Demokracie v Erdoğanistánu

Erdoğanovské Turecko používá obvinění z podpory a propagace terorismu k boji s veškerou opozicí včetně akademiků. Jedním z příkladů je případ Selahattina Demirtaşe.

6153475-blog-tomas-lane

Tomáš Laně

14.12.2018 08:58

Související

Turecko má silného vůdce podobně jako Rusko, Čína nebo podle Miloše Zemana i USA. Jen Evropská Unie ho prý nemá. EU má zato Evropský soudní dvůr a také v rámci Rady Evropy i Evropský soud pro lidská práva. Jako člen Rady Evropy zakomponovalo nadřazenost rozhodnutí tohoto soudu do své ústavy i erdoğanovské Turecko. Evropský soud v listopadu rozhodl v případu zadržovaného tureckého opozičního předáka Selahattina Demirtaşe.

Demirtaş byl poslancem a spolupředsedou prokurdské Demokratické strany národů HDP, která v tureckých volbách v červnu 2015 překročila diskriminační desetiprocentní práh pro vstup do tureckého parlamentu a de facto připravila vládnoucí partaj AKP v podstatě stále řízenou formálně nadstranickým prezidentem Erdoğanem o parlamentní většinu.

Demirtaşem vedenou stranu tehdy nevolili jen Kurdové, ale i mnoho liberálních Turků, kteří už měli dost Erdoğana. Strana se také v tureckém politickém spektru jevila nejliberálněji, zastávala například demokratický princip místní samosprávy a decentralizaci země. Stala se třetí nejsilnější stranou tureckého parlamentu. Erdoğana to nesmírně rozzuřilo, Demirtaşoví a dalším předákům HDP to nezapomněl.

800px-selahattin_demirta__interviewDemirtasem vedenou stranu tehdy nevolili jen Kurdové, ale i liberální Turci. To Erdogana nesmírně rozzuřilo. Foto Hilmi Hacaloglu

V parlamentu ovládaném islamistickou AKP nejprve docílil odhlasování ztráty imunity pro stíhané poslance. Mezi ně samozřejmě patřila i řada poslanců HDP včetně Demirtaşe. Pak přišel onen známý puč-nepuč z července 2016, který se Erdoğanovi nesmírně hodil k likvidaci veškeré opozice. Demirtaş byl mezi prvními, kdo byli po puči zadrženi. Od té doby seděl jako řada jiných bez soudu ve vazbě v thráckém Edirne, co nejdál od tureckého Kurdistánu, až jeho právníci docílili vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.

Podle Evropského soudu pro lidská práva bylo „mimo důvodnou pochybnost zjištěno, že dlouhodobé zadržení Demirtaşe zejména během dvou důležitých kampaní, tedy referenda (o změně ústavního systému) a prezidentských voleb, sledovalo hlavní cíl potlačit pluralismus a omezit svobodu politické debaty, která je základem demokratické společnosti. (…) Soud proto jednomyslně rozhodl, že daný stát musí přijmout nezbytná opatření k ukončení předběžného zadržení žadatele. Dále stanovil, že Turecko musí žadateli vyplatit 15 tisíc eur jako náhradu nepeněžní újmy a vzniklých nákladů.

Rozpoutala se diskuse, co toto rozhodnutí pro Turecko znamená a zda je pro něj závazné. Podle nové Erdoğanovy ústavy ano, pro Erdoğana nikoliv. Rozhodnutí Evropského soudu pro evropská práva není pro nás závazné, prohlásil, soud dosud vydal několik rozhodnutí ohledně teroristické organizace. My se můžeme bránit mnoha způsoby. Podnikneme protiútok a záležitost ukončíme.
A hle, krátce nato se turecký soud vzchopil k činu, rychle potvrdil rozsudek nižší instance a odsoudil Demirtaşe ke čtyřem letům a osmi měsícům vězení za propagaci teroristické organizace. Demirtaş tedy nebude propuštěn, jak požaduje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Však také, když bylo vydáno, nazvala je Erdoğanova hlásná trouba deník Sabah skandálním rozhodnutím a uveřejnila fotografie Demirtaşe mezi členy tureckokurdské guerily PKK.

