Hned úvodem je nutno jasně říci: už onen pojem "socialismus s lidskou tváří" byl fakticky pouze prázdnou floskulí. Líbivým mediálním heslem. Byť i třeba protagonisty reformního "Pražského jara" upřímně míněným.

Toto heslo vycházelo z tehdejší - ještě přetrvávající - víry, že socialismus je přece ze své nejvlastnější podstaty tím nejhumánnějším společenským zřízením ze všech myslitelných; a že tedy to jediné o co se jedná je osvobodit ho od nánosů deformací éry stalinismu, a vrátit mu jeho údajně původní ryzí charakter. Tehdejší reformisté (snad s výjimkou ekonomů) si ještě vůbec nedokázali uvědomit a připustit, že celý marxistický konstrukt komunistické společnosti (respektive "socialismu") trpí zcela zásadními systémovými vadami a deficity, v jejichž důsledku tento model nikdy nemůže znamenat nějakou jednoduchou lineární cestu k nekapitalistické společnosti.

Autor tohoto článku přichází s heslem "trh s lidskou tváří". Sám Marx by mu ovšem - s patřičnou razancí - vysvětlil, že takovéto slovní spojení je naprostý nesmysl. Marx už ve své době musel bojovat proti iluzím v dělnickém hnutí, že je možno zachovat tržní ekonomiku, a přitom na jejím základě vybudovat jakousi komunitní, solidární, nekapitalistickou ekonomiku. Marxova odpověď byla jasná a jednoznačná: tržní ekonomika svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu. Vše ostatní je pouze iluze.

L. Ulrych se odvolává na rakouský daňový systém, který je podle něj mnohem sociálněji vyvážený nežli ten český. To je docela dobře možné; nicméně - přestalo snad proto Rakousko být kapitalistickým státem? Nejsou jeho společnost, jeho instituce, jeho struktury stále konec konců podřízeny zájmům, mechanismům a tlakům kapitálu? Není snad rakouská ekonomika stejně jako všude jinde podřízena diktátu zisku?...

L. Ulrych ve svých úvahách sleduje dva paralelní cíle, které si ale navzájem protiřečí. Na jedné straně je evidentně znát, že by chtěl provést nějakou zcela zásadní ekonomicko-společenskou transformaci; ale na straně druhé vynáší a glorifikuje poměry v Rakousku, které jak řečeno zůstávají ryze kapitalistické. Toto Rakousko je dost možná skutečně sociálnější nežli současné Česko; ale proto ještě není žádným příkladem a vzorem zásadní socialistické transformace společnosti.

"Sám Marx by mu ovšem - s patřičnou razancí - vysvětlil, že takovéto slovní spojení je naprostý nesmysl.", míní pan Poláček.

No tak když tedy "Sám Marx", tak to je ovšem argument, který je nade všechny. To si všichni sedneme na zadek.

„Tehdejší reformisté (snad s výjimkou ekonomů – ON!) si ještě vůbec nedokázali uvědomit a připustit, že celý marxistický konstrukt komunistické společnosti (respektive "socialismu") trpí zcela zásadními systémovými vadami a deficity, v jejichž důsledku tento model nikdy nemůže znamenat nějakou jednoduchou lineární cestu k nekapitalistické společnosti.“

„Autor tohoto článku přichází s heslem "trh s lidskou tváří". Sám Marx by mu ovšem - s patřičnou razancí - vysvětlil, že takovéto slovní spojení je naprostý nesmysl….. Marxova odpověď byla jasná a jednoznačná: tržní ekonomika svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu. Vše ostatní je pouze iluze.“¨

Tady si pane Poláčku protiřečíte.

1. Právě reformátoří osmašedesátého (v čele se Šikem), si opravdu uvědomovali jednu ze „zásadních systémových vad“ tehdejšího systému, a to že jeho stalinističtí ideologové nedokázali uznat pozitivní přínosy trhu pro stádium socialistického vývoje. Samozřejmě, trhu regulovaného, kdy jeho inherentní motivace generovat zisk je usměrňována veřejnými zájmy pod přímým dohledem zaměstnanců. Mezi tehdejšími československými ekonomy vznikaly v tomto směru nejrůznější ekonomické tržní modely, které se chápali jako „ne-kapitalistické“. (Rozhovor s Hauserem zde na DR.)

