Otazníky nad posledním sjezdem SOCDEM
Oto NovotnýSOCDEM v čele s Janou Maláčovou opustila autentické hodnoty levice a vydává se cestou nacionálně-konzervativního populismu. V příštích volbách z toho nejvíc bude profitovat hnutí ANO a Maláčovou nejspíš čeká křeslo v Babišově vládě.
Sjezd SOCDEM skončil předpokládanou volbou Jany Maláčové, která plánuje vytvořit širokou předvolební koalici levicových subjektů, včetně komunistů. Věří, že takto po příštích sněmovních volbách vrátí stranu do poslaneckých lavic. Její oponentní kandidát Jiří Dienstbier, který nabízel rovněž vytvoření levicové koalice pro sněmovní volby, ale bez komunistů, boj o předsedu strany prohrál. Vítězství Maláčové bylo výrazné, na svou stranu získala více než dvě třetiny delegátů. O tomto vítězství rozhodlo několik faktorů.
Faktory vítězství Jany Maláčové
Jana Maláčová přijela na sjezd připravenější. Ačkoli oznámila svoji kandidaturu až po krajských volbách, ve skutečnosti se na ni již několik měsíců připravovala. Naproti tomu Jiří Dienstbier se pro kandidaturu rozhodl několik dní před sjezdem, kdy vyšlo najevo, že dosavadní vedení strany, nepřející si volbu Maláčové, proti ní nenašlo vhodného kandidáta.
Michal Šmarda se tak na poslední chvíli obrátil na Jiřího Dienstbiera, asi nejznámějšího zastánce progresivně evropského směřování SOCDEM, aby se Maláčové postavil. Oslovený věděl, že jde do více méně předem prohraného souboje, byl však přesvědčen, že na sjezdu musí vůči Maláčové zaznít alternativa.
Maláčová postavila atraktivnost své alternativy na elektoralistickém faktoru: SOCDEM nemá šanci vrátit se co nejrychleji do Sněmovny jinak než v koalici s komunisty. Tento názor zdůvodňovala úspěchy koalice Stačilo! Kateřiny Konečné v posledních krajských volbách.
V rámci této koalice se podařilo propasírovat komunisty a nejrůznější marginální subjekty do krajských zastupitelstev, tak proč by se o to nepokusila i SOCDEM v příštích sněmovních volbách. Maláčová věděla, že většina členů strany, znervóznělá jejím dlouhým pobytem v mimosněmovní opozici, právě po takovém řešení šáhne, aniž by se hlouběji zamýšlela, jaká rizika v sobě skrývá z pohledu tradiční sociálnědemokratické politiky.
Maláčová sice legitimitu spolupráce své strany s komunisty zdůvodnila shodou v ekonomicko-sociálních tématech, ale pečlivě se vyhnula neshodám v geopolitických a kulturních tématech. Ta označila za druhořadá a v zásadě pro navázání spolupráce nedůležitá.
Na sjezdu o tom neproběhla vůbec žádná diskuse. Když byl učiněn pokus zavázat ji usnesením, že nebude usilovat o koalici se subjekty, které zpochybňují naše členství v Evropské unii a NATO a odmítají pomoc bránící se Ukrajině, nechala prostřednictvím svého podporovatele Zdeňka Škromacha vyvést řadu delegátů ze sálu, aby se o něm nemohlo hlasovat.
Ale protože přesvědčení o potřebě členství České republiky v Evropské unii je přece jen v SOCDEM silné, Maláčová následně zdůraznila, že její uzavření koalice s komunisty bude obsahovat závazek nezpochybňování členství země v EU. O členství v NATO a podpoře Ukrajiny však nepadlo ani slovo. Maláčová tím zřejmě chtěla zabránit případnému přijetí rezoluce — ta by zjevně prošla —, která by srozumitelnost spojení SOCDEM a komunistů výrazně oslabovala.
Bylo zřejmé, že naprostá většina delegátů byla dopředu rozhodnuta volit Maláčovou a o nějakou diskusi o její vizi budoucí SOCDEM vůbec nestála. Horší je, že se do diskuse s argumenty na podporu Jiřího Dienstbiera nezapojili ani ti, kteří tuto jeho kandidaturu před sjezdem podpořili, nebo jej dokonce k této kandidatuře přemlouvali.
Mlčení Michala Šmardy, Daniely Ostré či Karla Machovce z vedení strany, nebo bývalého předsedy Vladimíra Špidly, který se ve straně vždy řadil k progresivistům a nemohl nemít o kurzu prosazovaném Maláčovou vážné pochybnosti, svědčí v lepším případě o neprozíravosti, v horším o zbabělosti.
Otazníky kolem předvolebního paktu SOCDEM a KSČM
Není jasné, nakolik je členská základna SOCDEM skutečně srozuměna se strategií předvolebního paktu s komunisty, jestliže hlubší diskuse o něm se před sjezdem ani na sjezdu neodehrála.
Není jasné, jak chce Maláčová upozadit v dohodě s komunisty geopolitická a kulturní témata, která hýbou politickým spektrem a na kterých i komunisté populisticky získávají hlasy. Je zcela zjevné, že Stačilo! nebylo v posledních volbách úspěšné ani tak předkládáním alternativ v oblastech daní či sociální politiky, jako zpochybňováním členství v EU a NATO, pomoci Ukrajině, papouškováním ruského narativu o příčinách a povaze války na Ukrajině, odmítáním Green Dealu, migračního paktu apod.
Komentář●Patrik Eichler
Manipulace, oportunismus a kulturní války komunistů levicovou jednotu nepřinesou
Pokud se Maláčová o těchto tématech rozhodla mlčet, respektive rezignuje na veřejně vyjádřený sociálnědemokratický postoj k nim, a naopak komunisté o nich budou mluvit, pak tím podle pravidla „mlčení znamená souhlas“ vyvolá oprávněný dojem, že se SOCDEM v těchto postojích od komunistů neliší.
Jak to bude asi vypadat, stačí si vzpomenout na upovídanost Luboše Zaorálka v posledních evropských volbách, od něhož jasné stanovisko SOCDEM k těmto otázkám nezaznělo, a mnohdy jako by nadhazoval na smeč komunistům. Zřejmě není náhodou, že si Maláčová vybrala po těchto „úctyhodných“ výkonech Zaorálka za svého prvního místopředsedu.
Není jasné, jak si Maláčová představuje ustavit levicovou koalici v širším formátu než s komunisty. Jistě do ní může přizvat zcela bizarní subjekty, které se už v krajských volbách objevily v koalici Stačilo! a na které jsou vázány pouhé promile voličů — ČSNS, ČSSD... S komunisty ale půjde vesměs o antisystémové strany konzervativně-nacionální orientace.
