Władysław Frasyniuk je legendární aktivista Solidarity. Narodil se v roce 1954, profesí je automechanik, poté byl řidičem autobusu ve Vratislavi. Byl vězněn od října 1982 do července 1984 a poté od února 1985 do července 1986. Na počátku roku 1989 se účastnil rozhovorů u kulatého stolu, kde se dohodlo konání voleb v červnu 1989, jichž se účastnila Solidarita. Poté byl řadu let poslancem Sejmu. Rozhovor s ním vede Jacek Harłukowicz, který je novinářem ve vratislavské redakci deníku Gazeta Wyborcza. Harłukowicz za svou novinářskou práci získal několik ocenění, mimo jiné se stal polským novinářem roku.

Takže někdejší ministr Kiszczak píše historii zpoza hrobu a jistě se směje, když vidí, jak politici tančí na jeho písničku.

Reakce těch, kteří Wałesu nemají rádi, se dá nazvat komplexem nepřítomnosti. Tehdy nebyli vidět, nebyli u toho, když bylo třeba bojovat, takže teď jen posedávají, čtou o přednáškách Lecha Wałesy i tiše nadávají: „Cože? Zrovna on? Tenhle hlupáček bez vzdělání? Nějaký elektrikář má být hrdinou? A já, vzdělaný člověk, mám být pořád nikým? No přece mu někdo musel pomáhat, nejspíš tehdejší ministr vnitra Kiszczak!"

Všechny ty dokumenty, které vdova po generálu Kiszczakovi přinesla do Ústavu paměti národa, musejí být ověřené a prozkoumané. Těm, kteří jsou už připraveni Lecha soudit, navrhuji zahledět se do vlastního svědomí. Anebo snad měli také příležitost projevit mužnost a odvahu?

Většina seděla tiše. Anebo tehdy ještě dělala do plínek.

Jednou vedle mě vzal estébák do ruky pistoli, nabíjel ji a říkal: „Frasyniuk, byl jste na vojně, že jo? Takže jistě poznáte ostrou munici!" Potom mi ji přiložil k hlavě. Jindy mi ukazoval fotky mých dětí a říkal, že právě je kdosi jede znásilnit. Musím říct, že jsem nikdy moc nevěřil ve spolupráci Lecha Wałesy s nimi, ale jsem schopen pochopit, jestli tam počátkem sedmdesátých let něco podepsal.

Pamatuji si, jak sem, do této mé kanceláře, přišel kdysi bývalý dělník z jedné vratislavské továrny. Vyprávěl mi svůj příběh. Během stávky tehdy zatkli skupinu dělníků, odvezli je do policejní úřadovny a shromáždili je v hale. Náhle mezi ně vběhli dva hromotluci a začali tlouct dva z dělníků, kteří stáli na kraji řady. Po podlaze stříkala krev. Poté odešli. Za chvíli vešel uniformovaný policista, čte příjmení. Můj vypravěč jde k výslechu.

Estébák už čeká a jako by nic se vesele ptá: „Chceš si zapálit?“ On odpověděl, že nekouří. Na to estébák křičí: „Ještě jsme ani nezačali a ty už lžeš?! Seš dělník z fabriky a nekouříš?“ Takže si cigaretu vzal. Estébák říká: „Tady se nekouří, jdi ven na chodbu!“ Na chodbě mu jiný řekl, že tam můžou kouřit jenom důstojníci a on že má jít

dozadu na chodbu do komůrky pro kuřáky. Tak tam šel.

„Władku, tu cigaretu jsem nakonec snědl, tak strašně jsem se bál! Všude tam po stěnách byly krvavé skvrny a vlasy. Jasně, možná proto, aby se vyslýchaní lekli. A já dodnes nevím, co jsem to vlastně podepsal. O té komůrce se mi ještě po letech zdává!“

Takže když nějaký troufalec dnes říká: „Vždyť to je slaboch, já bych se nepoddal!“, tak to mě teda bere! Nejspíš to říká proto, že o tamtěch časech vůbec nic neví. Ty věznice, kterými jsme prošli, to nebyly žádné lázně. Já dnes třeba i můžu na taková témata žertovat, ale nikomu bych to nepřál.

Wałesa je ročník 1943. V roce 1970 mu bylo 27 let a byl obyčejným dělníkem ve velkém cizím městě.

Ano, a v těch dnech na ulicích stříleli do dělníků! Existují přece dokumenty, filmy, každý se může přesvědčit o tom, co se tehdy v Gdaňsku dělo! Na policejních stanicích lidi mučili. Tehdy ještě neexistoval KOR (Výbor na obranu dělníků), nebyli k dispozici advokáti, samizdatový tisk, kontakty se Západem. A přesto dnes má kdekdo odvahu soudit někoho, kdo se chtěl vyhnout mučení? Ochránit rodinu?