V úterý se český premiér Andrej Babiš zúčastnil konference v Palermu, na které se jednalo o budoucnosti Libye. Země je zmítaná dvojvládím, násilnými konflikty a nestabilitou — to však není to hlavní, co na Libyi z českého pohledu stojí za pozornost. Špatná bezpečnostní situace a absence centrální státní moci umožnily, aby se země stala hlavní vstupní branou pro uprchlíky a migranty snažící se uniknout do Evropy před pronásledováním, konfliktem a násilím nebo špatnými životními podmínkami. Branou, která by měla z pohledu Evropy zůstat pevně uzavřená a hlídaná po zuby ozbrojenou pobřežní stráží.

Z různých stran padají také návrhy na vybudování záchytných táborů financovaných EU, kde by migranti a uprchlíci pobývali dlouhodobě. Jak přijatelně a funkčně vypadají tyto návrhy, když se na ně podíváme pohledem zevnitř Libye?

Na libyjském pobřeží Středozemního moře ve městě Zuwara, odkud do Itálie vyplouvají čluny s migranty a břehy obrážejí lodě pobřežní stráže, žije Ayoob Sufyan. Bývalý novinář, aktivista, vedoucí místního think tanku a dlouholetý obyvatel pobřežního města byl svědkem toho, jak se městečko stalo jednou z libyjských hlavních křižovatek migrace a pašeráctví. Zná situaci migrantů a uprchlíků na místě i realitu evropských snah migraci z Libye do Itálie omezit.

Převaděči jsou v Zuwaře aktivní už od 90. let, kdy jejich činnost ještě nebyla trestná. Jejich aktivity však od roku 2013 začaly nabývat na intenzitě. Ve městě, které nemá ani 50 tisíc obyvatel, pobývá několik tisíc migrantů a uprchlíků, kteří se v drtivé většině chtějí vydat přes moře do Itálie.

Často to však trvá několik měsíců i déle, než se jim podaří Zuwaru skutečně opustit. Všechny peníze vydají za cestu a aby mohli zaplatit převaděčům, musí si je na místě nejprve znovu vydělat. „Jejich život se změní ve chvíli, kdy kontaktují pašeráka,“ říká Sufyan. Migranti a uprchlíci se pak ocitnou v takzvané „skladovací místnosti“, většinou v blízkosti pobřeží, kde se tísní několik dní i týdnů a čekají na pokyn k vyplutí. Když jejich místo pobytu odhalí policie nebo je chytí při útěku, dostanou se do detenčního tábora.

Tábory hrůzy a obchodu s lidmi

Další situace zadržovaných se pak výrazně odvíjí od toho, v jakém táboře se konkrétně ocitnou a jestli se jedná o oficiální, vládní zařízení, nebo tábor provozovaný milicemi a různými mafiánskými strukturami. V září tohoto roku se podle stanoviska UNHCR v Libyi nacházelo v zajišťovacích zařízeních provozovaných vládou více než osm tisíc lidí různých národností, kteří byli zachyceni na moři nebo zatčeni na souši při raziích v domech a kontrolách v blízkosti státní hranice. Počet osob zadržovaných různými ozbrojenými frakcemi nebo zločineckými skupinami v neoficiálních zajišťovacích střediscích je nejasný.

Zprávy o podmínkách zajištění v těchto zařízeních, které popsali novináři nebo pracovníci organizací působících na místě, nahánějí husí kůži. Lékaři bez hranic či Amnesty International je popsaly jako hrůzné, kruté, nelidské a ponižující. UNHCR ve svém stanovisku uvádí: „Žadatelé o azyl, uprchlíci a migranti včetně dětí, jsou údajně systematicky podrobováni mučení a jiným druhům špatného zacházení, včetně znásilnění a dalších forem sexuálního násilí, nucené práci a vydírání, nebo jim hrozí vysoké riziko takového zacházení — a to jak v oficiálních, tak neoficiálních zajišťovacích zařízeních. Zadržovaní nemají možnost napadnout zákonnost svého zajištění ani způsobu, jakým je s nimi zacházeno.“