2. Marxe můžeme skutečně chápat jako myslitele, který přemýšlel o nové komunistické společnosti, ve které trh už nebude existovat. Komunismus měla být v zásadě společnost post-ekonomická, ekonomicky saturovaná, v níž zmizela nutná práce a nadpráce, a tudíž tržní (kapitalistická) alokace zdrojů jako forma tvorby materiálního bohatství. Marx si také ale lámal hlavu (nejpatrněji v rukopisech Gründrisse) s empirickými předpoklady, jak k takovému dějinnému stádiu, od kterého začínají skutečné (!) lidské dějiny, dospět. To, co se mu často vyčítá – že se v úvahách o přechodu kapitalismu ke komunismu pohyboval čistě v abstraktních dialektických kategoriích a zcela nedomýšlel empirickou stránku – není zcela pravda, a při tomto čtení Marxe je zřejmé, že v tomto přechodu přikládal trhu stále důležitou roli.

Marxova utopie post-ekonomické ne-tržní společnosti (komunismus) přesahuje moji představivost, jak by taková společnost mohla empiricky existovat. Pokud někdo připomíná starověké pre-tržní „solidární“ pospolitosti, pěkně děkuji. Na druhé straně si dokážu dobře představit společnost se sociálně - tržní ekonomikou regulovanou ve veřejném zájmu a pod silnou kontrolou odborů a zaměstnanců. Již dnes je empiricky dokázáno, že takové společnosti dokáží být nejen spravedlivější, více demokratické, z hlediska kvality života na vyšší úrovní, ale i ekonomicky efektivnější. Tím spíše mi dává politický smysl, takový model společnosti na základě kritické analýzy neustále promýšlet a posouvat dopředu. A že má z abstraktního scholastického pohledu daleko k naplnění vize post-ekonomické komunistické společnosti, že jde stále o společnost pouze „kapitalistickou“ či pouze „socialistickou“, zkrátka společnost ne-dokonalou, stále generující vážné problémy, je pro takové přemýšlení bezpředmětné.

Omlouvám se, správně je název Marxova rukopisu - Grundrisse...

Pane Poláčku, máte samozřejmě pravdu, ale bohužel už je to takový současný trend, vyjadřovat se o Marxovi s neznalostí a naivitou (čest vzácným výjimkám!).

No, a pan Kolařík, ten když slyší nebo čte to jméno, tak se mu rázem přehřeje těch pár zbývajících mozkových synapsí a neodolá, aby prostě něco jen tak neplácl...

A, náš ruský šváb Václavů je zde opět. To je ale nepříjemné překvapení.

Samozřejmě rozumím tomu, že moje krátké trefné komentáře bolševika Václavů rozpalují, takže se uchyluje k naprosto primitivním urážkám.

Inu, ruský šváb. Co od něj chcete.

No dobře, pane Novotný, tak si napřed ocitujme originální výrok Karla Marxe k danému tématu: „Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“

Čili česky: "Je to přání stejně tak zbožné jako hloupé (!!), aby se směnná hodnota dále nerozvíjela v kapitál nebo (aby se nerozvíjela) práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu."

Zcela na rovinu, pane Novotný: i Vaši představu o "regulovaném trhu" by Marx se stejnou razancí charakterizoval jako "přání stejně tak zbožné jako hloupé". Omlouvám se, ale je tomu skutečně tak.

Jsou opravdu nesmrtelné ty věčné iluze systémově konformní levice, že je destruktivní, dehumanizující moc kapitálu možno ovládnout, spoutat jakousi "regulací". Já k tomu mám vždycky jeden příměr: je to asi něco takového, jako chtít si osedlat tygra.