Liberálně-levicové subjekty se k takové formaci sotva připojí, takže představa Maláčové o „široké levicové koalici“ se za těchto okolností jeví jako velká iluze. Nejspíše půjde o otevřeně konzervativně-nacionální koalici, u které přívlastek „levicová“ bude třeba dát do uvozovek.
Zde stačí připomenout, že jak Konečná, tak Maláčová zjevně propadly kouzlu Sahry Wagenknechtové, která s přesně takto definovanou „levicovou“ Aliancí zabodovala v posledních německých zemských volbách v teritoriích bývalé NDR (Sasko, Durynsko).
Není jasné, jak bude tato koalice fungovat, pakliže se jí podaří dostat do Sněmovny. Zda se bude moci rozdělit na samostatné poslanecké kluby, které by mohly postupovat relativně nezávisle, anebo vytvoří jeden klub, který však bude muset vystupovat jednotně, tedy i v dosud sporných zahraničněpolitických a kulturních otázkách.
V neposlední řadě není jasné, jak se tato levicová koalice SOCDEM a komunistů postaví k nejpravděpodobnějšímu vítězi voleb — hnutí ANO. Komunisté ústy Konečné již dali jasně najevo, že budou chtít vládu Babiše podpořit. KSČM totiž už minulou Babišovu vládu podporovala z opozičních lavic.
Maláčová se takovému příslibu vyhýbá s argumentem, že mluvit o tom je předčasné. Ale kdo není politický sklerotik, ví, že po volbách 2017 prosadila s tehdejším předsedou Hamáčkem vstup do Babišovy vlády. A to navzdory vážným varováním, že koalice s Babišem SOCDEM na dlouho poškodí. To se také jejím vypadnutím ze Sněmovny stalo.
S přihlédnutím k těmto zkušenostem nelze příliš oponovat názoru, že předvolební pakt SOCDEM a komunistů je součástí širšího projektu podpořit vznik Babišovy vlády po příštích sněmovních volbách. Na místě je pak otázka, jak se SOCDEM v opakovaném objetí s „predátorským Babišem“ — tak o něm mluvil Zaorálek před volbami 2017 — hodlá znovu stát samostatnou a vlivnou stranou.
A tak bychom mohli pokračovat. Otazníků nad novým kurzem SOCDEM je jistě více. Je například jisté, že strana může nadobro zapomenout na dlouhodobé pokusy ji reformovat v zájmu zvýšení účasti jejich členů na demokratickém rozhodování. Do voleb se budou muset členové strany chovat maximálně disciplinovaně, to znamená držet hubu a krok. A po volbách, kdy se začnou ukazovat trhliny v Maláčové strategii, o kterých se nebude smět mluvit, to bude ještě horší.
Konečně je pravděpodobné, že SOCDEM svým zařazením do konzervativně-nacionální a antisystémové populistické fronty natolik naštve své partnery v Evropské sociálnědemokratické straně (PES) a v evropské frakci Pokrokového spojenectví socialistů a demokratů (S&D), že bude z těchto organizací vyhozena; osud Ficova Smeru a Pellegriniho Hlasu na Slovensku by měl být varováním.
O „primitivním antikomunismu“
Na jednom facebookovém statutu byla krátce po sjezdu zveřejněna krátká studie pod názvem „Antikomunismus — nekonečný příběh české politiky?“ od autorů Jiřího Koubka a Martina Poláška. Účel zveřejnění byl zřejmý. Čelit kritice spojení SOCDEM a KSČM naznačením, že kritizující jsou v zajetí jakéhosi nereflektovaného, kýčovitého „primitivního antikomunismu“.
Zdá se, že většina diskutujících pod tímto článkem uváděla pádné argumenty, že tu jde o nějaké nedorozumění. Nejde o to, zda se SOCDEM s komunisty spojuje anebo ne, ale nakolik je takové spojení vhodné s ohledem na jejich programové rozdíly. Protože jsem zaslechl, že i já jsem „primitivní antikomunista“, připojuji k tomu několik poznámek.
Autoři zmíněné studie chtěli hlavně říct, že antikomunismus je v polistopadové České republice používán jako rétorická figura pravice ani ne tak proti komunistům, jako proti levici obecně, a zvláště pak proti tehdy vlivné ČSSD. Oba autoři tehdy úzce spolupracovali s analytickým oddělením strany, které jsem vedl, a o obsahu a účelu tohoto dokumentu jsem s nimi vedl diskusi.
Autoři dobře popsali, že se u nás antikomunismus stal pravicovým rétorickým kýčem. O kýči lze však mluvit i tehdy, když někteří levičáci označují za „primitivní antikomunismus“ každou kritiku komunistů, tedy když je tato kritika mechanicky přiřazována k výše uvedené pravicové kritice. To je však omyl.
Demokratická levice, včetně sociálních demokratů, byla rovněž antikomunistická, když podrobovala teorii a praxi komunistů kritice. To ale neznamenalo, že musela být hnedle označována za „primitivní antikomunismus“. Nikdy totiž nepřehlížela silný emancipační náboj původní komunistické myšlenky, vždy dokázala ocenit ty proudy v komunistickém hnutí, které se chtěly zbavit jeho nejrůznějších antidemokratických znetvořenin. Vedle stalinistů, neostalinistů, maoistů existovali vždy komunisté, kteří je z demokratických pozic kritizovali: v Evropě „eurokomunisté“, u nás reformní komunisté „osmašedesátníci“ a další.
Když se díváme na naší polistopadovou KSČM, nemůžeme nevidět, že i ona se od svých předlistopadových znetvořenin distancovala. Pravdou však je, že to nebylo nikdy důsledné. Mezi komunisty vždy bylo a stále ještě je mnoho těch, kteří takovou distanci vnitřně nepřijali a s nostalgii vzpomínají na „staré dobré“ předlistopadové časy. Levicový intelektuál František Šamalík v devadesátých letech na adresu komunistů říkal, že se stanou skutečnými demokraty, až budou Listopad 1989 považovat i za své vítězství.
Tak to ale bohužel řada komunistů dodnes necítí. Nemyslím si ale, že je jich tolik, abych se stal antikomunistou a varoval před návratem do předlistopadových časů. Každopádně chci věřit, že naši komunisté se nakonec ve velké většině vydají cestou Jiřího Dolejše, autora knihy o levici, kterou doporučuji ke čtení každému sociálnímu demokratovi. Komunista Dolejš předkládá uvažování o levici, na kterém se mohou komunisté, sociální demokraté a všichni demokratičtí levičáci shodnout.
Problém ovšem je, že Dolejš je sice v KSČM uznáván jako zdatný levicový intelektuál, ale jeho myšlenky neměly na praktickou politiku komunistů nikdy významnější vliv. A jsem přesvědčen, že už vůbec nesdílí politické postoje předsedkyně Kateřiny Konečné.
