Diskuse o uprchlických kvótách se v České republice definitivně dostala mimo jakékoliv faktické argumenty. Praktické otázky, jako třeba k čemu jsou kvóty vlastně určené, zda to skutečně je nebo není dobré řešení, případně jaká existují lepší, se už neřeší téměř vůbec. Místo toho padají vzletná slova o národní suverenitě a méně vzletné výkřiky o europapaláších, kteří nám chtějí tu suverenitu brát. Stav diskuse tak vypovídá mnohem více o obecné české nechuti ke spolupráci a kolektivnímu sdílení zodpovědnosti než o konkrétním opatření k řešení migrační krize.

„O nikým nevolených europapaláších“ mluvil ve svém komentáři v deníku Právo například místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek. Přisadil si jako obvykle i prezident Miloš Zeman, který na Žofínském fóru označil kvóty za útok na národní suverenitu. Čeština je v tomhle ohledu poměrně tvořivá — známe také výrazy jako eurohujer (označující člověka, který není ochotný celou EU odsoudit jako ultimátní zlo) nebo eurodobroser (spojení dvou nejhorších vlastností, které může člověk mít, tedy eurohujerství a pravdoláskařství).

Podobné reakce by dávaly smysl, kdybychom stejně zarytě odmítali i jiné věci přicházející z onoho neslavného „Bruselu“ — ovšem proti volnému pohybu osob, evropským dotacím, strukturálním fondům či například nově zrušenému roamingu protestuje vskutku jenom málokdo (snad s výjimkou operátorů, kterým ale v téhle debatě málokterý běžný občan fandí). Naše debata o EU se zasekává na nepochopeních a bizarních detailech typu pomazánkového másla, které dokáže spolehlivě zastřít jakoukoliv racionální debatu o výhodách, které nám z členství plynou.

Europapaláši samozřejmě nejsou nikým nevolení — řízení proti nám momentálně vede Evropská komise, jejíž členy schvaluje Evropská rada, jež je složená z premiérů vlád členských zemí. Své zástupce v Evropském parlamentu si také můžeme volit, jenže účast u voleb je tradičně velmi malá a obecné povědomí o tom, jak evropské instituce fungují a jaké jsou jejich pravomoci, ještě menší. A ti politici, kteří v Bruselu ČR reprezentují, s čestnými výjimkami nechápou fungování institucí, jichž jsou součástí, o moc víc než jejich voliči a většinou nedělají skoro nic.