Neboť kapitál, pane Novotný - to je vždy hladový tygr, který chce rvát maso. A to sice maso lidské. Samozřejmě: ono je možné tohoto tygra do jisté míry ukrotit, spoutat. Ale ani tou nejdůkladnější "regulací" ho nepřimějete k tomu, aby místo masa začal žrát trávu. On bude vždycky chtít svou krvavou hostinu, a Vy vždycky budete tomuto molochu kapitalismu muset předhazovat jeho oběti.

Celá tato konfuze vzniká především z toho, že se obecně většinou stále pořádně nechápe, z jakých důvodů Marx vlastně natolik zásadním a radikálním způsobem zatratil celý systém kapitalismu. Nechápe se, jak hluboko leží ty faktory, které za svůj výsledek mají celkovou dehumanizaci kapitalistické (buržoazní) společnosti. V naprosté většině se Marxův negativní postoj ke kapitalismu chápe a vykládá jenom v bezprostředních, naprosto jasně viditelných, každému srozumitelných kategoriích: třídní boj, vykořisťování, proletariát, zbídačování dělnické třídy, a tak dále. To všechno je sice pravda; ale to všechno naprosto a v žádném případě není celý Marx. A dokonce si troufám tvrdit, že to ani vůbec není nejvlastnější jádro Marxe.

Mimochodem: jedná se v zásadě přesně o tu samou záležitost, o které vedu paralelní diskusi na téma výuky dějin. I tam se snažím - taktéž víceméně bez úspěchu - prosadit vědomí a poznání, že to nejdůležitější na Marxovi není třídní boj, nýbrž záležitosti mnohem subtilnější, které se týkají nejzásadnějších otázek lidské svobody. Podle Marxe společnost založená na tržní ekonomice nikdy nemůže být skutečně svobodná, a člověk žijící v takovéto společnosti nikdy nemůže být opravdu svobodný - neboť on zde není vlastním pánem svého života, nýbrž naopak on je v té nejdůležitější, totiž materiální sféře svého života plně podřízen odosobněným mechanismům trhu, zvěcnělým zájmům a potřebám kapitálu.

Můžeme zde naprosto sáhnout i po Kantovi: pro kapitál člověk nikdy nebude autonomním (samo)účelem, nýbrž pouze prostředkem k dosažení vlastních zájmů kapitálu.

Za podmínek volné tržní ekonomiky se člověk může c í t i t být svobodným; ale to jenom a pouze proto, že sám není vůbec schopen pochopit podstatu své vlastní svobody, a pouhou a u t o n o m i i svého bezprostředního jednání sám falešně pokládá za svou skutečnou svobodu.

Tato záměna osobní autonomie za pravou lidskou svobodu je v něm ovšem pěstována a udržována celým státním aparátem, veškerou mocí vládnoucí ideologie, jejímž naprosto posledním zájmem by ovšem bylo otevřít lidem oči o pravém charakteru lidské svobody. Panující ideologie přece nikdy nebude podkopávat panující moc, vládnoucí systém.

Co se tézí M. Hausera týče, pane Novotný, na které jste poukázal, pak k těm jsem se už mezitím (kriticky) vyjádřil pod příslušným textem. Jakkoli je M. Hauser bezpochyby velice bystrým pozorovatelem, v daném bodě se i on zcela míjí se samotným jádrem problému.

No ano, pane Václavů, v současné době je znalost Marxových myšlenek skutečně na velice ubohé úrovni; a nejhorší ze všeho je, že touto neznalostí se vyznačují nejen příslušníci pravice Marxe paušálně zatracující, nýbrž víceméně stejně tak i současná "postmoderní" levice!

Tato novodobá levice už nehodlá ztrácet svůj čas nějakým hloubkovým studiem Marxe, ona si z něho zapamatuje jenom několik málo hesel, a domnívají se že si s tím vystačí už po celý zbytek života.

Právě proto je dnes prakticky naprosto nemožné vést nějaký konstruktivní dialog o ideovém dědictví marxismu nejen v obecném (mainstreamovém) diskurzu, ale stejně tak málo i na samotné levici.