Ta totiž nesdílí, alespoň ne veřejně, žádnou autentickou komunistickou pozici — ať už v lepším či horším vydání. Konečná se veze na konzervativně-nacionální vlně s cílem dostat komunisty opět do Sněmovny, a aby její koalice působila věrohodněji, láká do ní pod příslibem rychlého vstupu do příští Sněmovny i ostatní subjekty, včetně sociálních demokratů. Toto kritizovat neznamená „primitivní antikomunismus“.
Dokonce to vůbec nelze nazvat antikomunismem, protože konzervativně-nacionalistický obrat, který Konečná pod praporem Stačilo! komunistům naočkovává, nemá s komunismem jako ideologií příliš společného.
Natvrdo řečeno, v této kritice nejde o komunisty, ale o kritiku krajní konzervativní pravice, do jejíhož tábora se snaží Konečná a Maláčová pod nějakou podvodnou marketingovou značkou levici zavléct. Obvinění z „antikomunismu“ či dokonce „primitivního antikomunismu“ těch, kteří je kritizují, je proto stejně obsahově vyprázdněný kýč, jakého se dopouští hloupá pravice ve své paušální kritice levice.
Na tom nic nemění jejich úskok, kterým se tento konzervativně-nacionalistický obrat snaží vychytrale zakrýt zdůrazňováním shody na levicovém rámování socioekonomických témat. Ostatně, Maláčová nebyla nikdy skutečnou levicovou reformátorkou, ale jen sociální údržbářkou v limitech neoliberální politiky, které jí dovolil Babiš. Je téměř jisté, že její očekávaný ukřičený předvolební radikalismus v socioekonomických otázkách notně zchladne s koncem volební kampaně, až se za opětovnou podporu Babišovy vlády uvelebí v křesle ministryně práce a sociálních věcí.
Volte KSČM! Poslední naději levice!
Zastavme války! Zastavme konflikty v Gaze, na Ukrajině i Blízkém východě! Mír!
Málokdo z naší generace není. Neseme si v sobě primární (a tedy primitivní) zkušenosti s vrůstáním do společnosti reálného socialismu, ve které jsme dospívali. Ideologie komunistické strany (tehdy už spíše soubor povinných tvrzení, který na plnohodnotnou ideologii rezignoval) nám nabízela pokušení k příliš primitivnímu zjednodušení -- protože prakticky každý darebák a blbec požívající moc a vliv byl komunista (a vexláci zase mohli existovat jen v komunistickém režimu jako jeho specializovaní paraziti), člověk měl tendenci uvěřit, že s odstraněním vlády komunistické strany se odstraní i podstatná část toho blbství a kruté se mstící ztělesněné zamindrákovanosti.
Záleželo na každém z nás, jak tento primitivní antikomunismus v sobě zvládl, ukrotil a potlačil, aby mu nebránil v neprimitivním a v Tvém případě intelektuálně neustále reflektovaném politickém jednání.
Nicméně, to že jsem primitivní antikomunista neznamená, že nemám pravdu, když vidím politickou hloupost pokusu SocDem o námluvy se Stačilo! K tomu stačí kupecké počty.
I když můj zlomyslný syn tvrdí, že jde o zcela racionální a dobře zdůvodněný politický tah a že jen poměřuji tyto námluvy nerealistickým cílem, totiž revitalizací sociální demokracie a nikoliv cílem realistickým, totiž dosažením poslaneckého mandátu pro Janu Maláčovou -- to je ale pustá pirátská pomluva, jistě jde také o získání mandátu pro největšího českého sociálního demokrata 21. století, totiž Luboše Zaorálka.
Nicméně doporučuji nechat SocDem samu sobě, "nechť mrtví pohřbívají své mrtvé", a zabývat se tím podstatným: Koubek a Polášek nejsou tak hloupí, aby neviděli fašizující rozměr nejen Stačilo!, ale i konzervativního socialismu strašícího v okolí Jany Maláčová. Pokud ho vidět nechtějí, svědčí to o hluboké nemoci české levice. Nemoci nebezpečnější než politická a ideová sebevražda jedné kdysi významné a kdysi levicové strany.
"Na sjezdu o tom neproběhla vůbec žádná diskuse. Když byl učiněn pokus zavázat ji usnesením, že nebude usilovat o koalici se subjekty, které zpochybňují naše členství v Evropské unii a NATO a odmítají pomoc bránící se Ukrajině, nechala prostřednictvím svého podporovatele Zdeňka Škromacha vyvést řadu delegátů ze sálu, aby se o něm nemohlo hlasovat."
Tato scéna zřejmě unikla pozornosti většiny čtenářů; nicméně zde není možno se nezarazit: co je to vlastně za partaj, kde kandidátka na předsedu nechá prostě ze sálu vyhodit své oponenty? Do jaké míry se pak takováto partaj ještě odlišuje od svého času KSČ, ne-li přímo od praktik nacionálních socialistů?...
Pokud se tedy tato scéna skutečně odehrála tak jak ji zde líčí Oto Novotný, pak by současnou sociální demokracii bylo definitivně nutno vyškrtnou ze seznamu demokratických subjektů, a to dokonce i podle víceméně čistě formálních kritérií současného pojetí demokracie.
Zahraničně-politické názory Lubomíra Zaorálka jsou převážně vlastenecké a rozhodně stojí za pozornost!
Spolupráce se soudruhy s KSČM by jistě přispěla k jejich vytříbení!
Ale čtěme také Badiuoua, Lenina, Bakunina, Daniela Veselého, Petra Kužela, Michaela Hausera, Kropotkina, Chomského, Jana Kellera, Gramsciho, Eduarda Chmelára, Chelčického, Ilonu Švihlíkovou, Marxe a další!
Vskutku pane Poláčku, divná historka. I to, že se na Dientsbiera pískalo je poměrně nechutné. Jsou vyřízení.
Pro spravedlnost je třeba říci, že Jana Maláčová to chce hlavně postavit na totální a nekompromisní kritice současné vlády. To by mělo být to hlavní pojivo a asi si myslí, že to ostatní se prostě nějak nebude řešit nebo tak něco.
Je to cesta pro několik mandátů, pro drobky od stolu. O to jí jde.
Pokud by šlo o znovuobnovení strany, o skutečnou elektorátní politiku, o voliče, kteří by dávali 30%, tak to by se na to muselo jinak.
A momentálně je to stejně bez šance.
Protože tyhle voliče teď šafářuje Andrej Babiš a ANO a získat je od něj zpět je nyní nemožné. Už jenom z toho prostého důvodu, že Babiš a ANO jedou na vítězné vlně (prezidentskou volbu berme jako druhé místo). Proč by opouštěli ANO a vraceli se k dvouprocentním lůzrům, kteří ani neví, jak se jmenují???
Protože vládu Babiš kritizuje úplně stejně tvrdě, jak chce Maláčová...
