Diskuse o uprchlických kvótách se v České republice definitivně dostala mimo jakékoliv faktické argumenty. Praktické otázky, jako třeba k čemu jsou kvóty vlastně určené, zda to skutečně je nebo není dobré řešení, případně jaká existují lepší, se už neřeší téměř vůbec. Místo toho padají vzletná slova o národní suverenitě a méně vzletné výkřiky o europapaláších, kteří nám chtějí tu suverenitu brát. Stav diskuse tak vypovídá mnohem více o obecné české nechuti ke spolupráci a kolektivnímu sdílení zodpovědnosti než o konkrétním opatření k řešení migrační krize.

„O nikým nevolených europapaláších“ mluvil ve svém komentáři v deníku Právo například místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek. Přisadil si jako obvykle i prezident Miloš Zeman, který na Žofínském fóru označil kvóty za útok na národní suverenitu. Čeština je v tomhle ohledu poměrně tvořivá — známe také výrazy jako eurohujer (označující člověka, který není ochotný celou EU odsoudit jako ultimátní zlo) nebo eurodobroser (spojení dvou nejhorších vlastností, které může člověk mít, tedy eurohujerství a pravdoláskařství).

Podobné reakce by dávaly smysl, kdybychom stejně zarytě odmítali i jiné věci přicházející z onoho neslavného „Bruselu“ — ovšem proti volnému pohybu osob, evropským dotacím, strukturálním fondům či například nově zrušenému roamingu protestuje vskutku jenom málokdo (snad s výjimkou operátorů, kterým ale v téhle debatě málokterý běžný občan fandí). Naše debata o EU se zasekává na nepochopeních a bizarních detailech typu pomazánkového másla, které dokáže spolehlivě zastřít jakoukoliv racionální debatu o výhodách, které nám z členství plynou.

Europapaláši samozřejmě nejsou nikým nevolení — řízení proti nám momentálně vede Evropská komise, jejíž členy schvaluje Evropská rada, jež je složená z premiérů vlád členských zemí. Své zástupce v Evropském parlamentu si také můžeme volit, jenže účast u voleb je tradičně velmi malá a obecné povědomí o tom, jak evropské instituce fungují a jaké jsou jejich pravomoci, ještě menší. A ti politici, kteří v Bruselu ČR reprezentují, s čestnými výjimkami nechápou fungování institucí, jichž jsou součástí, o moc víc než jejich voliči a většinou nedělají skoro nic.

O to víc je absurdní, když si stěžujeme na to, že ti nikým nevolení papaláši, které jsme ve skutečnosti volili také, naopak něco dělají. Koneckonců i samotná dohoda o kvótách byla odhlasovaná ministry vnitra členských států, tedy včetně Milana Chovance.

O výhodách pomlčíme, nevýhody zveličíme

Právě při hlasování o kvótách jsme ovšem narazili na jeden zásadní demokratický princip — byli jsme přehlasováni. Česká republika s kvótami nesouhlasila, hlasovala proti, ale více členů zvedlo ruku pro. V rámci demokratického zřízení společnosti by se mohlo považovat za normální, že pokud jsem přehlasován většinou, smířím se s férovou porážkou.

Čeští politici ovšem místo toho začnou napadat samotnou podstatu procesu — výsledek se nám nelíbí, takže jsme zjistili, že se nám vlastně nelíbí celá EU. A vůbec, vždyť my jsme tam vlastně nikdy nechtěli být. Že jsme si to členství demokraticky odhlasovali, už je dávno zapomenuto, a jak vidno výše, jako argument to zjevně neplatí.

Tento alibistický přístup — o výhodách pomlčíme, nevýhody zveličíme — by byl sám o sobě alarmující. Právo, včetně toho mezinárodního evropského, by mělo platit vždy pro všechny a všude stejně. Jenže v případě migračních kvót je odmítnutí a rozhodnutí nepodřídit se a „raději zaplatit“, jak pravil ministr vnitra Chovanec, alarmující o to více, že se jedná jenom o špičku ledovce. Česká republika stejně jako zbytek zemí Visegrádu porušuje evropské migrační a azylové právo dlouhodobě a chtělo by se říci skoro systematicky.

Organizace Human Rights Watch nedávno přinesla zprávu, že Polsko nerespektovalo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a vrátilo žadatele o azyl z Čečenska zpět přes polské hranice do Běloruska — přestože mu tam hrozí reálné nebezpečí. Situace v hraničním městě Terespol přitahuje pozornost aktivistů, neziskových organizací i médií dlouhodobě, protože zdokumentovaných případů, kdy polská policie vrátila přes hranice lidi, kteří naprosto prokazatelně vyjádřili úmysl zažádat v Polsku o azyl, je mnoho.

V tomto konkrétním případě polští i běloruští právníci a aktivisté požádali Evropský soud o vydání nouzového příkazu, který měl zabránit, aby byl Čečenec opět vrácen (jako už předtím sedmadvacetkrát!), a umožnit mu setrvat v Polsku minimálně do doby, než bude jeho nárok na azyl přezkoumán. Polská policie i vláda se ale prostě rozhodly toto rozhodnutí zcela ignorovat.

Realita 21. století

Situace v Terespolu je sice častěji v hledáčku médií, neznamená to ale, že se podobné příběhy nedějí v ČR — podle svědectví Organizace pro pomoc uprchlíkům se podobné praxe neštítí ani cizinecká policie na pražském letišti, která neváhá potenciální žadatele o azyl posadit zpátky do letadla. Několik případů je zdokumentováno třeba ve zprávě, kterou společně vydaly české, polské a maďarské nevládky.

Stejně tak soudy v několika případech rozhodly, že zadržování uprchlíků v detencích, které Česká republika hojně praktikovala v roce 2015 a v první polovině roku 2016, bylo protiprávní. Česká vláda to nejspíš celou dobu ovšem věděla a bylo jí to jedno — zadržování představovalo především zprávu pro uprchlíky, že je u nás prostě nechceme. A jako takové bohužel zafungovalo.

Pro určitou část společnosti je znepokojující, jakým způsobem se Česká republika a okolní země stále více uzavírají do sebe a jejich politika je vedená jakousi představou etnicky čistých, homogenních, naprosto suverénních autoritativních národních států, na jejichž hranicích stojí armáda. Je evidentní, že tahle představa jde proti všemu, co reprezentuje Evropská unie — otevřenou, tolerantní a diverzifikovanou společnost, kde státy nemají hranice a kde se na etnický původ nehledí.

Možná by bylo na místě vést diskusi, která z těchto cest odpovídá realitě 21. století a která je prostě jenom krokem zpátky a zoufalým pokusem zakonzervovat jakýsi imaginární status quo. Ve chvíli, kdy ale v rámci prosazování jakéhokoliv uspořádání společnosti začneme ignorovat právo a ohýbat jeho principy podle momentálního politického rozpoložení, je zle — takový přístup totiž vede jenom a pouze k tomu, že už se v budoucnosti žádná debata nepovede, protože nebude žádná demokracie, která by ji umožnila.