V Trutnově: Máme hezký město a dál se nevidí
Petra DvořákováV Trutnově máme hezké město, dál se nevidí. Pravice se volí ze setrvačnosti, ANO a Okamura ze sociální frustrace. Na levici místo nezbývá. Znepokojující je, že na otázku, co je pro ně důležité, krčí rameny i lidé, kteří k volbám půjdou.
„Jedeš do Trauče?“ táže se bezvlasý ramenatý muž v kožené bundičce, který mě bere stopem. Znalecky dodává, že se přeci říká „Trauč“, Trutnov říkají jenom v Praze. „Znáš non stopáč? Nebo diskotéku Pod Hradem? Tam jsem dělal vyhazovače. A o kus dál jsem měl bordel,“ snaží se dělat dojem.
Volit nikdy nebyl. Prý všichni kradou. Zato vykládal, že během prezidentské kampaně dělal šoféra limuzíny Zemanovi. Vezl ho asi šestkrát, prý úplně opilého. Nemluvili spolu, Zeman se vzmohl pouze na žadonění o odvoz domů na Vysočinu, prý.
Spolujezdec mého převozníka, též bezvlasý, po té, co zjistí, proč jedu do Trutnova, zesílí rádio. Z hovoru už slyším jenom útržky slov jako „dvacet pět míčů“ nebo „milenka“. Rádio se tiší až ke konci cesty: „Hele, kotě, spěcháš?“ Spěchám. Letos poprvé mám na sobě zimní kabát. Samozřejmě prší. Když se mě v Praze ptají na rodné město, odpovídám, že tu je šedivé nebe, takové těsně před pláčem. Trutnov. Město, kde už — čas, Nečas - téměř dvacet let vládne ODS.
Věrnost už od převratu
Starostou je tu poslanec Ivan Adamec, který letos vede královéhradeckou kandidátku. Trutnov má upravené náměstí lemované po celém obvodu podloubím. „Jak to tady dopadne? Asi modří ptáci. Máme hezký město a dál se nevidí,“ uvažuje Václav Fojt, učitel dějepisu a společenských věd na gymnáziu, na němž jsem odchodila osm let i já.
Drtivá většina mých náctiletých spolužáků se orientovala pravicově. Na profilovkách a odznáčcích se dmul očířený Karel, TOP 09 frčela až do maturity. Pár ještě opravdovějších pravičáků fandilo Svobodným. Spolužák Ruda kdysi na dveře třídy nalepil samolepku ČSSD, kterou volila jeho babička. Na první „Fuj“ nemusel čekat dlouho.
„Levice je tu nevýrazná, působí tu pouze Trpák (bývalý senátor za ČSSD), pár bodů možná získá hejtman Štěpán (též ČSSD),“ pokračuje Fojt. Na ODS mu vadí euroskepticimus, na Pirátech referendum, takže to asi hodí TOPce.
Topka se dál drží i mezi studenty, pro sympatie k liberálnímu přístupu přibyl trend podporovat Piráty, sem tam někdo jmenuje ODS. Odpověď dokáží gymnazisté víceméně zdůvodnit. Kromě liberalismu zmiňují odpor k EET či podporu podnikatelů — kterých na Trutnovsku působí dost. Jen kluk s křivým úsměvem a khaki palestinou se rozhoduje mezi ODS a Realisty, protože si od Evropské unie nechce nechat vzít zbraně.
„Proč volím ODS? Protože jsem pravičák. Proč jsem pravičák? Protože nesnáším levičáky. Proč nesnáším levičáky? Komunisty počínaje!“ vysvětluje mi knírkatý pán předdůchodového věku a při otázce na sociální politiku bere do náručí vnuka. On je jeho jediné sociální téma.
Místo o programu mluví lidé na zamlžené ulici o „věrnosti už od převratu“ a „osobní averzi vůči socanům“, případně krčí rameny: „Vždycky jsme volili pravici.“ Na odpověď alespoň typu: „Starosta to tu hezky vede,“ se vzmůže menšina. Trutnovskou ODS opozice kritizuje za prorůstání s podnikatelskou sférou ve městě - v roce 2014 do zastupitelstva kandidovali zástupci firem závislých na hlasování zastupitelstva. „Ale to je všude,“ chlácholí se nepřelétaví příznivci pravice.
Okamurovy sympatické voličky
Vždycky jsem měla ráda místní knihovnici, svěží blondýnku kudrnatých vlasů s obličejem plným ochoty. „Mám malou holčičku, její budoucnost je pro mě důležitá. Chci, aby byly spravedlivěji rozdělované sociální dávky. Takže pana Okamuru,“ vykládá. „Ne, nemyslím si, že podněcuje nenávist, prostě si to nemyslím,“ vrtí usměvavě hlavou a její hlas zní stejně líbezně, jako když mi před lety vysvětlovala, kde najdu sbírku Topolovy poezie.
