Zpráva z Šumperku: volby jsou svobodné, demokratické a tajné. Zatím
Fatima RahimiObraz předvolební atmosféry v Šumperku odpovídá jiným podobným místům: nejviditelnější je Okamura. Důvěra v zavedené strany slábne. Jako základní politický problém lidé řeší „ohrožení migrací“.
Prší. Vystupuji opatrně z vlaku. Klouzavým pohybem jdu směrem k nádražní hale v Šumperku. Že se blíží volby, je patrné na první pohled. Hned u vchodu do haly, František Ringo Čech oznamuje: Volte Čecha. KSČM slibuje mír ve světě, spravedlnost a bezpečí doma a o kousek dál Tomio Okamura brojí proti islámu a terorismu.
Šumperk, dle sloganu pro turisty „živá brána Jeseníků", je obklopen krásnou přírodou a horami. Žije zde zhruba šestadvacet tisíc lidi. Výhodou malého města je jeho dostupnost. Šumperské nádraží leží nedaleko centra.
Prší stále vydatněji. Spěchám se schovat do městské knihovny. Nachází se pár metrů od nádraží vedle krásného zeleného parku. S ředitelkou městské knihovny, Kamilou Šeligovou, se scházím v její útulné kanceláří.
Lidé o volbách nemluví, politika rozděluje
„Jsem pravicová volička, víte?“ oznamuje mi. „Volím TOP 09, ale moje názory jsou bohužel v menšině,“ pokračuje. Podle ní se lidé bojí říct, komu dají svůj hlas, nechtějí se dostat totiž do konfliktu. „Je to nepohodlné téma,“ dodává.
V Šumperku, stejně jako jinde ve světě, každý žije ve své sociální bublině, potkává se především s lidmi, kteří mají podobné názory. I Kamila Šeligová to tak bere, přestože pracuje v knihovně a setkává se s různými lidmi a názory.
Na pracovišti pak o volbách raději nemluví. Jestli přece jen nějaké téma donutí lidi jít k volebním urnám, je to podle ní migrace. „Tady v malém městě se to probírá na každém rohu,“ říká. Lidé mají strach.
Poslední parlamentní volby v roce 2013, v Olomouckém kraji, do nějž Šumperk spadá, vyhráli sociální demokraté. Tentokrát však vyhraje ANO 2011, myslí si Šeligová. Překvapivý výsledek bude mít také strana Svobody a přímé demokracie v čele s Tomiem Okamurou. Už jeho předchozí strana, z které byl vyloučen, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, tu v roce 2013 získala bezmála devět procent hlasů.
Jediný, který nelže a nekrade
Z knihovny pokračuji parkem směrem do pěší zóny. Přestože prší, v Šumperku panuje nezvyklý ruch. Starší muž, na nějž natrefím v parku, nechce o volbách mluvit: „Jsou — zatím — naštěstí svobodné, demokratické a tajné,“ utrousí.
Kousek dál potkávám další lidí. Starší paní s malým klukem. Dáme se do řeči: „Už víte, koho budete volit?“ otázka ji evidentně zaskočí. Odpoví mi, že stále neví. „Babi, vždyť budeš volit Babiše,“ prozradí ji její osmiletý vnuk a zatáhne ji za ruku.
Když už nemá smysl nic skrývat, přicházejí argumenty. Babiš je podle paní Věry jediný politik, který nelže a nekrade, všechno kolem něho je kampaň. On dělá svou práci dobře a politici ho chtějí zničit.
Je to poprvé, kdy slyším Babišova slova vyslovená ústy některého jeho voliče. Paní Věra bydlí s vnukem v nedalekém sidlišti. Celý život pracovala a když je teď v duchodu, má zdravotní problémy a musí běhat po doktorech.
Politiku sleduje a má za to, že politici myslí jen na sebe, a ne na lidi. Probudí se podle ní většinou jen před volbami. Sliby však nedodrží. „Já bych politikům nedávala žadný peníze. Když chtějí zachránit stát, ať to dělají zadarmo,“ říká naštvaně. Mává rukou a odchází rychlými kroky pryč. Její vnuk běží za ni.
Volby tentokrát mohou ohrozit demokracii
Ondřejovi je třicet let. „S některými svými přáteli a rodinou o volbách nemluvím,“ říká mi. Není to podle něho komfortní téma a nechce se kvůli politice rozhádat se svými nejbližšími. Sám ještě neví, koho bude volit.