Na druhou stranu, možná že tady žádná skutečná sociálně demokratická tradice není, nepřežila komunisty, Zeman ji na chvíli učinil silnou vlastně podvodem, a když to vyvanulo, zbyla 4%-ni strana, která nemá kde brát hlasy.
Zeman pochopil jedno, sociální demokracie potřebovala v určitém okamžiku přijmout tvrdou polarizaci.
Nepotřeboval ji vytvořit, to za ní udělal Klaus (který v roce 1992 hovořil o sodem jako o hnízdě zmijí), jen přijmout a nesnažit se o uchování porevolučního konsenzu, ze kterého sociální demokracii ODS, ODA a OH stejně vylučovaly, ačkoliv ho právě tehdejší ČSSD reprezentovala vlastně nejzřetelněji.
Už tehdy si člověk mohl také přečíst kecy o tom, jak by se ČSSD měla stát sociální demokracií západního střihu -- což bylo dost úsměvné, když o tom (Daddyho) Jiřího Horáka a vedení, které se docela intenzivně pohybovalo v socialistické internacionále poučovali lidé, kteří o sociální demokracii na západ od našich hranic věděli jen z novin. Myslel jsem si tehdy a myslím si to i dnes, že jiná reakce než ta zemanovská polarizace nemohla fungovat.
Malér byl, že Zeman nic jiného než polarizaci neuměl a že tu polarizaci bral zcela utilitárně,takže to skončilo Oposmlouvou.
ČSSD se opravdu velká stala až za Špidly. Tehdy totiž dokázala stabilizovat úspěch a dokázala také prosazovat alespoň kus (ale podstatný) svého programu. To, co tehdy dělala, mohlo být tu a tam nedotažené, občas zorané, ale podvod to určitě nebyl.
Pád sociální demokracie od roku 2008 je na jiné vyprávění a v té mé verzi by v něm nehrál Miloš Zeman postavu klíčového démona jako u Oty Novotného. Byla to od té doby k pohřbu, který se té straně rozhodli obstarat Jana Maláčová a Luboš Zaorálek dlouhá cesta, ale ještě na začátku Sobotkovy vlády to byla docela silná strana,která měla, co nabídnout.
Ovšem právě příčiny pádu sociální demokracie po zmíněném roce 2008 by bylo velmi záhodno podrobit hloubkové analýze. Nicméně na vnějšího pozorovatele to činilo především dojem, že sociální demokracie se nakonec rozložila sama, zevnitř. Že pro modernější pojetí sociálně demokratické politiky reprezentované Špidlou a Sobotkou zde vůbec nebyla dána dostatečná členská (respektive funkcionářská) základna. Hovořilo respektive psalo se v té době o "strejcovské" sociální demokracii (respektive převažující frakci v ní), kdy už tehdy převládal hodnotový konzervatismus.
Ovšem, je velká otázka zda by i snahy o to vybudovat stranu západního střihu mohly mít nějaký zásadní úspěch. I tyto západní sociálně demokratické strany se totiž nacházejí na celkovém ústupu, ne-li přímo úpadku; a to i přesto že se - stále ještě - mohou opírat o profesně vyspělé aparáty, a o tradiční spolupráci s odbory. Ale i tak tyto straně většinou volí jenom menšina dělnické třídy - tedy její nejvlastnější, tradiční klientely.
Je tedy docela dobře možné že právě česká SOCDEM je nyní svým způsobem paradoxně na čele současného trendu - totiž definitivního odchodu klasické sociální demokracie ze světové scény.
Členská základna -- já nevím. Znal jsem z ní v roce 2006 tak čtvrtinu lidé blíže, v roce 2008 (dva roky po svém vyloučení) řekněme pětinu. A bývalo to převážně slušná a příjemná společnost, včetně řady těch ze zemanovského křídla. Jistě, člověk tam také potkal blbce, fanatiky a podivíny -- v kterém spolku je nepotkáte? -- ale v míře spíše podreprezentativní.
Pokud už bych hledal to nejhorší, pak to byli zkorumpované bafuňáři na úrovní různých politických reprezentací -- ostatně právě dneska odsoudili jednoho z této skupiny, Karla Březinu, tuším ke třem letům. Ono to asi postihne každou stranu, která se dostane k moci, a tedy také ke korytům, ale ČSSD měla slabě vyvinutý imunitní systém (paradoxně nebyla hodně dlouho pro karieristy přitažlivá) a měla učenlivé někdejší mladé naděje (Březina začínal v partaji někdy v první půlce devadesátých let a zkurvil ho až Šlouf o bezmála decenium později). Ale celkově bych pád nepřičítal kvalitě členské základny, když už, tak její deaktivaci a demotivaci za Paroubka a bohužel i za Sobotky -- ten dostal právě při posledním velkém aktivním vystoupení široké členské základny po lánském puči úžasný mandát a promarnil ho snahou o o smíření se stranickými kmotry.
Je fakt, že Sobotka to měl z čistě mocenského hlediska hodně těžké. Vyhrál volby, ale ne o moc před ANO, se kterým musel jít do koalice, žádná jiná možnost nebyla. A dokonce Babiše udělal ministrem financí, což byla chyba (které ale vzhledem k volebnímu výsledku asi nešlo zabránit), kterou Andrej Babiš s instinktem dravce dokonale využil.
Zeman na premiéra Sobotku mával holí, Babiš mu jako ministr blahosklonně vzkazoval, že na některé jeho nápady peníze dá, na jiné jako zodpovědný hospodář ne-e ........................ a většinový elektorát ČSSD, který přilákal Zeman a zvedl stranu ze 4% na 30%, elektorát, který byl spíš složený ze "zdivočelých sociálních demokratů" než z voličů se (západním) soc dem přesvědčením, pochopil, že ne slaboch Sobotka, ale mocný Andrej je jejich hrdina...
(((s Hamáčkem už si Babiš vyloženě vytíral zadek)))
Pan Morbicer: ano, je tomu tak. Nedá se nic dělat, ale v demokracii je stále ještě velmi zásadním faktorem kvalita, to jest osobní charisma stranických lídrů. A v tomto ohledu Babiš sice osobně slušného, ale nevýrazného Sobotku prostě převálcoval. (Ukázalo se ještě jednou, že v politice je prostá slušnost jen velmi slabá deviza.)
Sociální demokracie měla tu smůlu, že pokud měla ve svém čele silné lídry, pak jenom ty z populistického, nacionálně konzervativního křídla.
Takový byl bezprostřední stav. Je ovšem nutno jít ještě dále, a ptát se proč tomu tak bylo. Proč nejen v očích (a preferencích) běžných voličů, ale zřejmě i ve vlastní domovské straně (sociální demokracii) onen reakcionářský populismus platil více nežli snahy o - dejme tomu - liberální progresivismus.
