Česká levice se v dnešní době nachází v žalostném stavu. Zástupci tzv. tradiční levice se nejprve spoluprací s Andrejem Babišem připravili o svůj tradiční elektorát, který k sobě nalákal „makající“ miliardář nebo krajně pravicová SPD, a po sérii volebních debaklů (parlamentní, komunální, prezidentské volby) teď marně hledají svou cestu zpátky na výsluní.

Sociální demokracie se neúspěšně snaží vrátit do časů, kdy soupeřila s ODS o pozici nejsilnější politické strany v České republice, a zapomíná, že to nebyla ODS, ale právě hnutí ANO, které připravilo SOCDEM o její stabilní voličskou základnu. Ve volbách do Evropského parlamentu místo sázky na mladou krev vsadila na skomírající hvězdu Lubomíra Zaorálka, který nezáří ani u mladších, ani u starších generací, tak jako se to ve Francii podařilo Jean-Luc Mélenchonovi.

Do toho tu máme celou plejádu bývalých sociálních demokratů, kteří se v posledních letech neváhali spojit s krajní pravicí, která sází kromě rasismu, xenofobie a homofobie také na populistické sliby, které mohou rezonovat u nízkopříjmových domácností, jejichž životní úroveň v posledních letech rozhodně nestoupá.

Na podobnou strunu pak hraje i KSČM v koalici Stačilo! v čele s Kateřinou Konečnou. Ta sází na všeobecnou nespokojenost a euroskepticismus. Soudě podle průzkumů se jí zatím daří oslovit voličstvo mnohem úspěšněji než právě Sociální demokracii.

Krize sociální demokracie

Coby externí pozorovatel přisuzuji pokračující neúspěch Sociálních demokratů dlouhodobě nevyřešenému vnitrostranickému sporu o tom, jakým směrem by se strana měla ubírat a vrátit na výsluní. Navzdory snahám velmi angažovaných Mladých sociálních demokratů, kteří reprezentují svěží vánek v zatuchlém Lidovém domě, se ve straně mísí voda a olej a výsledkem je zkažený eintopf.

Pro mladé voliče strana nepůsobí autenticky, pro starší generaci zase strana působí příliš progresivně a aktivisticky. To vše v zemi, kde je levice nadále démonizována a jakýkoli náznak progresivismu je ze strany konzervativců, jindy bojujících za individuální svobody, absurdně zaškatulkován jako „komunismus“ a „návrat do totality“.

Z této nešťastné situace se již nějakou dobu snaží vybruslit předseda Mladých sociálních demokratů a místopředseda Sociální demokracie Lukáš Ulrych. Ten nedávno opětovně zvedl myšlenku užší spolupráce levicových stran.

Ve svém komentáři pro Deník Referendum se opírá především o nedávný návrh Strany zelených zavést daň ze superbohatství, která vyvolala poměrně bouřlivé reakce poukazující na úpadek české veřejné debaty, ale i na dlouhodobý problém české fiskální politiky, která nahrává bohatým a nepřiměřeně zatěžuje středně a nízkopříjmové domácnosti. Navzdory těmto reakcím však se zavedením této daně souhlasilo 63 % dotázaných, což prý otevírá „novou alternativu“.

Do parlamentních voleb zbývá něco málo přes rok a myšlenka koalice nalevo od středu se s ohledem na momentální absenci levicových stran v Parlamentu jistě nabízí. Jako úspěšný příklad ze zahraničí uvedl Lukáš Ulrych případ polské Levice, kterou bych osobně doplnil ještě úspěšnějším příkladem koalice Zelené levice a Strany práce v Nizozemsku, která pod vedením zkušeného Franse Timmermanse skončila v předčasných parlamentních volbách na druhém místě. Obě koalice pokračují společně i v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Můžeme však očekávat obdobné spojení sil také v České republice?

Potřeba spolupráce

Osobně jsem tomuto spojení sil dlouhodobě nakloněn. Získat 5 % ve volbách je pro roztříštěné a oslabené politické strany značně komplikované. Spojené úsilí proto může vést k utvoření silného bloku, který prokáže vůli spolupracovat, shodnout se na klíčových programových bodech a vytvořit alternativu k současným parlamentním stranám. Od předchozích pokusů to však vyžaduje mnohem důslednější přípravu na všech stranách a sebevědomý, inovativní přístup ke kampani.

Aby tento blok uspěl, musely by politické strany znovu dobývat území, která před lety opustily, a hledat důvěru lidí, které zklamaly. To by vyžadovalo ambiciózní program, kvalitní komunikaci, ale především silnou mobilizaci dobrovolníků po celé zemi. A těch je v české politice zoufalý nedostatek.

Přejít od slov k činům nebude jednoduché, a to navzdory tomu, že o spojení sil hovořili v minulosti mnozí. Česká politická kultura má v sobě zakořeněný odpor k dialogu a spolupráci názorově blízkých politických subjektů. Pětiprocentní hranice vede k tomu, že tyto strany, bojující velmi často o podobný elektorát, mají potřebu eliminovat ostatní místo toho, aby spolu uzavíraly koalice. Ve výsledku tu máme osamocené strany odsouzené spolupracovat s názorovými odpůrci, protože před volbami udělaly vše pro to, aby se zbavily konkurence.

Tento jev je dobře ilustrován chováním Pirátů, kterým zdá se vyhovuje hrát v současné vládě druhé housle, protože nadále rezolutně odmítají jakoukoli předvolební spolupráci s cílem posílit svou vlastní pozici. Piráti nabízejí ústy svých zvolených představitelů jako řešení, aby členové ostatních názorově blízkých politických stran jednoduše přešli k nim.

Nikdo nerozporuje, že Piráti dnes mají výrazně vyšší podporu a prostředky, než je tomu u ostatních názorově blízkých stran. Je však naivní si myslet, že kvůli tomu všichni přestoupí k Pirátům a opustí strany, které řada z nich léta budovala a udržovala při životě.

Kde se dobře žije všem

Potřebujeme se odpoutat od myšlenkového nastavení, podle něhož jedna strana musí ostatní názorově blízké strany rozdrtit na prach. Ani ty nejslabší politické strany totiž jen tak nezmizí, ale jejich hlasy kvůli neochotě spolupracovat s každými dalšími volbami propadají. Je proto krajně nešťastné vybízet k politickému turismu, který si mnozí spojují s oportunismem. Žádná sláva navíc netrvá věčně, což platí zejména v politice.

Proto bychom měli ctít pluralitu názorů, která se v demokracii odráží v široké paletě politických stran, jež zastupují různé názorové proudy, které nemůžeme v dnešním komplexním světě limitovat na pravici a levici.

Po červnových volbách nás sice v září čekají další dvoje volby, přesto nesmíme otálet. Je načase usednout k jednomu stolu a začít pracovat na ambiciózním programu pro zemi, kde se žije dobře všem. Dokud nenalezneme co nejširší možnou shodu napříč politickými stranami, jsme odsouzeni nadále tříštit náš skutečný potenciál, bez něhož změny, o které tu všichni mluvíme, jednoduše nedosáhneme.