Mířím k učilišti u rušné křižovatky nedaleko hřbitova, posměšně přezdívanému Harvard. Učí tu moje máma, takže vím, že někteří učňové vyhrávají celostátní soutěže. A někteří si o přestávkách dupou na hlavy. Tento týden jeden kluk polil Herkulesem klávesy klavíru na chodbě. Žák, který na klavír hraje, se málem rozbrečel.
Před školou stojí drobná dívka s dlouhými zrzavými dredy a kroužkem ve rtu. „Ještě mi není osmnáct, ale jakmile budu moct, k volbám půjdu, přeci se mě to týká,“ povídá. „Asi Piráty, nebo Okamuru. Spíš Okamuru, ten ve škole frčí. Nemám nic proti muslimům, taky bych ráda navštívila jiné země. Ale v Německu mě kdysi okradli. Ať zůstanou ve své zemi,“ krčí rameny. „Jo, Štěpánka. Ta je milá. Připomíná mi tebe. Chodí s takovým snědším dredařem,“ říká mi později máma.
Moje nejlepší kamarádka má na prstech vytetované 1582. Letopočet založení trutnovského pivovaru Krakonoš. Na pivo tu jsou hrdí i tací, kteří město označují za díru. V místním pivovaru pracoval za komunismu chvíli Václav Havel, takže je Krakonošovi přičítán podíl na vzniku divadelní hry Audience.
„Havla jsem znal. O politice jsme se nebavili, chodil k nám na kachnu,“ tvrdí muž s dlouhým plnovousem, těžkými prsteny a svastikou vytetovanou na ukazováku. Narodil se kousek od Hrádečku. Jako jediný čte v pivovarské restauraci noviny. „Volby mi jsou šumák. Jasně, že by bylo super, kdyby dnes politici prosazovali Havlovy ideály. Ale Babiš má dobrý názory,“ povídá. Nejvíce ho trápí zákaz kouření v hospodách. „Dřív se mohlo všechno, vracíme se do komunismu,“ vzpomíná na dřív.
Banány jsem neochutnal dodnes
Ač se Trutnov nezdá láskou a pádem Petra Nečase fatálně zasažen, parlamentní volby po aféře v roce 2013 tu vyhrálo s dvaceti procenty ANO. Přesto si pro přiznané Babišovy voliče musím přijít až k ohnisku, na trutnovskou autogramiádu jeho knihy. Po autogramiádě na promenádě pod Krakonošovým náměstím, má následovat Babishow v kině Vesmír.
Lidé mladého a středního věku pozorují miliardáře s nedůvěřivou zvědavostí zpovzdálí. Blíž stojí jen několik lidí s párky, píšťalkou, knihou Žlutý baron a transparenty upozorňujícími na Babišovu estébáckou minulost. U stánku si dupou po nohou převážně senioři. Babiš vůbec nemluví, pouze unaveně podepisuje, zatímco moderátor se snaží přehlušit skandování „Babiše do koše“ provázené hvízdáním píšťalky.
„Protože nám konečně zvedl důchody! Sobotku ať už svážou kšírama!“ křičí na mne malinká důchodkyně, přestože jsem se zeptala slušně. Koulí očima, rozčíleně gestikuluje. Po chvíli se se ke mně vrací, aby dodala: „Novináři by měli zmizet, to říká i prezident!“
Potkávám našeho devadesátiletého souseda, kterému stále z očí teče smutek po smrti manželky. „Že za komunismu nebyly banány? Já banán neochutnal dodnes! Tehdy jsem vydělával tři a půl tisíce a pivo stálo korunu sedmdesát! Na dovolené jsem byl několikrát i letecky! A to jsem byl obyčejný horník!“ řve na mne s bezmocnou agresivitou. Oba dříve volili ČSSD.
„Viděla jste Selský rozum?“ vrtí hlavou bezzubá obézní paní. Mám radost, dokud nedodá: „Kdo kandiduje s číslem 19? Ty chtěj referendum o muslimácích, ne? To je mi sympatický!“ Když se jdu zeptat na názor lidí s antibabišovskými transparety, postarší pán s kosteleckými párky se mne ptá, proč stojím s nohama zkříženýma do X, jestli potřebuji na záchod. Odpovídám, že se mi tak dobře stojí. „Mně taky pořád stojí, slečno! Vypadáte výborně!“ Jak praví Britové: s takovými přáteli, komu je zapotřebí nepřátel?
