Opozice v Turecku je zatím slabá

Ačkoli si někteří dělají naděje, že Erdoganovi časem zlomí vaz slabá ekonomika, klientelismus a další vazby jsou v zemi tak silné, že přes ně pravděpodobně žádné tendence ke změně v dohledné době neprorazí.

Turecko v minulosti několikát stálo na prahu přechodu k demokracii. Téměř dva roky po neúspěšném puči, který tureckému prezidentovi výrazně usnadnil přechod k systému se silně autokratickými prvky, vyhrál Erdogan prezidentské volby s velkým rozdílem oproti svým oponentům a jeho strana v koalici s ultranacionaliskou stranou MHP získala parlamentní většinu.

Je tedy jasné, že ani tentokrát, kdy bylo Turecko díky vývoji spojenému s přípravou na vstup do EU tranzici k liberální demokracii nejblíže, se demokratizace nezdařila. Největší strana AKP je dnes stranou jednoho muže, protože Erdogan vyměnil většinu politiků, kteří s ním ve straně začínali, za loajální muže bez vlastního názoru. Bez ohledu na stranu teď institucionálně přebral klíčovou roli v celém politickém systému a kodifikoval tak pozici, kterou drží již řadu let.

Volby byly svobodné, ale nebyly regulérní. Erdogan dominuje médiím, opozice je umlčována, zastrašována, vězněna. Kandidát na prezidenta za kurdskou stranu HDP vedl kampaň z vězení a je obviněn z terorismu. Státní provládní média fungují jako hlásná trouba vlády. To jasně ukazuje porovnání, kolik času média dala jednotlivým kandidátům.

Muharrem_ince_alay_konusu_oldu_1530292374_6568Ince a jeho ochota se spojit s Kurdy, ale i jeho napojení na více nábožensky orientovaný segment společnosti představuje určitou naději. Foto haber7.com

Muharrem Ince, kandidát CHP, ze své povolební tiskové konference vyhodil zástupce státního kanálu TRT, který mu během volební kampaně odmítal dát prostor. TRT během kampaně poskytla Erdoganovi a jeho straně televize 1139 minut, zatímco CHP 62 minut a kurdské straně HDP 1 minutu. Volby proběhly za výjimečného stavu, který výrazně omezuje občanská práva a svobody. Není samo sebou, že Erdogan oznámil jeho ukončení poté, co zvítězil.

Mnozí doufají, že Erdogan vyhrál, ale bude to jeho poslední období, protože mu zlomí vaz slabá ekonomika. Tato očekávání lze považovat za mylná. Erdoganovi a jeho straně se podařilo vytvořit tak silné ekonomické klientelistické vazby, že si tím zajistil pevnou voličskou základnu těch, kteří se obávají, že vítězství opozice by je připravilo o obživu. Těžká ekonomická situace tak Erdoganovi spíše nahrává, protože obava o ekonomické jistoty se stává stále tíživější.

Další otázkou jsou vztahy se spojenci. Evropská unie zastavila jednání o přistoupení Turecka, což bylo v dané situaci nejen žádoucí, ale v podstatě to potvrdilo realitu vzájemných vztahů trvající již minimálně pět let. EU však na Turecku do jisté míry závisí v otázce migrace, do doby, než se jí podaří najít skutečné řešení tohoto problému.

Komplikovanější jsou vztahy v NATO. Turecké vojenské zapojení ve válce v Sýrii již ztrácí na síle, neboť zavedení prezidentského systému snižuje Erdoganovu závislost na hlasech protikurdských ultranacionalistů. Mnohem komplikovanější je jeho flirtování s Ruskem. Turecko má za sebou několik silně autokratických období, ale prvně se tak děje po konci studené války, a to redefinuje vztahy Turecka k NATO, USA a Rusku.

Erdoganova nedemokratická politická kultura, nevypočítavost, paranoia, vnitřní sociální polarizace a potřeba mít vnějšího nebo vnitřního nepřítele k legitimizaci vlády silné ruky vytváří podhoubí pro další přiblížení s Ruskem a agresivní zahraniční politiku.

V této situaci zůstává opozice slabá, vnitřně rozpolcená, bez jasné vize a vůdčích osobností. Navzdory síle osobností jako Meral Aksener a Muharrem Ince nebyl ani jeden schopen nabídnout vize budoucnosti Turecka, které by oslovily širší voličskou základnu.

Objevují se hlasy, že účast opozice ve volbách jen legitimizuje Erdogana, protože vytváří iluzi demokratického rozhodování. Ince a jeho ochota se spojit s Kurdy, ale i jeho napojení na více nábožensky orientovaný segment společnosti představuje určitou naději, ale mnohé bude záležet na tom, do jaké míry naplní očekávání, že bude politikem pro celé Turecko.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Turecká opozice - slabá či jenom nejednotná Pondělí, 2.Července 2018, 22:25:14

Erdogan je na první pohled ůspěšný politik, který zlomil moc vojenských kruhů, ochočil si islamisty, s jejich pomocí postupně ohýbá demokratický režim k vlastní samovládě. Nicméně je skutečně jeho pozice tak pevná, jak se může zdát?

Výsledkem posledních dvojvoleb je jeho vítězství, a i přes nerovnost podmínek souboje zřejmě bez (velkých) machinací s hlasy. Na druhé straně dalším výslekem těchto voleb je pozvolné zasypávání příkopů mezi jednotlivými dosud i znepřátelenými částmi protierdoganovské opozice. Sekulární islamisté, kemalisté, kurdští nacionalisté, ba i apoisté se ke zlomení Erdoganovi moci navzájem potřebují. Obsazení Afrínu prezentuje turecký prezident jako velké vítězství, ale následné dění včetně řádění jím placených islamistických bojůvek a etnických čistek může být varováním pro mnohé Turky, co je může možná ne ihned, ale časem čekat.

Erdogan je jistě velký pragmatik, kterému jeho machiavelistický pragmatismus pomohl na vrchol moci. Dokáže se ale na tom vrcholu zastavit? Jeho současně vyhlašované plány tomu nenasvědčují. Zjevnou snahou je zničit apoisty/Kurdy ... A tak apoistům/Kurdům nezbývá než sjednocovat Erdoganovy protivníky, v čemž jim Erdogan svým jednáním nechtěně pomáhá. Nemají sice letadla ani moderní tanky, ale Apo stále zdůrazňuje, že největší silou je síla organizovaných lidí. Je to role jazýčku na vahách, ale pokud o uskutečnitelnosti své vize dokáží přesvědčit i ostatní, jsou až tak bez šance? V Sýrii, nebo možná i v Turecku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.