizování formalit. Čtvrt století poté, co podobně musely opustit své domovy miliony jejich příbuzných. Symbolika byla každému jasná.

Směli požádat o výjezd pouze do Izraele, vlaky je vezly z varšavského Gdaňského nádraží v uzavřených vagonech, v nichž nesměli otevřít ani okno, do Vídně. Tam se rozhodovali, kam dál a která země je vezme.

Odjížděli ve strachu z toho, co doma zažívali, mnoho z nich nemělo jasno, kam směřovat. Ocitli se v zemích, jejichž jazyk často neznali, jejichž způsob života byl pro ně zpočátku nečitelný, byl už jiný než život chudého socialistického Polska. Někteří, jejichž jména známe, se prosadili, jiní, kterým chyběly kontakty, úspěch neměli.

Studentská revolta v březnu 1968