„Detenční centrum tady v Zuwaře je jedno z nejlepších v Libyi,“ popisuje Sufyan. Hlavními problémy jsou tu „jen“ mnohonásobně překročené kapacity, kdy není výjimkou, že v táboře určeném pro 200 osob se tísní 1200 lidí, a de facto nedostupná lékařská péče. Sufyan potvrzuje, že migranti se především v neoficiálních táborech stávají obětí násilí a obchodu s lidmi: „Snaží se je vyděsit, někdy je také mučí, přijdou třeba do místnosti a začnou střílet, aby jim nahnali strach a donutili jejich rodiny sehnat peníze a vykoupit je. Je to prostě otřesné.“

To, jestli člověk na útěku padne přímo do rukou mafie propojené s obchodem s lidmi, je přitom v zemi, kde po letech bezvládí nedávno ustavená centrální vláda kontroluje pouze část území, spíše dílem náhody. V mnoha městech neexistuje policie, její roli přebírají ozbrojené milice.

Jak místní obyvatelé zvítězili nad pašeráky

Představitelé Evropské unie a jejích jednotlivých států včetně České republiky často deklarují vůli bojovat proti převaděčům a zastavit pašování lidí na člunech. Přitom dávají stále nepokrytěji najevo, že víc než o organizovaný zločin a jeho oběti jim jde o to zamezit migrantům v cestě do Evropy. Obyvatelé libyjského pobřeží jsou však už řadu let svědky toho, jak moře vyplavuje mrtvá těla lidí, pro které byla plavba na vratkých člunech jejich poslední.

Ayoob Sufyan stál u zrodu hnutí obyvatel Zuwary, kterým jednoho dne s tímto svévolným mařením životů došla trpělivost. „V roce 2014 jsme založili hnutí proti pašeráctví, v červenci jsme zorganizovali první demonstraci proti této činnosti v Libyi. Abychom zburcovali širokou veřejnost, sáhli jsme k šokové terapii a šířili obrázky mrtvých těl na pobřeží prostřednictvím plakátů v ulicích a v médiích.“

Kampaň vzbudila pozornost, ale zpočátku s malým úspěchem. Bezpečnostní složky sice několik pašeráků pochytaly, ale ti si korupcí zajistili brzké propuštění a pokračovali ve své činnosti. Změna nastala až poté, co v srpnu 2015 ztroskotalo nedaleko libyjských břehů poblíž Zuwary pašerácké plavidlo a více než 180 lidí se utopilo. „To byl doslova jeden z nejhorších dnů v mém životě,“ vzpomíná Sufyan. „Moře byl plné těl, pokoušeli jsme se co nejvíce lidí zachránit.“

Událost na obyvatele města silně zapůsobila: „Všichni vyšli do ulic s heslem: Musíme to okamžitě zastavit, ať to stojí cokoliv!“ Bezpečnostní složky nato uvěznily všechny známé pašeráky v Zuwaře a okolí a pašování migrantů ustalo na celé dva roky.

Jediné, co kalí Sufyanovu radost z vítězství místní komunity nad pašeráky, je zklamání z reakce, které se jí dostalo od evropských států, které mají také zájem na rozbití pašeráckých sítí. Totiž žádné. „S výjimkou několika novinářů se za celé dva roky nikdo nepřišel obyvatel Zuwary zeptat, jestli nepotřebují pomoc, aby výsledek svého snažení dokázali udržet. Z jejich pohledu byl problém vyřešen — ale zajistit, aby to tak zůstalo, stojí obrovské úsilí.“

Zatímco evropské státy tvrdily, že nemohou Zuwaře pomoct, protože musí spolupracovat s centrální vládou, uzavřela Itálie s místním pašerákem z města vzdáleného jen asi 60 kilometrů dohodu, podle které měl střežit pobřeží. Pro místní to byl podle Sufyana šok, který vedl ke ztrátě důvěry v evropské partnery obecně. Místní podle něj příliš nerozlišují mezi politikou jednotlivých států — Evropa je pro ně jeden subjekt.

„Odmítli jste pomoci lidem, kteří dělají dobrou práci, nechtěli jste spolupracovat se zvolenými zástupci komunity. Ale nevadilo vám uzavřít deal s pašerákem, který má na svědomí lidské životy, a dát mu šest milionů eur,“ podivuje se Sufyan. Od té doby se pašerácké sítě do města začaly znovu vracet.

Uprchlíci do „bezpečí“ záchytných táborů?