A tady se dostáváme zpět ke členské základně sociální demokracie. - Pane Profante, zde se ovšem staví otázka jestli Váš úsudek o kvalitě členské základny sociální demokracie není přece jenom do jisté míry ovlivněn "pražskou kavárnou" (abych užil jeden svého času známý - a podlý - výrok M. Zemana). Tedy tím, že jste se pohyboval především v relativně progresivním prostředí hlavního města. A jestli mimo toto velkoměstské prostředí nebyla kvalita (a nálady) běžného členstva sociální demokracie přece jenom značně jiná.
Ovšem i zde je nutno ještě jednou konstatovat: tato absence silných, výrazných, charismatických osobností v táboře (progresivní) sociální demokracie naprosto není pouze problémem levice české. Nýbrž jedná se zřejmě o (přinejmenším) celoevropský trend.
Je to v zásadě logické: do jaké míry přesvědčivě může progresivní hodnoty reprezentovat, prosazovat strana, která svou základní existenční ideu čerpá z minulosti? Tedy z velkých třídních bojů minulosti, kde se ještě jednalo o to prosadit základní práva (manuálně) pracujících vůči třídě zaměstnavatelů?
Ano, svého času i takováto sociální demokracie měla bezpochyby progresivní charakter, kdy se jednalo o to uvědomit, pozvednout, vzdělat tuto manuálně pracující dělnickou třídu. Tyto časy, tato éra je ovšem už nenávratně pryč. Progresivismus v současné době (ve smyslu liberálních hodnot) dnes už reprezentují jiné subjekty, jiná hnutí. Sociální demokracie (v jejích lepších částech) se sice k těmto liberálně-progresivním hodnotám může přihlásit; ale proto se ještě nestanou nosným základem její činnosti, její vůdčí ideje. A proto je nikdy nebude reprezentovat skutečně přesvědčivě. Tím spíše že velká část její členské základny je - z uvedených důvodů - principiálně daleko spíše konzervativně, nežli progresivisticky orientovaná.
Díky za komentář. Nedělal jsem si o předlistopadovém reálsocialismu žádné iluze, že s ním lidské blbství roste a padá. Nedělal jsem si totiž žádné iluze, že po něm přijde něco „lepšího“ než „západoevropská“ liberální/sociální demokracie, ve které nebudeme muset s blbstvím bojovat stejně urputně.
Mými sociálnědemokratickými učiteli byli primárně Karel Hrubý a Jiří Loewy, kteří se na obnovu sociální demokracie a s ní spojované eschatologické iluze, ale i naivní iluze o sociální demokracii „západního střihu“ dívali s jistým pobavením. Přesto to byli teoreticky i prakticky nejpřesvědčenější sociální demokraté, které jsem v životě osobně poznal, tedy ti, kteří dokázali blbství útočící na socdem zleva či zprava jasně vidět a hrdinně a úspěšně mu čelit.
Nenechám se odradit výtkou, že Zemana „démonizuji“ a říkám, že semena onoho blbství, které naší sociální demokracii dnes posílá na absolutní dno, do strany zasadil především on. Hrubý a Loewy si byli těchto semen dobře vědomi, a proto se dlouho zdráhali se k Zemanově ČSSD připojit. Nakonec tak učinili hlavně proto, že nechtěli pravici nahrávat, že tehdejší ČSSD je vnitřně rozdělena na zemanovské bolševiky „ČSSD (b)“ a sociální demokraty „západního střihu“, a takto její pozici ve veřejném prostoru oslabovat. A protože věřili, že v té straně je dost rozumných členů, kteří ji budou kultivovat. To se ale nikdy nepodařilo, protože ta semena byla třeba vykořenit a ne jen zastříhávat plevelné odrůdy, které plodila (Špidlovy a Sobotkovy krotké pokusy o kultivaci strany).
I já souhlasím s tím, že pravo-levá – klausovsko-zemanovská polarizace - v devadesátých letech byla pro strukturování politického spektra v Česku prospěšná; to ale neznamená, že se nemohla ze strany ČSSD odehrát jinak, totiž bez oněch semen blbství, které tam Zeman zasadil. Ta jedovatá semena mohl už tehdy vidět každý, kdo chtěl vidět a kdo si neulehčoval jejich přehlížení tezemi o nějaké „dějinné nevyhnutelnosti“. Což vím, nebyl tehdy Tvůj případ.
Kecy.
Sociání demokracii zničili nejvíce lidé jako Sobotka a jeho napojení skrz advokáta Pokorného na Bakalu a všechny ty jejich "pochybné" privatizační kauzy. Dříve třeba Gross a jeho "zázračný" obchod s akciemi. Lidé na jejich příkladu viděli prázdnotu sociálně-demokratické myšlenky. O spoustě dalších pochybných socanských kšeftech, včetně postupného rozkradení vlastní strany ani nemluvě.
Pak se také nenaplnily sliby o dohánění Západu. Většina obyvatel se stále nachází na evropské periferii. Chudí pracující pochopili, že systém, ke kterému byli loajální, je v mnoha ohledech nefunkční.
Sociální demokracie byla vždy příliš konformní a krátkozraká. Symbolem tohoto jsou i ti snad lepší z ní, jako např. eurohujer a eurorentiér Špidla.
Ostatně kde jsou ti někdejší "slavní" sociální demokrati? Jako Sobotka či Hamáček? Stranu použili, vydělali si, nasbírali kontakty, pak stranickou legitku zahodili a šli vydělávat do privátu. Nějaká sociálně-demokratická myšlenka, pokud vůbec kdy existovala, jim byla zřejmě ukradená.
Všechni ti panáci z Aspen institutu, eurohujeři a (zejména silně prozápadní a ekonomičtí) liberálové už měli být upozaděni dávno.
Ano, tohle rozhodně nejde pominout pane Krupičko. Minimálně od oposmlouvy bylo jasné, že je ČSSD zkorumpovaná úplně stejně jako ODS, těch kauz byla spousta...
Díky za komentář. Ano, i západní sociální demokracie jako mainstreamové strany většinou oslabily, ale nejsou v „úpadku“. V EP tvoří zdaleka druhou nejsilnější frakci, v posledních evropských volbách tuto pozici udržely. Stále jsou schopné sestavovat nebo spolu-sestavovat vlády nebo být lídry opozice.
Kdysi se síla socdem opírala o silnou dělnickou třídu a odbory, ale také se jí dařilo propojovat zájmy střední třídy a nejnižších vrstev. I díky socdem se vytvořila společnost bohatých sociálních států, ve které se tradiční dělnická třída významně smrskla a střední třída posílila a byla natolik „spokojena“, že si myslela, že už krytí sociální demokracie nepotřebuje.
