V úterý se český premiér Andrej Babiš zúčastnil konference v Palermu, na které se jednalo o budoucnosti Libye. Země je zmítaná dvojvládím, násilnými konflikty a nestabilitou — to však není to hlavní, co na Libyi z českého pohledu stojí za pozornost. Špatná bezpečnostní situace a absence centrální státní moci umožnily, aby se země stala hlavní vstupní branou pro uprchlíky a migranty snažící se uniknout do Evropy před pronásledováním, konfliktem a násilím nebo špatnými životními podmínkami. Branou, která by měla z pohledu Evropy zůstat pevně uzavřená a hlídaná po zuby ozbrojenou pobřežní stráží.

Z různých stran padají také návrhy na vybudování záchytných táborů financovaných EU, kde by migranti a uprchlíci pobývali dlouhodobě. Jak přijatelně a funkčně vypadají tyto návrhy, když se na ně podíváme pohledem zevnitř Libye?

Na libyjském pobřeží Středozemního moře ve městě Zuwara, odkud do Itálie vyplouvají čluny s migranty a břehy obrážejí lodě pobřežní stráže, žije Ayoob Sufyan. Bývalý novinář, aktivista, vedoucí místního think tanku a dlouholetý obyvatel pobřežního města byl svědkem toho, jak se městečko stalo jednou z libyjských hlavních křižovatek migrace a pašeráctví. Zná situaci migrantů a uprchlíků na místě i realitu evropských snah migraci z Libye do Itálie omezit.

Převaděči jsou v Zuwaře aktivní už od 90. let, kdy jejich činnost ještě nebyla trestná. Jejich aktivity však od roku 2013 začaly nabývat na intenzitě. Ve městě, které nemá ani 50 tisíc obyvatel, pobývá několik tisíc migrantů a uprchlíků, kteří se v drtivé většině chtějí vydat přes moře do Itálie.

Často to však trvá několik měsíců i déle, než se jim podaří Zuwaru skutečně opustit. Všechny peníze vydají za cestu a aby mohli zaplatit převaděčům, musí si je na místě nejprve znovu vydělat. „Jejich život se změní ve chvíli, kdy kontaktují pašeráka,“ říká Sufyan. Migranti a uprchlíci se pak ocitnou v takzvané „skladovací místnosti“, většinou v blízkosti pobřeží, kde se tísní několik dní i týdnů a čekají na pokyn k vyplutí. Když jejich místo pobytu odhalí policie nebo je chytí při útěku, dostanou se do detenčního tábora.

Tábory hrůzy a obchodu s lidmi

Další situace zadržovaných se pak výrazně odvíjí od toho, v jakém táboře se konkrétně ocitnou a jestli se jedná o oficiální, vládní zařízení, nebo tábor provozovaný milicemi a různými mafiánskými strukturami. V září tohoto roku se podle stanoviska UNHCR v Libyi nacházelo v zajišťovacích zařízeních provozovaných vládou více než osm tisíc lidí různých národností, kteří byli zachyceni na moři nebo zatčeni na souši při raziích v domech a kontrolách v blízkosti státní hranice. Počet osob zadržovaných různými ozbrojenými frakcemi nebo zločineckými skupinami v neoficiálních zajišťovacích střediscích je nejasný.

Zprávy o podmínkách zajištění v těchto zařízeních, které popsali novináři nebo pracovníci organizací působících na místě, nahánějí husí kůži. Lékaři bez hranic či Amnesty International je popsaly jako hrůzné, kruté, nelidské a ponižující. UNHCR ve svém stanovisku uvádí: „Žadatelé o azyl, uprchlíci a migranti včetně dětí, jsou údajně systematicky podrobováni mučení a jiným druhům špatného zacházení, včetně znásilnění a dalších forem sexuálního násilí, nucené práci a vydírání, nebo jim hrozí vysoké riziko takového zacházení — a to jak v oficiálních, tak neoficiálních zajišťovacích zařízeních. Zadržovaní nemají možnost napadnout zákonnost svého zajištění ani způsobu, jakým je s nimi zacházeno.“