... nemusíte mi citovat Marxova slova jako důkaz vyjadřující jeho negativní postoj k trhu (trh=kapitalismus), tento postoj dobře znám a připomněl jsem jej ve svém prvním komentáři. A dobře vím, odkud tento postoj (ne ten citát), který Marx celoživotně neopustil, hlavně pramení - z jeho Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844. Zde Marx nasadil pro emancipační program dělnické třídy z jha kapitalismu opravdu vysokou laťku, kdy dosažení lidské svobody spojil s překonáním stavu odcizení od produktů jeho práce, rodové podstaty, člověka člověku.

O více jak dekádu později Marx začíná, jak jsem už upozorňoval, zkoumat širší empirický terén předpokladů, jak k stavu překonání odcizení, tedy k překonání rozporu kapitálu a práce dějinně dospět. Když Marxe čteme, musíme obdivovat s jakým poctivým zaujetím se snaží s tímto obtížným terénem vypořádat, ale také z textu cítíme jistou pokoru, a dokonce určitou bezradnost. V Grundrissech se tak stav překonání odcizení nejeví jako něco, co je na dosah ruky (jak se to projevuje v EFR, Komunistickém manifestu, anebo v Engelsových předmluvách při jeho opakovaném vydávání).

Tenhle dojem jisté vědecké bezradnosti a pokory se vytrácí ze všech Engelsem pozitivisticky zarovnaných Marxových textů. Tady je Marx jasný, jeho myšlenky lze tesat do téměř neomylných definic a pouček. Z těchto textů čerpaly všechny ty dogmatické stalinistické interpretace Marxe, včetně interpretace, že trh je neslučitelný se socialismem. (Vaše vytržená citace o dynamice trhu ignorující bohatý kontext Marxova myšlení na mne tedy nedělá dojem.)

Objevení se Rukopisů z r. 1844 představovalo pro rozvoj marxismu, který se předtím utápěl v pozitivistických floskulích, velkou vzpruhu. Západním marxistům dával hlubší morální kód pro kritiku nejen kapitalismu, ale i "socialistické reality" v stalinských zemích; ty měly podle nich k překonání odcizení stále daleko a snad ještě dále než západní demokracie.

Tohle byl pro stalinistické marxisty problém, ale ještě z jiného důvodu. V dekádě od konce padesátých let se ze stalinistických ekonomů stávali reformátoři uznávající, že i za socialismu musí existovat něco jako trh, byť „socialistický“. V Česku je to patrné na myšlenkovém vývoji O. Šika. (Opakuji, pane Poláčku, jestliže tyto ekonomy na jedné straně vyzdvihujete a na druhé straně ideu a realitu socialistického trhu dogmaticky odsuzujte, tak si protiřečíte.) Jak víme, normalizátoři těmto ekonomům zakroutili krkem, ale i oni se upejpavě k trhu museli hlásit, což zakrývaly zábavnými dialektickými frázemi o „trhu-netrhu“ („je to ještě a už není trh“).

Jenže dogmatické (stalinistické) sdílení oné vysoké laťky, kterou nastavil pro překonání kapitalismu Marx, je velmi ošidné. Naráží na složitou realitu „přechodu“ od tržní (kapitalistické) k ne-tržní komunistické společnosti. Pokud má být idea překonání odcizení brána vážně, musí tento náraz ustát, jinak je to prázdná fráze uspokojující filozofické armchair krasoduchy. A aby jej ustála, musí se změnit v něco jako „regulativní ideu“ reformní, či chcete-li revoluční politické praxe; praxe, která má co do činění s komplexní skutečností, ve které naplnění této ideje představuje mnohem složitější úkol, než jak si jej představoval pozitivisticky čtený Marx.