Sociální stát je pod velkým neoliberálním tlakem od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, který blahobyt velké části střední třídy snížil, ale sociální stát si už nikdo nedovolí zcela oklestit. Socdem paradigma se stalo mainstreamem. Za této situace už nemohou tradiční sociální demokracie dosahovat volebních výsledků z dob, kdy za sociální stát bojovala a jeho výdobytky nebyly zajištěny.
Navíc sociálně zájmová struktura vyspělých demokracií je dnes mnohem členitější, politická uskupení se úspěšně formují spíše kolem několika málo témat, aniž by nabízely celkové vize. Do hry vstoupila nová "kulturní témata", která to ještě více komplikují.
Sociální stát, i v jeho nejlepším dosavadním sociálnědemokratickém provedení, ale není žádnou konečnou lidské emancipace, či vyčerpaným projektem; je třeba jej nejen bránit, ale také mít větší představivost a posouvat jeho hranice. Tato představivost se ale musí vystříhat falešného proroctví v hledání či nabízení „Archimédova bodu“. A dál už to tady nechci rozvádět. Je mi jasné, že tady proti mně vystartujete.
Západ vysávající své periferie si může existenci sociální demokracie dovolit, má z čeho rozdávat. Když začnu zítra předstírat, že jsem krokodýl, stanu se nakonec doopravdy krokodýlem?
Pane Novotný, Vy na jedné straně polemizujete proti mému výroku, že i západní sociální demokracie (tedy ne jenom ta česká) se nachází "v úpadku" - abyste vzápětí tento můj předpoklad příslušnými analýzami sám podpořil.
Samozřejmě, bezprostředně vzato je možno se odvolávat na to že sociálně demokratická frakce v Evropě (jmenovitě v Evropském parlamentu) ještě není zcela mrtvá, že stále ještě dokáže držet určité pozice. Nedávno v podobném smyslu J. Pehe ve svém článku (na který jsem bohužel nemohl bezprostředně reagovat, protože jsem v té době měl zablokovaný přístup ke zdejším diskusím) argumentoval silou anglické Labour party, a tuším ještě že belgických socialistů. Ovšem - anglický volební systém je se svým většinovým volebním systémem značně specifický, vede vždy k jasné polarizaci mezi pravicí a levicí; a poté co se britští toryové sami znemožnili řadou skandálů, víceméně nebylo možno provést jinou protestní volbu nežli opětovným příklonem k labouristům. V každém případě - jestliže ani politolog Pehe nedokáže jmenovat více nežli pouhé dvě evropské sociálně demokratické strany u vlády, pak je to dosti jasný doklad všeobecného úpadku. (Samozřejmě záleží také na tom, jak konkrétně chceme slovo "úpadek" definovat.)
Ale ponechme teď stranou momentální politické konstelace; daleko významnější jsou dlouhodobé trendy. A zde jste pane Novotný jak už řečeno svými rozbory situace prakticky naprosto potvrdil to co já sám říkám a tvrdím už léta: totiž že historická sociální demokracie se v určitém smyslu paradoxně stala obětí svého vlastního úspěchu. Ano, sociální demokracii patří historická zásluha o probojování práv třídy pracujících, dokud tato ještě představovala víceméně jednu jednolitou masu, a dokud se jednalo o to prosadit její základní práva, vyjednávací pozice vůči třídě zaměstnavatelů (respektive kapitalistů, jak je komu libo).
Jenže - jak sám konstatujete, svět se mezitím zásadně proměnil, a to i svět práce. Sociální demokracie ve jmenované oblasti dosáhla víceméně vrcholu, hranice možného; a není kam jít dále, v tom samém směru. A tady se staví zcela kardinální otázka: co může (klasická) sociální demokracie ještě poskytnout současnému člověku? Čím může oslovit, zaujmout převážně individualisticky zaměřeného příslušníka (post)moderní společnosti, aby jí dal svůj hlas?
Samozřejmě, i v dnešním světě (v dnešním kapitalismu) je stále ještě možno, respektive nutno hájit práva těch slabších a znevýhodněných v mnoha oblastech. Ale to všechno jsou - tuto skutečnost opakuji už léta znovu a znovu - to všechno jsou konec konců pouze pasivní opatření, ústupové boje. Není zde znát nic, co by mohlo mít potenciál nějakého pozitivního projektu do budoucna.
Píšete, že je zapotřebí "vést boj proti blbosti". To je bezpochyby - už od časů nesmrtelného výroku Jana Wericha - skutečně věčný boj, který nikdy není možno definitivně vyhrát, ale který zároveň nikdy nesmíme vzdát. Ovšem - tento boj proti lidské hlouposti je víceméně kulturní záležitostí, jenom sotva je možno ho vést prostřednictvím nějaké politické strany. (Přičemž pokud by skutečně měla vzniknout nějaká politická strana která by jako základní programový bod vyhlásila právě takovýto všestranný a neústupný boj proti lidské hlouposti, pak právě ta by mohla být tou jedinou politickou partají, kde bych ještě mohl závažně uvažovat o mé osobní účasti v ní.)
Ale - co jinak tedy může nabídnout současná sociální demokracie? Jaký projekt, jakou vizi do budoucna?
Samozřejmě, levice obecně to má v daném smyslu vždy horší, obtížnější nežli jiné politické subjekty respektive hnutí. Pravice - ta to má jednoduché, ta se může prostě opírat o přirozený lidský egoismus, respektive individualismus. Konzervativní subjekty (jako třeba u nás lidovci) mohou čerpat ze - stejně tak přirozeného - lidského konzervatismu, z touhy po uchování toho co je důvěrně známé, neměnné.
Ale - na jaký základ postavit nějaký skutečně progresivní projekt budoucnosti? Aby tato budoucnost měla autenticky humánní charakter; a nikoli omezenou podobu pouze stále nekonečně rostoucí produkce a konzumu?
Zásadní problém v tomto směru je - myslím že jsem to v minulosti už několikrát zmínil - že současná "moderní" doba všeobecně ztratila člověka vůbec. Ztratila schopnost (respektive odvahu) vůbec položit otázku, co vlastně je člověk, jaké mají být cíle jeho přítomnosti na tomto světě. Už od amerického prohlášení nezávislosti se známým výrokem že "každý má právo sám hledat své štěstí" došlo (napohled zcela neznatelně) k onomu fatálnímu posunu, že na místo někdejšího člověka jakožto božího (to jest: univerzalistického) tvora nastoupil autarkní, nezávislý jedinec. Který pak ovšem toto své "štěstí" logicky hledá především (respektive výhradně) ve svém ryze privátním životním okruhu. Což pak ovšem v praxi znamená: především ve svém vlastním materiálním konzumu. S následným vytěsněním jakýchkoli dále jdoucích, univerzálně platných hodnot.
