Inflace v České republice strmě roste a ekonomové tvrdí, že se ještě o dost zvýší po září, kdy se mají dále navyšovat ceny energií. Mezitím se množí důkazy, že obětmi inflace nejsme všichni stejně, ale že má i své „vítěze“, kteří jí pomáhají pohánět a vydělávají na ní.

Vítězové a tažní koně inflace

Minulý týden se potvrdilo, že pumpaři zneužili situace obecného zdražování a zvýšili své marže. Tento týden vyšlo najevo, že ČEZ jen za první pololetí tohoto roku meziročně zvýšil své čisté zisky o dvaatřicet miliard korun.

Také zisky ropných společností rostou. A české banky vydělaly o čtyřiapadesát miliard korun více v důsledku zvýšení úrokových sazeb České národní banky. Ceny zboží v obchodech rostou, i když začínají klesat ceny obilí a některých dalších surovin.

Současná situace odpovídá principu, který při studiu inflace objevil kanadsko-izraelský ekonom Jonathan Nitzan: „Změna cen je vždy diferencovaná, to znamená, že má vítěze a poražené. Důsledkem toho je, že inflace není jen peněžním jevem. Inflace mění strukturu společnosti.“

Nitzan zjistil, že velké firmy zpravidla zvyšují ceny rychleji než menší, tudíž fakticky na inflaci vydělávají, a ještě ji zvyšují v důsledku zneužívání své pozice na trhu. Jinak řečeno, inflace je z velké míry hnána nenasytností firem po zisku.

Takové jednání by nás přitom nemělo překvapovat. Úkolem firem je maximalizovat zisk. Právě za to jsou ostatně placeni jejich manažeři, na tom závisejí jejich tučné odměny. Naopak v případě prokázaného promarnění šance zisk navýšit je mohou akcionáři i žalovat…

Šokující však je, že tomu, jak firmy na bezmoci běžných občanů a spotřebitelů bez skrupulí vydělávají, jen nečinně přihlíží vláda. Fialův kabinet přešlapuje na místě a nepodniká žádné reálné kroky, jak tomu zamezit.

Nepřiměřené zisky představují selhání trhu a nebezpečí pro ekonomiku

Podle pravicové obhajoby trhu jako systému řízení ekonomiky sám princip konkurence zaručuje, že nikdo nebude prodávat nebo kupovat zboží příliš draho či příliš levně. Nepřiměřeně vysoké zisky zkrátka díky konkurenci nemají existovat.

Současné zcela nepřiměřené zisky firem ale dokazují, že trh selhal a není schopen zastavit nenasytnost firem principem konkurence. Proč? Ze zjištění Jan Eeckhouta publikovaných v knize The Profit Paradox, vyplývá, že celosvětově klesá kvalita konkurence, jelikož každému odvětví vévodí několik firem, jež ovládají trh a určují na něm ceny. Právě takovým způsobem si totiž mohou pojistit vůbec největší zisky.

Marže velkých firem celosvětově se jen mezi lety 1980—2019 zvýšily o více než padesát procent. Trh tedy nezvládal snižovat zisky velkých firem už dlouho před konfliktem na Ukrajině, a nelze tudíž čekat, že by to měl dokázat nyní.

Zkrátka a dobře, vysoké zisky představují selhání trhu, které by měl stát urychleně řešit. Pokud totiž dokáží velké firmy odsávat prostřednictvím svých mimořádných zisků stále větší porci kupní síly obyvatelstva, logicky klesne poptávka po zboží středních a menších firem, protože na ni nebudou spotřebitele mít.

To pak stejně zákonitě přivede ekonomiku do recese a nám všem se sníží životní úroveň. Kromě zvyšujících se cen se začne zvyšovat i nezaměstnanost. A s ní začnou klesat mzdy. Krizová spirála se roztočí naplno.

Co dělat?

Stát by měl ihned začít s cenovou kontrolou základního zboží na základě vývoje nákladů. Zákon by měl stanovit, že informace o výši marže by měla být povinně na každé cenovce. V roce 2020 byla marže u brambor v průměru 146 %, u jablek 135 %, u sýrů 52 %, u mléka 41 %, u másla 22 %.

Fakt, že by se spotřebitelé mohli rozhodovat při nákupech podle výše marží by mohl vést ke společensky užitečné konkurenci. Spotřebitelé by si zkrátka mohli vybírat nejen podle ceny, ale také podle výše přirážky.

Dále by měl stát danit nadměrné zisky sektorovými daněmi uvalenými mimo jiné na banky a energetické společnosti. Jejich výdělky jsou dnes jednoznačně zapříčiněné jejich výsadním postavením na trhu, nikoli podnikatelským umem.

Co se týče energetiky, stát by měl ihned přistoupit k výkupu minoritních podílů v ČEZ a učinit firmu skutečně státní. Bez toho bude firma vydělávat na energetické krizi, zatímco bude zbavovat ekonomiku poptávky, a tím ji také poškozovat jako celek.

Kromě toho by měla vláda také začít regulovat nájmy, jak je to běžné v západních zemích. S poklesem poptávky po nemovitostech v důsledku zvýšení hypoték nastane značný růst cen nájmů, což opět oslabí poptávku spotřebitelů, ale také to sníží potenciál ekonomiky do budoucna.

Nájmy rostou v návaznosti na mzdy. To znamená, že vlastníci nemovitostí prostřednictvím zvyšování nájmů zbavují firmy o prostředky na investice, které naše ekonomika bytostně potřebuje, aby dokázala být konkurenceschopná.

Jakákoli vláda, která se zaklíná tím, že směřuje na západ, by především měla přichystat daňovou reformu podle západního vzoru. Lidé a firmy s nadprůměrnými příjmy by měli začít platit vyšší daně než lidé s průměrnými příjmy. Stejně tak by se měla razantně snížit DPH zatěžující nejvíce ty nejslabší, a naopak by měly zásadně vzrůst majetkové daně, jež jsou u nás jedny z nejnižších v Evropské unii.

Bohužel, naše vláda ale uvedené kroky nechystá. A je tak zjevné, že straní těm, kteří se obohacují na úkor nás všech i naší budoucnosti.