Britové, Francouzi, Němci i Američané, Turci a zaměstnanci Červeného kříže — tito i občané dalších států vyslyšeli výzvy svých vlád a v minulých týdnech opustili Libyi. Buďto tak učinili ještě v první polovině července sami, nebo později v rámci řízené evakuace loděmi či leteckými speciály.

„Evropanů zůstalo v Libyi málo, pokud vůbec nějací. Prchají ale i místní lidé a občané okolních států, zvláště pak egyptští dělníci (...) Ne každému se útěk podaří. V tripoliské oblasti funguje už jenom jedno malé letiště, kde se na koupi jakékoliv letenky čeká až 12 hodin. Tunisko zase proud uprchlíků přísně reguluje tak, že střídavě uzavírá a otevírá hraniční přechody,“ hlásil ve středu zpravodaj Al-Džazíry.

Libyi paralyzují už více než měsíc boje, jež jsou dle pozorovatelů nejhorší od svržení Muammara Kaddáfího před třemi lety. Vázne chod státních institucí i těžba ropy, země se propadá do čím dál většího chaosu.

Jak přitom upozornila nedávno Nabila Ramdániová v Guardianu, v projevech prezidentů Hollanda nebo Obamy z posledních týdnů se slovo „Libye“ vůbec nevyskytuje.

Kontext situace

Boje v současné Libyi nemají zatím podobu celostátní války. Jde spíše o potyčky, resp. soustavné dobývání nebo hájení několika konkrétních míst.

Počet obětí navíc není tak velký jako v Iráku nebo Palestině — od prvního vyhrocení na konci června je odhadován na 200 až 600. Zprávy ze země se tak dostávají na hlavní stránky jen zřídka kdy.

Mezinárodní společenství působí rovněž bezradně. Hlavní i regionální mocnosti všechny své diplomaty stáhly, v Tripolisu už je jen zvláštní vyjednávací tým OSN. Nový libyjský parlament, jehož autoritu ovšem část rozhodujících sil v zemi neuznává, požádal ve středu oficiálně o zahraniční intervenci. Všechny dostupné informace však naznačují, že ani OSN, ani některá z mocností se k příslušnému kroku zatím nechystá.

„Nikomu se do toho nechce. A ti, kdo by mohli, se dnes dívají jinam,“ řekl zdroj z francouzské diplomacie zpravodaji AFP.

Podle všech pozorovatelů je přitom situace vážná. Dělostřelecké granáty a rakety dopadají i na obytné domy a farmy, nemocnice se plní zraněnými. Ve velkých městech a zvláště v Tripolisu vázne zásobování, ceny potravin rostou, obchody se vyprazdňují. Výpadky elektřiny trvají nezřídka i jedenáct hodin denně. Na benzín a naftu se u čerpacích stanic čeká až tři dny.

V dnešní Libyi obecně navíc nemá zásadní slovo státní moc, která po svržení Kaddáfího velice zeslábla. Rozhodující je vůle 1700 nejrůznějších bojůvek, milic a jejich aliancí. Každá z nich je trochu jinak orientovaná, přičemž se střídá regionální, kmenové, nábožensko-ideologické či čistě mocenské zakotvení. Každá z nich také disponuje vlastním zbrojním arzenálem a každá má mezi ostatními nesmiřitelné nepřátele.

Dohoda se tak hledá jen velmi obtížně.