Sociální demokracie - to se nedá nic dělat - přistoupila víceméně trpně na tuto hru, a fakticky jejím jediným cílem bylo to, aby i masy pracujících se mohly rovným dílem podílet na tomto "hledání vlastního štěstí". Tedy na excesivním konzumu. A není - opakuji ještě jednou - vidět a znát nic, co by nějakým zásadním způsobem přesahovalo tento lidsky omezený projekt hledání ryze privátního, konzumního "štěstí".
Pokud se má vůbec najít východisko z této slepé uličky takto konzumního postoje k lidskému štěstí, pak bude v prvé řadě nutno zcela novým způsobem pojmout, definovat samotného člověka, jeho místo a význam v tomto světě, v jeho dějinách. Ale opravdu se nezdá, že by mainstreamová levice (a tedy především sociální demokracie) mohla mít potenciál v tomto směru vyrukovat s nějakými převratnými, inspirujícími idejemi.
Ještě něco k "posouvání hranic sociálního státu", který (pan Novotný) zmiňujete ke konci své odpovědi.
Pane Novotný, v paralelní diskusi (pod článkem J. Patočky) jsem myslím s dosti přesvědčivými argumenty doložil, že tento sociální stát má své víceméně jasné, systémově podmíněné hranice. Které principiálně není možno rozšiřovat, respektive přestupovat donekonečna. Systém tržní ekonomiky se po čase začne bránit, je-li tímto sociálním státem nadměrně zatížen. A zcela zákonitě a nevyhnutelně dojde k protipohybu; tedy k opětovnému odbourávání sociálního státu, tedy k takzvanému "neoliberalismu".
Opakuji ještě jednou: tento "neoliberalismus" nenastoupil proto že by se jednalo o nějaký konspirační akt zavilých reakcionářů; jednalo se o naprosto přirozenou a nevyhnutelnou reakci objektivně existujícího systému tržní ekonomiky. Která je založená na tom, že bude mít možnost generovat zisk; a to na všech úrovních daného systému. Tedy i na tom nejvyšším.
Jinak řečeno, ve vší jasnosti: redistribuci společenského bohatství není možno provádět, prosazovat nad určitou hranici, aniž by to mělo destruktivní důsledky na celý systém společenské produkce. S negativními, respektive dramatickými dopady i na ekonomickou situaci těch nejchudších vrstev.
Takže, pane Novotný, pokud i nadále chcete setrvávat na té pozici, že jak cílem, tak ale i existenčním oprávněním mainstreamové levice (tedy sociální demokracie) nemá být nic jiného nežli "posouvat hranice sociálního státu", pak byste v prvé řadě musel být schopen předložit důkaz o tom, že takovéto - nekonečné - posouvání vůbec objektivně je možné.
A za druhé: bylo by zároveň zapotřebí si udělat důkladnou inventuru toho, jakou část, jaké procento současné společnosti může sociální demokracie ještě dosáhnout, oslovit, zaujmout s takto minimalistickým programem.
Sobotka to měl těžké -- ale byla to hratelná hra a on ji prohrál. Samozřejmě, kdyby to dopadlo, třeba čirou náhodou, jinak, nejevily by se některé chyby tak fatální. ale on tu hru hrál jako sociální demokrat a jeho chybné volby a váhání může člověk ještě brát jako úctyhodný pokus, zatímco Hamáček, Maláčová a Zaorálek ji v dalším období hráli jako poskoci Andreje Babiše s očekáváním, že jim nechá prostor, ve kterém bude moci sociální demokracie sbírat drobky.
Ale já jsem netvrdil, že sis -- nebo, že jsme si-- idealizovali západ. Mluvil jsem perspektivě, ve které byl každý jenom trochu vlivný, a proto úspěšně škodící blbec, spojen s komunistickým režimem. Perspektivě dané žitým světem:
Po jakémsi mém průšvihů na vejšce si mě po rituálním pojebu na katedře doběhl na chodbě jeden z tehdy v rámci státostrany nejvlivnějších lidí na fakultě a vynadal mi:
"Co blbneš, jako bys nevěděl, že X*** je blbej soudruh a ty před ním citujes Ekonomicko-filosofické rukopisy bez udání zdroje, to tě musel nutně vyhodnotit jako revizionistu."
Perspektiva primitivního antikomunismu v ústech vlivného poradce člena Prezidia ÚV KSČ (a zároveň mojí ochoty toho poradce odečítat z galerie "blbejch soudruhů").
Jinak k démonizaci Zemana -- vadí mi na ní u Tebe dvě věci:
a) Špatné zařazení Zemana v české demonologii: Dělá z venkovského čerta Trepifajxla démonického doktora Solferna. A otevřeně řečeno -- přiznávám osobní zaujetí --, tak intelektuální roli Milošovi dopřát prostě nedokážu.
Samozřejmě, i Trepifajxl dokázal připravit o duši nevinnou holku, ale bez stylu a humpolácky (Proto s ním publikum Drdovy hry spíše soucítí, podobně jako měla část českého publika pochopení pro Zemana právě pro jeho chlast a žoviální aroganci, kterou si pletl s ironií a humorem -- prostě pro typicky lidské nedokonalosti).
b) V Tvém podání mizí "Zadržitelný vzestup Miloše Zemana" -- ta veliká stranická galerie pitomců, kteří nepochopili včas bezmeznost jeho omezenosti a mocenské rozcapenosti (dobře, patřím mezi ně); těch, kteří v podpoře toho venkovského čerta (právě jako vesnického, nepříliš nebezpečného čerta) viděli výtah k moci (např. Karel Březina); a těch, kteří s ním dlouho táhli, protože se báli jít proti němu -- buď, že by to poškodilo ČSSD (a oni by se chovali jako ta rozvracečka Buzková, slovy jedná milé stranické přítelkyně z Českých Budějovic) nebo prostě ze zbabělosti.
V tomto diskusním vlákně byla řeč o tom, že v české SOCDEM zvítězily konzervativní tendence. Tento fakt stojí za hlubší rozbor. Jak se to vlastně stalo, proč k tomu došlo?
V této souvislosti je zároveň možno si názorně demonstrovat různé roviny analýz politických a sociálních fenoménů. V rovině první (politologické) se jedná o čiré konstatování faktu, že k danému vývoji došlo. Což je - v této rovině bezprostředního jednání - možno vykládat buďto tím, že tyto konzervativní tendence do strany vnesl, implantoval, propašoval ten či onen vůdčí aktér; případně tím že se ve straně prostě početně prosadilo příslušné ideové (konzervativní) křídlo.
V této první rovině je pak možno víceméně donekonečna rozvažovat o tom, proč a za jakých konkrétních konstelací se prosadil právě tento aktér respektive toto křídlo, a proč se neprosadily síly jiné, pokrokovější. Byly tyto progresivnější síly málo aktivní, příliš váhavé, zmeškaly tu či onu příležitost?... V této rovině uvažování se tedy vítězství konzervatismu jeví být víceméně nahodilou záležitostí, s tím že v zásadě byl možný i vývoj jiný.
