Současná hysterie okolo cen másla je výsledkem mediální masáže zejména těch, kteří mají sami nejvíc másla na hlavě. Sledovat v médiích, včetně těch veřejnoprávních, jak si stěžuje na ceny másla jeden z jeho největších producentů, Andrej Babiš (ANO), už není ani úsměvné. Na pováženou je spíše fakt, že ho někdo z médií k takovéto debatě vůbec přizve a dá mu prostor na trapná vyjádření, která místy už hraničí se schizofrenií nebo jsou výsledkem patologického lhaní.

Současná cena másla je srovnatelná s cenami za doby máselné krize v roce 2018 a rozumně uvažující člověk si uvědomí, jaká byla mezi lety 2019 až 2024 kumulovaná inflace, co všechno museli producenti mléka a zpracovatelé absorbovat, zejména pokud jde o ceny energií, které se ekonomicky „propisují“ do celé výrobkové vertikály od prvovýrobců po logistiku a obchod. Přesto je cena másla na úrovni roku 2018 a pokud poslechneme hlasy „bolševických nostalgiků“ a porovnáme ceny másla v roce 1989, kdy „čtvrtka“ stála 10 korun, odpovídá dnešní cena za „čtvrtku“ cca 5 až 7 korunám.

Málo tuku

Současná máselná krize je spíše výsledkem přechodného (alespoň doufám) nedostatku mléčného tuku. Na tom se podílí vedle nesporných klimatických vlivů, jimž jsou vystaveni především zemědělští prvovýrobci, také tlak na snižování počtu velkých přežvýkavců (dojnic) a v neposlední řadě i genetická proměna stád, v nichž se prosadil trend produkce mléka s nižším podílem tukové složky a vyšším podílem plazmy.

Na druhé straně tvrdit, že v obchodu s potravinami a zemědělskými produkty je vše v pořádku, také není na místě. Je zjevné, že koncentrace zpracovatelských kapacit a opuštění principu regionalizace výroby vede k posilování oligopolní struktury, a to jak u zpracovatelů, tak především u obchodních řetězců. V České republice k tomu přistupuje i historicky determinovaný charakter zemědělské prvovýroby opřené o sektor velkých a středních podniků, kde navíc už léta dochází k plíživé vlastnické koncentraci v rukou tzv. agrobaronů ovládajících podstatnou část výrobní vertikály.

Zmíněné tendence koncentrace a oligopolizace na jedné straně zcela určitě vedou k úsporám co do rozsahu, na druhé straně však víme, že je třeba se efektivní regulací bránit zneužívání dominantního a oligopolního postavení. Právě v této regulaci ale stát a zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zcela zjevně selhává a nedokáže efektivně kontrolovat a postihovat zneužívání velké tržní síly, nedokáže kontrolovat spravedlivé dělení marží ve výrobkové vertikále atd. Z některých rozhodnutí ÚOHS, který by měl chránit rovnou a spravedlivou hospodářskou soutěž, tak vyplývá, že je spíše ochráncem právě oligopolních zájmů. Je zkrátka na straně těch silnějších.

Nízká kupní síla

Tím vším samozřejmě nejvíc trpí spotřebitel, který je na konci tohoto řetězce a který není schopný se efektivně bránit. Dopadá na něj koncové zvyšování ceny a je mu konec konců jedno, zda si větší marži urve zpracovatel nebo obchodník. On musí zaplatit oběma a při koncentraci třech čtvrtin maloobchodu do rukou řetězců má pramalou volbu a minimální možnost alternace. Navíc stále přetrvává skutečnost, že Česká republika je zemí se stále vysokým podílem výdajů za potraviny ve spotřebním koši.

Pro potřeby své úvahy jsem provedl menší rešerši a mimo „učené“ polemiky okolo zvýšených cen másla a jejich příčinách, na mě vykouklo několik dalších titulků, zdánlivě s máselnou krizí nesouvisejících: „Češi jsou evropskými rekordmany v cenách energií“, „Energetická chudoba roste“, „Lidé s nízkými příjmy odvádějí státu více“, „Rekordní rozdíly mezi čistou nominální a reálnou mzdou“.

A tak mě napadlo, zda nám tady místo „máselné krize“ neřádi krize úplně jiná — krize neustále se snižující kupní síly zejména u nízkopříjmových skupin obyvatel, krize, která už dnes velmi nepříjemně dopadá i na středně příjmové skupiny. A říkám si také, že v neřešení této podstatné a základní krize si mohou podat ruce jak současná vládní koalice, tak její populistická opozice. V příčině této krize mají totiž tuny másla na hlavě především ODS a ANO.