Dříve volil jistou pravicovou stranu, ale ta je teď podle něj rozdělená, a nelíbí se mu její protiimigrační křídlo. „Přeji si stabilitu a když vidím, kdo se může dostat do parlamentu, mám obavy ze změn, které mohou nastatat,“ pokračuje. Ve spojitosti s volbami v Šumperku ho zarazilo, že voliči SPD se ke svému rozhodnutí hrdě hlásí.
Vojtěch studuje v Praze. Student Univerzity Karlovy se snaží s lidmi o volbách mluvit, přestože to ze začátku odmítal. „Tyto volby totiž mohou ohrozit demokracii,“ objasňuje mi, proč se odhodlal.
Nedávno řešili s přáteli volby v hospodě. Jedna z dívek u stolu prohlásila, že váhá mezi Piráty a SPD. Vojtěch se snažil se známou promluvit. Ptal se jí, proč přemýšlí o SPD. Odpověděla mu, že má zkušenosti s multikulturalismem, často totiž jezdí do Prahy a na Florenci se bojí, aby ji nikdo neublížil. Má strach, a proto volí SPD. Diskuzi ukončila slovy: „Buď rád, že se s tebou bavím, když jsi tak černý.“
Nechci výrazné změny
Na náměstí, mezi místními Šumperáky známém jako „Točák“, se scházím s Miroslavem Václavkem. Podle místního spisovatele a básníka, hodně lidí kolem něj do poslední chvíle váhá, koho mají volit, anebo nakonec k volbám nejdou. Lidé jsou zklamaní a bez nadějí.
Nedůvěra v politické strany je nutí hledat alternativu. Tou se jim může jevit ANO nebo radikální Tomio Okamura a jeho SPD. Okamura říká věci, které lidé chtějí slyšet.
„Já vlastně nechci, aby se něco změnilo,“ dodává po chvíli Václavek zamyšleně. Podle něj potřebujeme stabilní a demokratickou vládu, která by udržela nízkou nezaměstnanost, rozvíjela sociální systém, snažila se o ukotvení země v Evropské unií a přijala euro.
Michal Slavík je manažer volebních kampaní. Podle jeho zkušenosti je na Šumpersku tématem číslo jedna migrace. „Ve větších městech mají lidé zkušenosti s odlišnostmi, jsou otevřenější,“ myslí si.
Na konci září se v Šumperku uskutečnila veřejná debata na téma „Česko uprostřed migrační vlny“. Hosty debaty byli Radim Fiala, místopředseda Okamurovy strany Svoboda a přímé demokracie, Petr Sokol za ODS, major v záloze Stanislav Bílek a xenofóbní „sociolog“ Petr Hampl.
Debatu sledovalo na místě zhruba osmdesát lidí, její záznam na facebooku má zhruba patnáct tisíc zhlednutí a přibližně dvě stě sdílení. Velký zájem o téma i výběr hostů svědčí o napjaté náladě, která ve městě panuje.
Důležitým tématem je podle Slavíka školství, na něž v letošních volbách nikdo nijak zvlášť důraz neklade. Podle něj se „od školství odvíjí všechno“. Výsledky letos budou podle něj odpovídat tomu, jak se u nás dlouhodobě školství zanedbávalo.
Okamura nás zachrání
Pokračuji neosvětlenou ulicí k místnímu sidlišti zvanému Temenice. Před sebou vidím skupinu čtyř mladíků. Zrychlým a zastavím je. Vypadají unaveně. Ptám se jich, zda mohou volit.
„Ony už jsou volby?“ říká jeden z nich. „Jsou, jsou,“ informuje ho druhý. „Jo táák, ja volím toho, Okamuru,“ odpoví ospale. Politice prý moc nerozumí a nesledují to, vědí ale, že Tomio pro nás Čechy, chce to nejlepší.
„Bojuje za nás, abychom přežili,“ říká mi jeden z nich, na hlavě má červenou kšiltovku, není mu moc vidět do oči. „Je nás tu hodně, kteří mu fandíme,“ kývá na mě. Podle něj je Česká republika v nebezpečí, je třeba zavřít hranice a nepustit do státu žádného ilegálního imigranta. Nevím, jak by se tvářil, kdyby věděl, že jedna imigratka se s nim baví zrovna teď. Víc z nich nedostanu, spěchají pryč.
V Šumperku se už stmívá. Je čas jet zpět. Do Prahy přijíždím po půlnoci. V hlavě mi pořád zní věta: „Demokracie je v ohrožení.“ Ať už je po volbách.