Když se ale na celou záležitost podíváme z obecnější perspektivy, totiž z pohledu sociologické analýzy, pak se celá věc může jevit už poněkud jinak. V dané rovině by bylo možno docela dobře uvažovat o tom, že česká společnost jako celek ještě stále nedostatečně prošla procesem modernismu, tak jak jím prošly společnosti v západních zemích. Jinak řečeno, v této rovině uvažování by bylo možno věc vidět tak, že skutečně progresivní postoje v české společnosti ještě nezapustily dostatečně kořeny; takže je pak pouze přirozené, že i ve straně sociálně demokratické se nakonec prosadily postoje a trendy konzervativní. Z hlediska této optiky by se tedy tento vývoj ke konzervatismu už nejevil věcí ryze nahodilou, nýbrž víceméně zákonitou, předem danou.
Ovšem - v tomto řetězci analýz je možno pokročit ještě o stupeň hlouběji, tedy k ještě vyšší míře obecnosti. Je nutno si připomenout: tento sklon ke konzervatismu není zdaleka pouze záležitostí české sociální demokracie. V každém případě i v německé sociální demokracii se mnohdy projevují nemálo konzervativní postoje; například v otázce podpory Ukrajiny musel kancléř Scholz vést tuhé boje s "mírotvorným" táborem uvnitř své vlastní strany, který zastával pozice nevměšování. Čili typicky konzervativní postoj.
A stejně tak i v britské Labour party už dávno konzervativní tábor zvítězil nad radikálně levicovým. Vůbec je otázka, zda by v současných evropských sociálně demokratických stranách bylo možno nalézt některé, které by bylo možno označit za programově progresivistické.
Při takto širokém záběru už není možno si vystačit se specifickými interními konstelacemi té či oné strany, respektive se specifickými hodnotovými nastaveními toho či onoho národa. Musí zde ve hře být nějaký univerzálně přítomný, univerzálně působící faktor.
Kde tento faktor hledat? Zkusme si klíčovou otázku položit zcela jinak. Namísto otázky "Proč se ve stranách sociální demokracie prosazují konzervativní tendence?" se zeptejme: "Je v současných stranách sociální demokracie přítomen nějaký element, který by vůbec mohl být reálným fundamentem pro progresivní ideje a programy?"
Definujme si napřed blíže pojem "progresivní". Za "progresivní" je možno považovat takové postoje, takové ideje, které nějakým zásadním způsobem překračují právě jsoucí skutečnost, které míří do budoucnosti, k vyšším stupňům sociálního, kulturního, hodnotového vývoje lidstva.
Opakem takto chápaného progresivismu je na jedné straně postoj reakcionářský, který žádá návrat k "tradičním" hodnotám, které ale ve své většině znamenají negaci už dosaženého vývojového stupně, návrat zpět. Ale na straně druhé opakem progresivismu je i postoj, který chce v zásadě uchovat status quo; právě přítomný způsob uspořádání společenských vztahů a obecně přijímaných hodnot.
Kde na této trojčlenné stupnici stojí - principiálně - strany sociální demokracie? Už jsem v minulosti opakovaně poukázal na holý fakt, že ve své základní ideji sociální demokracie stojí na pozicích, které byly moderní, progresivní někdy před dvěma či jedním, naposled tak asi před půl stoletím. Časy masových třídních bojů ale už pominuly; a s nimi i progresivismus sociální demokracie.
Ale je zde ještě jeden další, a to mnohem hlubší a závažnější aspekt. Sociální demokracie (jakožto strana spjatá především s pracujícím segmentem společnosti) v zásadě stojí v opozici proti světu kapitálu. Tedy proti "buržoazní" společnosti a jejím hodnotám. Jenže - skutečný stav je takový, že sociální demokracie nakonec vyznává ty samé hodnoty, jako tato buržoazní část společnosti!
I sociální demokracie totiž vposledku přejala panující narativ novodobé (tedy liberálně-buržoazní) společnosti, že člověk je bytost predestinovaná ke konzumu. Že jediné o co se jedná je vytvořit podmínky pro to, aby tento člověk mohl nabývat čím dál tím větší materiální bohatství. Jediný rozdíl spočívá fakticky v tom, že jestliže pravice žádá pouze rovnost možností, pak levice (tedy sociální demokracie) žádá rovnost výsledků. Rovnost výnosů. Jestliže tedy pravice se spokojí pouze s rovností občanskou, a dále má záležet už na každém jednotlivci kolik bohatství si svým vlastním úsilím (respektive svou vlastní dravostí) dokáže vytvořit, pak sociální demokracie přece jenom více hledí na reálný výsledek, tedy na to aby vytvořené společenské bohatství bylo rozdělováno poněkud rovnoměrněji, nežli podle schématu pravicového.
Ovšem - to je také jediný skutečně zásadní rozdíl. Společným rysem - zopakujme to ještě jednou - je víra novodobého člověka prakticky už od dob osvícení a nástupu průmyslové revoluce, že pro blaho člověka je naprosto dostačující individuální svoboda a materiální konzum.
Jenže - je zcela evidentní, že tento projekt člověka nacházejícího své štěstí, své naplnění v neustále narůstajících požitcích pramenících z čistě technického rozvoje průmyslové civilizace se dostal na své hranice. Současný člověk začíná chápat že tento trend je slepou uličkou; a začíná hledat zcela novou životní a hodnotovou orientaci.
Tato nová hodnotová orientace musí jít nevyhnutelně ruku v ruce se zcela novým pojetím samotného člověka; se zcela novým pojetím toho co je pro tohoto člověka - jakožto rozumnou, kulturní, mravní bytost - vlastně skutečně dobré a přínosné. Není dnes už nijak od věci hovořit o nutnosti nějaké nové hodnotové revoluce. Nebo přinejmenším revize.
To je tedy pole, na kterém by bylo možno projevit pravé progresivní smýšlení a konání. Ale sociální demokracie? - Ta zůstává jak řečeno stále ještě polapena ve starém, konec konců ryze materiálním pojetí člověka a jeho blaha. Její hodnotová orientace tedy nijakým zásadním způsobem nepřekračuje horizont současného statu quo. Jedná se tedy - to se nedá nic dělat - o postoje principiálně konzervativní, které zásadně (a často i velice zarytě) odmítají a zavrhují přechod k jakýmkoli skutečně novým pohledům na člověka a jeho svět.
Na základě všech těchto analýz a zjištění je tedy možno učinit závěr: není nijakým překvapením, a není naprosto žádnou anomálií, jestliže současné strany sociální demokracie vykazují trend ke konzervativním postojům. Tento trend je předurčen jejím samotným nejzákladnějším ideovým nastavením; a tato strana sotva může mít potenciál tento ideový horizont nějakým zásadním způsobem překročit.