Práce ve fabrice, bydlení u rodičů
S nevoliči se setkávám před vchodem Kauflandu, nejlevnějšího trutnovského supermarketu. Mladá maminka plní s naučenou systematičností obě nákupní tašky. Na všechny otázky krčí rameny. K volbám nechodí, v změnu nevěří, dění nesleduje. Nechodí, nevěří, nesleduje ani zmoklý mladík, jenž na svůj minimalistický nákup tašku vůbec nepotřebuje. Zrzavá padesátnice to minule hodila Babišovi, ale i on se ukázal prohnilým. Takže taky nepůjde.
Ve tmě okolo Kauflandu se tyčí periferie, sídliště Zelená louka. Sem už Adamec peníze neinvestuje. Chtěla jsem se vydat do hospody Delta, ale tu zavřeli. Ze společenského života zde lze po večerech ukusovat už jenom v Domečku. Před Domečkem si díky nevolícímu spolukuřákovi všímám, že lidé, co nechodí, nevěří, nesledují, odpovídají na otázku, co by chtěli změnit, že by toho chtěli změnit strašně moc.
Osazenstvo vysázené na baru konzumuje program televize Prima. Nehovoří ani mezi sebou. „Já se nebudu nikomu zpovídat,“ odbývají mne. Naproti stolu, kde sedím, se fotografie zářících Eiffelovek střídají se zrcadly, v nichž se zračí česká vlajka zavěšená na protější zdi. V minulých volbách zde dosáhl nadprůměrného výsledku třinácti procent Tomio Okamura.
Okšiltovaný mladík v autobusu jedoucím do centra sice k volbám půjde, ale co je pro něho důležité, neví. Šedesátnice za ním napovídá: „Sociální jistoty, hlavně pro mladý. Tady sice práce je, ale jenom ve fabrikách, ne v oboru, který se vyučí. A vydělávají si tak málo, že se nemůžou nastěhovat do svýho.“
„Jo, asi jo,“ přikyvuje muž. „Kde pracuješ? V Tycu?“ tipuji. V této továrně na elektrotechniku začíná každý — a přitom sní o práci v lépe platícím Siemensu nebo Continentalu, kde mají obědy na kartu. Tipuji správně. Dvanáctky v Tycu. Na odstěhování od rodičů zatím nemá peníze.
V automatech dovolená na Kubě
Vloni v prosinci zavřel taky Kabinet, barevné místo s klavírem, kulturním programem, dobrým rumem a flexibilní otevírací dobou. Od té doby je s úderem desáté hodiny večerní Trutnov smutnějším. V tuto dobu už nezbývá než jít domů nebo Ke Sporťákovi. A Sporťák je zoufalství oranžových kachliček, levné zelené a hymen od Kabátů či Tomáše Kluse, vše koncentrované v malém nudlovitém prostoru.
U prosklených stolů a zrcadel popsaných názvy alkoholů nacházím mladé muže. „Co je teď za volby? Do Parlamentu? No kdybych volil, volil bych Babiše. Je tu práce, zvedají se mzdy. Máme se líp!“ vysvětluje kluk prázdných očí v bílé mikině. Přecházíme k tématu legalizace. Je proti. „Vždyť by všichni jen hulili!“ říká, zatímco balí brko.
S kamarádem se shodují, že politici by měli hlavně skoncovat s hernami. „Já nechal za poslední dva měsíce v matech dovolenou na Kubě. Proto je chci zakázat, byl bych radši na Kubě,“ vysvětluje prvý. „Na mě kvůli bratrovi spadla exekuce. Tehdy jsem měl zrovna na účtě půl míče. Tak jsem ty prachy radši prom*dal na bednách, to chápeš, ne?“ praví druhý. Několik let pracoval načerno, teď mu z legálního platu strhávají pět a půl tisíce měsíčně. Bratr se mu prý vysmál do očí: „Dokaž mi to!“ Automaty produkují destruktivní zpěv sirén pět metrů od nás.
Sedá si vedle nás drobný dvaadvacetiletý kluk s bradkou, který se ptá číšníka, zda tu je dnes nějaký rváč. Má podmínku. Kdyby se popral, mohl by jít do basy. I on se bojí přílivu nebezpečných migrantů. Přicházejí jeho přátelé, na sobě ještě dělnickou uniformu. Jim je prý všechno jedno.
Když se po nábřeží sunu domů, míjím kamarády od týpka s podmínkou: „Tys s náma byla U Sporťáka, viď? Nevidělas Davida?“ Vrtím hlavou. „On je v řece!“ křičí druhý. Tmavá lidská silueta skutečně narušuje odrazy světel na hladině. S nikým se naštěstí nepere. Úpa je mělká. „To je v háji!“ vrtí hlavou rozvášněně jeho přátelé. Najednou z nich cítím zájem. Konečně chvíli jenom nekrčí rameny.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!