Obvinění z podpory a propagace terorismu je v Turecku používáno pro veškerou opozici včetně akademiků, kteří se jen zasazovali za smírné řešení kurdské otázky, o něž původně usiloval i sám Erdoğan. Po takzvaném puči z července 2016 přibyli k PKK další arciteroristé, a sice příslušníci a sympatizanti hnutí Služba (Hizmet) inspirovaného myšlenkami duchovního Fethullaha Gülena, starce žijícího už dvacet let v USA.

Tento muž uprchl z Turecka z obavy před vojenským režimem, pak se jeho hnutí Služba stalo největším Erdoğanovým spojencem v likvidaci vojenské dominance pomocí falešných obvinění armádních špiček, aby bylo hned po puči vyhlášeno teroristickou organizací fethullahovců. Turecká zkratka FETÖ je dnes v Turecku synonymem pro ďábla.

Teroristy jsou v Erdoğanových očích i syrští Kurdové z milic YPG, jejichž likvidaci má docílit turecká vojenská invaze do příhraničních oblastí Sýrie. Pro atmosféru v Erdoğanistánu je příznačné, že před obviněním z podpory terorismu si dnes v Turecku nikdo kromě skalních erdoğanovců nemůže být jistý.

Ironií je, že i novináři, kteří už dávno varovali před nebezpečným spřeženectvím dvou islamistických organizací, Erdoğanovy vládní AKP a gülenovské Služby, jsou dnes obviňováni z podpory gülenovců, vyhazováni a vězněni. Nejnověji byla tato obvinění vznesena proti komentátorům z opozičního deníku Sözcü.

Činnost mnoha akademických institucí v Turecku je paralyzována, řada vysokoškolských učitelů i učitelů nižších stupňu škol byla vyhozena z práce bez možnosti získat zaměstnání. A to vše mimo jiné i proto, že hnutí Služba řídilo rozsáhlou síť kvalitních škol, mimo jiné i v zahraničí, což Erdoğanovi neumožňovalo zcela ovládnout turecké školství. To byl jeden z kamenů úrazu, který vedl ke znepřátelení původních kompliců v tažení proti turecké armádě.

Z Turecka už emigrovalo přes čvrt milionu vysoce kvalifikovaných lidí včetně špičkových odborníků, kteří nevidí v Erdoğanistánu další perspektivu. Erdoğan se stal typickým samovládcem. Odvolal sice výjimečný stav, trvající od onoho puče-nepuče až do voleb, které potvrdily Erdoğanovu absolutní vládu, nicmémě poměry se nezměnily. Jako všichni „samoděržavci“, abychom použili nám známý slovanský termín, hledá Erdoğan nepřátele a vysvětlení pro domácí hospodářskou krizi v zahraničí.

Jak lze poznat i z jeho reakce na předmětné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, považuje EU a nyní i její soud za obhájce teroristů (tedy těch, které za ně sám pokládá) a obviňuje je z licoměrnosti. Jen politický pragmatismus ze strany EU zasunul do pozadí směšná předvolební Erdoğanova obviňování Německa, že straní fašismu.

My výraz fašismus známe jako nadávku už z dřevních dob naší komunistické totality, nemůže nás překvapit. (Ostatně v dnešní politické hantýrce se zabydlela stejné obsahově vyprázdněná nadávka neomarxismus). Horší je, že pod Erdoğanem začíná i Turecko hledět na svět jinou optikou než jeho nominální demokratičtí spojenci. Tak to bývalo za dob železné opony. Doba se mění. Konec historie nenastal ani s „budováním komunismu“, a bohužel ani s porážkou komunistické totality.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.