Jinými slovy, trh a kapitalismus se jen tak nevzdává, a je třeba to respektovat; myslet si, že skočíme do „říše svobody“ pokud trh co nejdříve (nejlépe okamžitě) kompletně zrušíme a kompletně nahradíme (čím?), je nejen naivní, a hlavně politicky nezodpovědné. Všechny takové pokusy selhaly a vedly ještě k něčemu mnohem horšímu. Každá teorie, která chce být nástrojem reálné politické reformy či překoná(vá)ní kapitalismu dnes musí z jedné strany respektovat pozitivní síly trhu na jedné straně a eliminovat jeho negativní aspekty na straně druhé. Jinými slovy, musí trh regulovat ve veřejném zájmu, a vymýšlet za tímto účelem nejrůznější nástroje a strategie. V dogmatickém stalinistickém čtení oné Marxovy vysoké laťky se to může jevit jako „iluze“ nebo dokonce „zrada“. Takovému čtení ale nezbývá než prázdné mudrování, ohrnování nos nad každou politikou, protože je předem odsouzena k nezdaru. Protože se nepohybuje v praxi, ale v čistém myšlení, má problém odcizení poeticky „vyřešen“. Jen neví, a neví, že neví, jak jej „(vy)řešit“ prakticky.

Pane Novotný, zdá se že je v prvé řadě zapotřebí ujasnit si několik základních momentů. Za prvé jasně rozlišovat, kdy - a v jakých souvislostech - mluvíme o trhu, a kdy o odcizení.

A především je nutno naprosto striktně diferencovat, kdy je řeč o Marxových vlastních představách ohledně uspořádání nekapitalistické, tedy "socialistické" a především pak komunistické společnosti (a její ekonomiky) - a kdy je řeč o tom, jak se na otázku trhu můžeme dívat my, z dnešního pohledu, především na základě zkušeností s netržní, tedy státně řízenou ekonomikou.

Odcizení: ale ano, sám Marx časem nemálo revidoval své dřívější názory, jestliže původně veškerý důraz kladl na emancipaci dělnické třídy, na její samosprávu, tedy na její přímé řízení produkčních procesů, pak později dospěl za prvé k poznání, že takovéto přímé řízení ekonomiky "kolektivy sdružených dělníků" je naprosto naivní představa, ekonomický (a organizační) nesmysl. V pozdějších dobách tedy Marx s Engelsem připustili, že i v komunismu bude pro řízení ekonomiky nutné něco takového jako vláda - přičemž podle nich ovšem tato vláda "bude vykonávat moc pouze nad věcmi, nikoliv nad lidmi".

Tato téze zní napohled přesvědčivě; nicméně Marx s Engelsem zde fakticky popřeli naprosto základní princip celé své materialistické teorie společnosti, totiž že moc nad "věcmi" (tj. nad materiálně-produkčními procesy) automaticky znamená i moc nad těm, kdo je v těchto produkčních procesech činný, tedy nad dělníkem, čili - v komunistickém pojetí - nad člověkem.

Obdobně Marx revidoval v pozdějších létech své pojetí odcizení; jestliže jak řečeno ho spatřoval v samotné materiální produkční činnosti dělníka (zbavené vykořisťování), pak později připustil, že dokud bude (i v beztřídní společnosti) dělník připoután k tomuto ryze materiálnímu produkčnímu procesu, že do té doby bude fakticky ovládán strojem, bude pouze jeho přívěskem. Proto - podle tohoto pozdějšího Marxe - ke skutečnému zrušení stavu odcizení může dojít až tehdy, kdy člověk bude plně osvobozen od hrubé (manuální) práce, kdy všechnu tuto práci za něj budou konat stroje, a člověk se bude věnovat už jenom čistě duševní, kreativní činnosti. (Už jsem v minulosti konstatoval, že tímto svým pojetím svobodné kreativní činnosti člověka se Marx nakonec velice blíží Aristotelovu pojetí, kdy nejvyšší metou zralého a vyspělého občana není práce fyzická, nýbrž výlučně činnost duševní.)

------------------------------------------

Tolik tedy obecně k pojmu "odcizení". Nyní tedy k záležitosti trhu. A to napřed v souvislosti s Marxovými teoriemi.