Evropské i další světové státy ve snaze omezit migraci napínají úsilí k dohodám s vládními strukturami, které jsou však v Libyi velmi roztříštěné. To se ukázalo také na konferenci v Palermu: zatímco Itálie a další státy sázejí na centrální vládu v Tripolisu, Francie, Rusko nebo Egypt se domnívají, že garantem stability je generál Chalífa Haftar, který ovládá východ Libye.

Politika EU, která chce pro své záměry v Libyi vsadit na centrálního spojence a velké mezistátní dohody, se podle Sufyana míjí s realitou na místě. Analytik a znalec místních poměrů namísto toho doporučuje zaměřit se v politicky nestabilní zemi na lokální spolupráci, jak se ukázalo právě v případě Zuwary: „Je třeba pochopit, co jednotlivá města nebo regiony potřebují a jak s nimi můžete na omezení činnosti pašeráků spolupracovat.“

Příliš optimisticky nevnímá Sufyan ani myšlenku zřizování takzvaných vyloďovacích platforem v zemích severní Afriky, které Evropská unie prosazuje. „Z mého pohledu je to směšný nápad. V současnosti není Libye bezpečná ani pro Libyjce,“ říká. „Míra zločinů a porušování lidských práv, jejichž obětí jsou migranti, je obrovská. Kromě toho chybí přístup ke zdravotní péči: pokud dostanete chřipku, musíte jet do Tuniska, protože v Libyi naprosto selhává potřebná infrastruktura — dokonce i pro libyjské občany.“

Vedle migrantů, kteří ze země původu odešli kvůli špatné ekonomické situaci nebo nepříznivým klimatickým podmínkám, jsou pak zvláště zranitelnou skupinou uprchlíci hledající útočiště před pronásledováním diktaturami nebo teroristickými skupinami. Libye není signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků a podle UNHCR místní úřady nerozlišují mezi žadateli o azyl, uprchlíky, migranty nebo oběťmi obchodování s lidmi.

Většina lidí migrujících přes Libyi do Evropy jsou lidé odcházející za vidinou lepšího a důstojnějšího života nebo z důvodů, které Úmluva nepokrývá, jako třeba dopady klimatických změn. Vedle nich se však v zemi nacházejí i uprchlíci s důvodnými obavami o svůj život a bezpečnost. Těm by pobyt v táborech na území Libye neskýtal žádnou ochranu, protože by kdykoliv hrozilo, že mohou být vydáni nebo přeprodáni svým pronásledovatelům. Libye i další země severní Afriky navíc návrhy EU na zřízení takovýchto táborů striktně odmítají.

Tam, kde chybí legální cesty, přicházejí pašeráci

Jak tedy zastavit pašeráky a omezit neregulérní migraci do Evropy? Sufyan navrhuje vedle lokálních řešení posílit legální cesty migrace, které dají evropským státům větší kontrolu a příležitost si vybrat, komu umožní přicestovat. Migrantům, kteří nedostanou možnost přicestovat do Evropy legálně, nezbývá než se obrátit na pašeráky. Získat vstupní víza do EU je podle něj však téměř nemožné i pro Libyjce. „Mluvil jsem s dvěma lidmi ze Zuwary, kteří chtěli jet do Evropy, aby se podrobili léčbě, kterou v Libyi neposkytuje žádné zdravotnické zařízení. Měli dokonce potvrzení od vlády. Třikrát žádali o vízum, třikrát byli odmítnuti. Tak nakonec nasedli na člun.“

Konference v Palermu nepřinesla konkrétní dohodu, která by vytyčovala pro budoucnost země cestu. Premiér Andrej Babiš, ale i jiní zástupci evropských zemí, na ní více než bezpečnost a stabilitu Libye řešili boj s migrací. Podle českého premiéra je především třeba více podporovat libyjskou pobřežní stráž. Právě ta se podle zprávy UNHCR během svých operací na moři dopouštěla porušování lidských práv uprchlíků, žadatelů o azyl a migrantů včetně úmyslného potápění člunů pomocí střelných zbraní. Byla také obviněna ze spolupráce s pašeráckými organizacemi.

Nejen nad humánností, ale i účinností takových opatření se proto vznášejí temné mraky pochybností. Možná by státy udělaly lépe, kdyby více naslouchaly místním obyvatelům, jako je Ayoob Sufyan. Jinak by z oněch mraků mohlo začít nepříjemně pršet.