Před dvěma lety touto dobou kroužil nad městečkem vrtulník, v okolí se šikovala brigáda rychlého nasazení, hraniční závory se daly po letech znovu do provozu a v Sokolím hnízdě, kam místní chodívají na procházky, měl vyrůst záchytný tábor. Měli se sem vřítit uprchlíci. Alespoň to si tehdy všichni v Nových Hradech mysleli.

„To víte, že jsem se bála. Mysleli jsme, že se sem začnou valit, ale nikdo nepřišel. Prý k nám nechtějí,“ vzpomíná místní knihovnice, jako by popisovala obavu z blížící se bouřky, která se našemu území naštěstí vyhnula. Neblahou vzpomínku dnes většina obyvatel jihočeského města u rakouských hranic neoživuje, mají vlastní starosti.

„Rozhodně to není žádné velké téma,“ potvrzuje starosta, přestože uznává, že panika byla. Jakpak by ne, když dvouapůltisícové město zachvátil nejen virtuální strach, ale zcela reálná představa o táboru plném cizích nebezpečných lidí, kteří se valí zpoza hranic. Že se není čeho bát, nikdo dost důrazně neřekl, a tak se pak dostavila jen úleva. A zůstala pachuť.

Před dvěma lety mnozí věřili, někteří se obávali, že uprchlická krize bude hlavním tématem letošních voleb. V Nových Hradech se předpověď nevyplnila. Údajnou krizi místní sice málem skutečně prožili, na rozdíl od většiny českých měst a obcí si ale současně na vlastní oči ověřili, že se u nás ve skutečnosti žádná nenastala.

Nadává se u zpráv v hospodě? Ano. Převládá strach, ba nenávist? Ano. Ptám-li se ale místních, co považují za důležité v letošních volbách, o údajné imigrantské hrozbě se nezmiňují. Poslední „narušitele hranic“ tu pamatují z dob minulého režimu.

Tady nejste v Praze

To se prý tehdy vsadili tři chlapi, kolem třiceti, bezdětní, v hospodě, že přejdou hranice. První zalehl, jen co začaly pršet kulky a nechal se poslušně odvést, zbylí dva to dali. Po měsíci bloudění na rakouské straně svobody se ale vrátili. „Jezdili jako závozníci Budvaru, v té hospodě dostali jedno pivínko na cestu, v oné zas druhý, měli se zkrátka dobře. Co by si tam počali…,“ usmívá se pamětník a průvodce z nedalekého skanzenu železné opony.

Komunisty místní volit nepřestali. Pravidelně překračují hranici dvaceti procent, v těsném závěsu za vítěznou ČSSD.

Po stržení ostnatých drátů město ožilo. Vojenské hlídky kontrolující nepřátelské živly nahradili turisté vyhledávající zapomenuté památky a přírodu Novohradských hor. Zatímco návštěvníkům přinesla mezistátní spolupráce lákadla jako cyklostezky podél hranic, místní obyvatelé z ní mají občasné nákupy u sousedů a pár nekvalifikovaných pracovních míst.

„Pár ženských pracuje kousek za hranicemi v lázních, většinou tam uklízí. To je ale tak všechno,“ usilovně se zamýšlí důchodkyně, která ve městě žije takřka padesát let. Většina lidí dojíždí za prací do Českých Budějovic nebo Velenic. „Je tu pár prodavaček, potom pečovatelky v domově seniorů, učitelky ve škole a ve školce a pak ženské v Motoru u pásu,“ vypočítává na prstech.