„Samostatný stát československý vstoupil v život,“ vyhlásili před sto šesti lety představitelé Národního výboru. Stát, v němž dnes žijeme, se však nezrodil 28. října 1918. Z právního hlediska vznikla Česká republika federalizací v roce 1969, federace se Slovenskou republikou zanikla k roku 1993. Proč si tedy připomínat dnešní den? A nebyl vznik relativně malé republiky v roce 1918 chybou?

Ze státoprávního hlediska si připomínáme vznik státu, který již neexistuje, ale je tu historická návaznost. Kdyby neexistovalo Československo, těžko by vznikla Česká republika. Kdyby se v roce 1918 Československo neosamostatnilo a my byli dále součástí Rakouska-Uherska nebo nějakého nástupnického soustátí, nebyla by tu dnes ani Česká republika.

Otázka spíše zní, jak se dnes díváme na osamostatnění v roce 1918. Nebylo zbytečné? Neměli jsme na konci první světové války zůstat součástí Rakouska-Uherska a usilovat o jeho vnitřní reformu směrem k volnější federaci států, která by mohla zabránit expanzi Německa a později Sovětského svazu? Neudělal Masaryk, Beneš, Štefánik, „muži 28. října“ a socialističtí politici — Bohumír Šmeral, Josef Stivín a další sdružení v Socialistické radě — chybu, když vyhlásili právo na národní sebeurčení a státní samostatnost?

Z dnešního hlediska to tak může vypadat. Proti osamostatnění však původně byli v podstatě všichni čeští politici, včetně Masaryka a těch, kteří samostatnost později vyhlásili. A největšími odpůrci osamostatnění byli dlouho sociálnědemokratičtí politici, kteří se hlásili k myšlence austromarxismu. Jejich představa byla, že internacionalismus pokvete ve velkém soustátí Rakouska-Uherska, kdežto v prostoru rozděleném na národní státy začne usychat. Cílem bylo přeměnit monarchii v socialistickou federativní republiku.

Jenže v době první světové války se Rakousko-Uhersko stalo vojensko-byrokratickou diktaturou. Mocnářství rozpustilo parlament, pozatýkalo nepohodlné poslance, zrušilo právo na svobodu vyjadřování a další občanská práva, nastaly represe proti obyvatelstvu i proti představitelům české politiky a kultury. Jediným úředním jazykem se stala němčina a byly zakázány knihy o husitství a české samostatnosti, například nesměly vycházet knihy Aloise Jiráska.

Postupně se většina českých politiků přiklonila k názoru, že Rakousko-Uhersko je represivní stát v pokročilém stadiu degenerace a nemá smysl v něm setrvat. Legitimita monarchie se totálně zhroutila, jak to vyjádřil sociální demokrat František Soukup v knize Proč jsme nechtěli Rakouskou monarchii?

Vyhlášení státní samostatnosti bylo výsledkem českého národně osvobozeneckého boje, který byl politický, sociální, morální a měl řadu forem, od pasivní rezistence českého obyvatelstva až po ozbrojený boj legií proti Rakousku-Uhersku a Německu. V souvislosti s dnešním širokým chápáním kolonialismu můžeme říct, že 28. říjen byl vítězstvím českého antikoloniálního hnutí a Masarykovo heslo „odrakouštět“ vyjadřovalo požadavek dekolonizalizace.

Není tento požadavek znovu aktuální, pomyslíme-li na výraznou strukturální závislost české ekonomiky na zahraničních firmách, na abnormální odliv zisků do zahraničí a na další projevy toho, že jsme se stali de facto polokolonií?

Nestojí ale lpění na národní identitě za mnoha rozbroji?

Málokdo by dnes v České republice nebo v západních zemích řekl, že posílení ukrajinského národního vědomí a národní zápas proti ruské invazi je odsouzeníhodný nacionalismus. Liberální elity a postmoderní levice přitom dříve měly jasno: národ je konzervativní pojem a kdo mluví o národu, je nacionalista nebo rovnou fašista.

Národ je prý pouhá kulturní konstrukce. Jenže takto mluví také Putin na adresu ukrajinského národa: je to pouhá konstrukce a ukrajinský zápas je projevem nacionalismu a fašismu. Takže tu něco nehraje.

Právě ukrajinský zápas dokazuje, že existují oprávněné důvody k vytvoření národního vědomí či národní identity. Podobně také kolonizované a utlačované národy v takzvaném třetím světě, které v padesátých a šedesátých letech minulého století zbavovaly koloniální nadvlády. Politickým subjektem odporu proti nadvládě byl určitý národ nebo kmenové společenství.

Jim bychom měli říct, že jejich utlačovaný národ je pouhý kulturní konstrukt? Pokud je každé pojetí národa pouhý konstrukt, jak má sklon tvrdit postmoderní levice, nakonec budeme mluvit stejně jako utlačovatelé: nasazujete životy kvůli nějakému konstruktu. Proveďte dekonstrukci! V situaci koloniální nadvlády to však znamená, že se podvolíme útlaku, neboť po dekonstrukci nám nezůstane nic, na čem bychom se sjednotili a kvůli čemu bojovali.

Co myslíte otevřeným či emancipačním pojetím národa? V čem je odlišné od konzervativního a liberálního pojetí?

Emancipační pojetí národa má tři významy. Jednak vyjadřuje požadavek na osvobození utlačovaného národa, a tedy vyzývá k národně osvobozeneckému zápasu. Dále znamená, že národ chápeme jako otevřené a inkluzivní společenství: každý se může připojit a stát se jeho plnohodnotným členem. Miroslav Tyrš byl původně Němec, který se jako mnozí jiní Němci rozhodli pomoci utlačovanému českému národu a přijali českou národní identitu.