Pane Novotný, tady je především naprosto klíčové si uvědomit, v čem vlastně vůbec leží jádro Marxovy kritiky kapitalistické společensko-ekonomické formace. Tato kritika sestává ze dvou základních momentů: přítomnost vykořisťování (třídy třídou); a přítomnost fenoménu (směnné, tržní) hodnoty.

Hodnota: její přítomnost znamená, že společnost sama (tedy její členové) není interně, ve svém mezilidském styku zprostředkována na základě přirozených interpersonálních vztahů, nýbrž prostřednictvím abstrakce. Abstraktní "hodnota" jaké dominantní médium zprostředkování vytěsňuje, denaturuje všechny přirozené mezilidské vztahy, všechny je redukuje pouze na abstraktní veličinu (zbožní, tržní) hodnoty a peněz. Společnost která je založena na této dominanci abstraktní hodnoty, abstraktní práce nad prací "konkrétní", tedy nad autentickými, přirozenými mezilidskými vztahy, nikdy nemůže být společností skutečně svobodnou ani humánní. (Tím méně pak společností, kde by bylo zrušeno odcizení.)

Pane Novotný, toto a právě toto je naprostým základem Marxovy kritiky kapitalistické společensko-ekonomické formace. Právě proto Marx naprosto důsledně a nevyhnutelně požadoval zrušení trhu, a dokonce i zrušení peněz. Tento postulát, který se nám - z ryze praktického hlediska - ovšem nutně jeví být zcela iluzorním, je ovšem v rámci celého jeho konceptu naprosto logický a nevyhnutelný. (Což je ovšem jenom dalším dokladem reálné nemožnosti komunistické společnosti.)

Onen Marxův citát z jeho "Grundrissů", který jsem uvedl, tedy naprosto není pouze jakousi náhodně učiněnou poznámkou, nýbrž jednoznačně vyjadřuje a potvrzuje zcela základní linii celé Marxovy ekonomické a společenské teorie.

(Aby nedošlo k omylu: zde jsem měl samozřejmě na mysli "ryzí" komunismus, nikoli přechodné stadium k němu, které u Marxe ovšem zůstává značně nejasné.)

----------------------------

Na konec se tedy věnujme otázce, jak se k přítomnosti trhu, tržní ekonomiky máme stavět dnes. Jisté je: celý Marxův koncept "pracovní hodnoty" je sice v určitém smyslu velice přínosný; ale zároveň trpí celou řadou zcela zásadních chyb. A především: je zcela jednostranně pojatý.

Což pro nás ovšem - poněkud paradoxně - představuje pozitivní skutečnost. V tomto případě totiž nemusíme trvat na - zcela iluzorních - Marxových představách o naprostém odstranění tržně-peněžní ekonomiky, abychom přesto mohli uchovat naděje na - alespoň určitou - humanizaci našeho (pracovního) světa.

Na straně druhé je ovšem vždy mít na paměti i to, že - jakkoli tedy Marxův pohled na danou problematiku byl velmi jednostranný - že přesto vystihl velice podstatné momenty naší eknomicko-sociální skutečnosti. (Fakticky tyto momenty mohl s takovou ostrostí odhalit a analyzovat právě jenom díky oné jednostrannosti svého pohledu.)

Bezprostředně vzato stojíme tedy před tímto dilematem: ano, tržní (kapitalistická) ekonomika člověka odcizuje; ale my nemáme možnost ji zrušit. Musíme se tedy pokusit o nějakou "střední cestu": zachovat tržní ekonomiku, nicméně pokusit se ji nějakým způsobem "zhumanizovat", víceméně ve smyslu Kantovy maximy: aby člověk v ní nebyl pouze prostředkem (pro dosahování zisku), nýbrž naopak, aby zde sám člověk byl konečným účelem a cílem, a svět věcí (tedy včetně tržní ekonomiky) pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle.

Ale jakým konkrétním způsobem nalézt tuto "střední cestu" - to zůstává bohužel i nadále nevyřešenou otázkou.