Sociální dávky změnu potřebují, ne však kvůli zneužívání
Alena ZieglerováPřipravovaná reforma sociálních dávek musí být chápána zcela věcně jako uspokojování oprávněných potřeb občanů. Veškeré etnické konotace, stejně jako řeči o zneužívání či povalečích na dávkách jen prohlubují příkopy ve společnosti.
Kdykoli se politici rozhodnou zasáhnout do sociálních dávek pro nízkopříjmové domácnosti, mají u toho zároveň nutkání ujistit veřejnost, že hlavním důvodem je ukončit zneužívání státní podpory.
„Kdo se snaží podvádět nebo je zdravý a nechce pracovat, na toho si posvítíme,“ přispěchal současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka s vysvětlením chystané revize dávek na bydlení, živobytí a péči o děti. Aby nikdo nebyl na pochybách, „o kom to tu mluvíme“, doprovodil svůj text na Instagramu fotkou Roma z demonstrace proti údajnému nadužívání dávek ukrajinskými uprchlíky.
Dvě mouchy jednou ranou, chtělo by se říct, spíše však dvojitá chyba při zápasu o voliče.
Mluvit o dávkách jako o oprávněné pomoci státu
Ani dvacet osm let od zavedení státní sociální podpory a po šestnácti letech existence zákona o pomoci v hmotné nouzi se naše politická reprezentace nenaučila mluvit o tom, k čemu slouží sociální dávky nejen těm, kdo je pobírají, ale celé společnosti.
Pomoc pro ty, kdo si objektivně nemohou pomoci sami, je prevencí vyšších výdajů do zdravotnictví a sociální péče. Podpora při získání a udržení bydlení vede ke stabilizaci práce, což zvyšuje šanci na zajištění zdravého vývoje a podnětné výchovy dětí i v rodinách s potížemi, bez tendence tyto děti internovat v dětských domovech.
To všechno občané slyší jen zřídka, protože se o sociálních dávkách daleko častěji komunikuje jako o kouli na noze „slušných pracujících“, kterým se „povaleči na dávkách“ smějí, že ráno vstávají do práce.
Nemoudří politici, kteří se líbivě přidají ke křiklounům na sociálních sítích, se tak dostávají do vlastní pasti. „Nechceme dávky, chceme levné potraviny, bydlení, benzín,“ křičí na ně i jejich vlastní voliči, když pak v krizi říkají, že cílenou pomocí jsou právě dávky.
Už proto je potřeba o sociálních dávkách mluvit věcně, bez etnických a národnostních konotací, s respektem k právům žadatelů a příjemců dávek na pomoc, pokud ji nezbytně potřebují, i k právům široké veřejnosti na jasné informace o tom, co a jak sociální dávky řeší.
Dávka „4in1“ od roku 2025
Marian Jurečka přitom nemá zapotřebí vypomáhat si populistickými řečmi o nepracujících poživatelích dávek s tendencí ke zneužívání. Do zákonů i technického nastavení dávek sociální podpory a pomoci totiž zasahuje s bezprecedentní odvahou, na základě dat a debat s odborníky.
Není slepý k tomu, že do našeho sociálního systému přibylo na 300 tisíc uprchlic z válkou zmítané Ukrajiny, jejichž děti musí mít i při nízkých výdělcích matek šanci na normální život v naší zemi po dobu, po kterou se tu rozhodnou žít. Dvouleté provizorium dočasné ochrany skončí v březnu 2024 a, nedojde-li k jeho prodloužení o rok, bude se muset náš sociální systém umět o tyto neúplné rodiny postarat.
Je třeba otevřeně komunikovat o tom, že ukrajinští příchozí mají svou humanitární dávku mnohem skromnější, než na co všechno mají nárok stejně chudí občané České republiky a — kromě akutní pomoci při ohrožení života — na žádnou jinou dávku nemají nárok.
Sladit nejpozději od roku 2025 tyto dvě koleje prakticky stejně zaměřených dávkových systémů, z nichž ten český se navíc větví na pomoc v hmotné nouzi a státní sociální podporu, není vůbec snadný úkol.
Příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory přestane být osobám v hmotné nouzi doplňován doplatkem na bydlení, a tyto dávky se tak konečně sloučí. Stejně tak příspěvek na živobytí a přídavek na dítě přestanou na sebe vzájemně navazovat, ale přetaví se do jednotné částky na živobytí a péči o dítě.
Bude-li MPSV při slučování všech těchto čtyř dávek důsledné, podaří se snad konečně odstranit hradbu mezi „chudými“ a „nízkopříjmovými“ příjemci dávek z nižší střední třídy. O dávkové podpoře se pak doufejme začne uvažovat jako o uspokojování oprávněných potřeb na základě prověřených příjmů a majetku, bez nutnosti doprovázet tuto legitimní změnu povídačkou o zastavení zneužívání dávek.
Stát zkrátka jen zafunguje tak, jak má. Vše, co jde, si zjistí sám — například příjem od zaměstnavatelů, výši poplatků za energie od poskytovatelů, zůstatky na účtech od bank, vlastnictví nemovitostí v katastru — a z předem nastavených částek podpory na dítě určitého věku nebo na bydlení určitého typu, velikosti a umístění poskládá a vyplatí dané domácnosti jednu složenou dávku na živobytí, péči o dítě i bydlení.
Pro jednotlivce a rodiny s příjmem do určitého násobku životního minima, tedy nikoli podle třídění na „pracující“ a „nepracující“ rodiny, bude stát uplatňovat principy aktivizace nabízením vhodného zaměstnání, pomoci s hledáním bydlení, podpory splácení dluhů, nebo pomoci s úhradou školních a volnočasových aktivit dětí.
Aktivizace není žádnou novinkou ani zpřísněním, jen se místo „motivace sankcí“ formou poklesu dávky na existenční minimum nebo vyřazení z evidence na několik měsíců směřuje naopak ke zvyšování dávky tak, aby se rodina, která na nabídky pozitivně zareaguje, co nejdříve vymanila z nouze.