Velká část naší veřejnosti se cítí být zklamána výsledkem voleb do Poslanecké sněmovny, který je zejména nebývalým debaklem pro českou levici. Někteří prožívají výsledek voleb téměř jako konec parlamentní demokracie v Čechách a nástup autokratického režimu. Při pohledu na německý či britský tisk se však téměř nic nepřihodilo. Britové řeší brexit a situaci migrantů ze zemí EU v Británii po něm, Němci nový nedělní díl Místa činu (Tatort) a demonstraci více než deseti tisíc lidí proti nástupu AfD a proticizineckých extremistů do Bundestagu.

Je zjevné, že řešení otázky migrace, alespoň v Německu a Británii, svým významem dalece přesahuje to, jestli v České republice budou vládnout „tradiční“ klientelistické strany, anebo Hnutí ANO, které nyní bude mít konečně možnost ukázat, jak úplně vše dělat lépe a efektivněji.

Vzhledem k neustávajícím debatám a vyjednávání členských států EU nad novou podobou Společného evropského azylového systému, a zejména k aktuálním debatám o nové podobě Dublinského nařízení, které by snad v budoucnosti nemělo nespravedlivě a zcela neúměrně zatěžovat Itálii, Řecko či Polsko, se tato problematika zcela jistě bude probírat v nové Poslanecké sněmovně a v nové vládě.

Popravdě řečeno, pohled na českou politiku a českou migrační politiku ze zahraničí byl tak tristní, že už jen těžko může být v této oblasti nová česká politická garnitura horší. České firmy jsou nešťastné z nedostatku pracovníků. Cizinci v mnoha oborech jsou akutně potřeba a zdaleka ne pouze v pásové výrobě, kde podle odborářů a mnoha politiků snižují cenu práce, o čemž lze dosti pochybovat.

Poslanci končící Sněmovny na to zareagovali tak, že dramaticky zpřísnili podmínky příchodu a pobytu pracovníků, studentů či podnikatelů ze zahraničí. A pro jistotu znemožnili cizincům v České republice prvních pět let pobytu podnikat, zřejmě aby nemohli vytvářet nová pracovní místa (viz přílepek poslance Václava Klučky z ČSSD, který on sám dodnes nepochopil).

K uprchlíkům ze syrské války se dosluhující vláda a Sněmovna otočila zcela zády a navíc vytváří ze všech sil ve společnosti vědomí, že lidem v nouzi a prchajícím z války se pomáhat nemá a nesmí, a kdo tak činí, je nepřítel národa. Jakákoli osvěta, občanské vzdělávání či vysvětlování rozdílů mezi nucenou a ekonomickou migrací šlo úplně stranou.

Výsledkem je vystrašená xenofobní populace, ve které se Okamura stal politickým mainstreamem. V jiné zemi by byl minimálně trestně stíhán policií, protože jeho vítězné volební heslo „Ne islámu, ne teroristům“ je podněcováním k nenávisti. V takové atmosféře jsou ženy s muslimskými šátky často terčem verbálních a fyzických útoků chrabrých obránců českého národa (kteří si na muže netroufnou).

Dosluhující sociálnědemokratický premiér s vážnou tváří tvrdí, že dalšího muslima už prostě přijmout nemůžeme a po posledním summitu Rady EU k tématu reformy Společného evropského azylového systému minulý týden nezapomněl říci, že nejen nedobrovolně — v rozporu s platným právem EU, ale ani dobrovolně žádného uprchlíka, tentokrát z Afriky, nepřijmeme.

Sečteno, podtrženo — k uprchlíkům a legálně pobývajícím cizincům se dosluhující politická garnitura chovala hanebně a její migrační politika nás vyřazuje ze společnosti solidárních, právo respektujících a humanistických zemí Evropské unie. Nová vláda a Sněmovna jen těžko může být horší než ta stávající. Snad se mi splní alespoň jedno skromné přání: aby nový ministr vnitra byl schopen komunikovat jinak než česky a vyjednávat v Bruselu s našimi spojenci tak, abychom se nemuseli stále stydět a někde omlouvat. A bude o čem. Reforma Dublinu a balík nových nařízení práva EU bude vyžadovat značné pochopení věci a přesvědčovací schopnosti.